Re: Postižený sourozenec

zdravím všechny a přeju příjemný den,
nevím jestli budu mluvit až tak k tématu. Chci Vám ukázat také pohled postiženého člověka - teda "jen" tělesně - v rodině. U mého postižení to bylo hodně složité. V podstatě jsem byla zdravé dítko do jednoho roku mého života, úplně normálně se vyvíjející apod. Pak jsem začala mít problém s vyprazdňováním a tím samozřejmě jsem byla nervozní. Mamka říká, že jsem mlátila klidně hlavou do zdi apod. Máma mě dala do nemocnice vyšetřit, tam na nic nedošli a nic se mnou nedělali. Když jsem se vrátila po týdnu domů, měla jsem podváhu a nechodila jsem a ani nepoužívala nohy. Máma říkala, že v té době se kolem jednoho roku očkovalo na obrnu a že mě nikdy nikdo neočkoval a jestli mě očkovali v té nemocnici tak neví. Nikdo jí nic neřekl. Protože kdyby to tak bylo, tak očkovali vlastně nemocné dítě. Ale to je jedno. Nakonec mě až ve dvou letech poslali na odborné pracoviště, kde po třech měsících zjistili, že mám DMO. Samozřejmě, že kdyby se na to došlo mnohem dříve než po roce, nemusely být takové následky jaké jsou. Tak to jen tak naokraj.
Zůstala jsem většinou doma, jen několikrát do roka operace, rehabilitace, lázně apod. A maminka se mi samozřejmě maximálně věnovala. Bylo to fajn, je pravda, že jsem měla velkou vůli se uzdravit, takže opravdu jsem se snažila cvičit a dělat vše pro své zdraví. Měla jsem kolem sebe samé zdravé děti a chtěla jsem být jako oni. Prostě musela jsem to dokázat. Většinou to tak bylo. Jenže děti jsou vyčůrané všechny i ty s postižením a já si dopřávala veškerý luxus, který mě maminka dávala. Oblékala mě apod.
Ale nejlépe jsem se cítila v lázních mezi "svými". Cítila jsem se tam užitečná ne jen ta chudinka, která nemůže chodit. Dělala jsem tam všechno a nikdy bych si nenechala pomoci. Prostě doma to bylo jiné a tam to na mě všechno tak nějak padalo. Do posledního ročníku ZŠ jsem přestoupila - kvůli menší šikaně- z klasické ZŠ na speciální do ústavu pro postiženou mládež. Tam jsem se začala sociálně rozvíjet. Prostě jsem si začala strašně moc věřit, získala jsem sebevědomí apod. To se mi za celé roky prostě nedařilo.
Teď už mi je třicet, jsem vdaná, máme 4letého chlapečka a jedno mimi v bříšku a jsem naprosto šťastná. Teda až se nám povede postavit bezbarierový domeček budu ještě šťastnější.
V podstatě jsem jen chtěla říct, že je dobře pokud se maminky postižených dětí zaměří i na něco jiného a nesnaží se mermomocí jen obětovat tomu dítěti. Je pravda není postižení jako postižení. Ale pokud vaše dítě je aspoň trošku schopné nějaké činnosti, ať ji dělá a ať zkouší spousty věcí samo. Nemusíte mu stát za zadkem. Vypěstujte v něm to zdravé sebevědomí. Bez toho by to mělo v životě strašně těžké. Takových mám kolem sebe dost. Musí si aspoň trošku věřit a snažit se rozvíjet. Ono je to velmi pohodlné nechat si všechno udělat, ale není to dobře. Takže když byste chtěli, běžte do dalšího dítěte, myslím si, že to může být velká pomoc pro všechny strany.
Držím pěsti všem, které doma máte takovéto děti, přeji vám ať jste dobří rodiče a ať se vám to jednou aspoň malilinko vrátí.
Držte se.
Zdravím všechny