Je třeba vymýtit ze škol soutěživost?

Před pár dny jsem měl možnost vyslechnout v tramvaji ´povznášející´ rozhovor několika středoškoláků prohlížejících si své indexy. "Ty vole, mám hustý známky z Ekonomiky - 4, 5, 4 -, 5, 5 (smích)". Vedle sedící kolega kontruje a trumfuje: "Kámo, moje známky z Materiálů: 5, 5, 3, 5, 5 (opět smích, resp. teď už přímo výtlem)". Další autentický přepis úryvku rozhovoru zahrnujícího především různé tituly směřované jejich vyučujícím i vpravdě poetické oslovování mezi nimi navzájem není třeba konkrétně publikovat. Ne, nepomyslel jsem si nic o dnešní mládeži. Na to jsem ještě příliš mladý a navíc jsem poměrně dalek jakémukoliv moralizování. Vlastně jsem se nad tím ani příliš nepozastavil. Ostatně, vztah k formálně-školnímu vzdělání je výhradně věcí každého člověka, tudíž mně ani nikomu jinému do toho v zásadě nic není. Otázkou tedy zůstává, jak se podobný přístup pozdává rodičům zmíněných hrdinů všedního odpoledne.

Jsou české školy málo kooperativní a příliš soutěživé?

Ačkoliv se bráním jakémukoliv zevšeobecňování na základě jednotlivých případů, vzpomněl jsem si v té chvíli na několik článků a mých osobních rozhovorů s různými vizionáři představujícími své pohledy na budoucnost vzdělávacího systému. Upřímně si myslím, že právě těchto lidí, i přes jejich občasné znatelné odtržení od reality, je skutečně potřeba zejména v oblastech vyznačujících se vysokým stupněm zakonzervování a setrvačnosti, k nimž podle mě školství patří a v určitých aspektech se s jejich vizemi ztotožňuji. Mimo jiné však od nich také slýchávám výtku směrem k našim školám v tom smyslu, že jsou málo kooperativní a přespříliš podporují soutěživost mezi dětmi, která je dle jejich názoru spolu se známkami neúměrným zdrojem stresu, a proto je třeba soupeřivost a snahu o co nejlepší školní výsledky pokud možno potlačit až eliminovat. Tento názor osobně nesdílím a navíc mám v této souvislosti pocit, že si v mnohém jejich autoři protiřečí.

Od vizionářů či kritiků se dozvídáme, že škola má pomáhat vychovávat individuality a osobnosti, kteří nebudou pouze pomyslným kusem ze stáda. To bych klidně podepsal. Nicméně pokud zcela potlačíme přirozenou a zdravou míru soutěživosti u dětí, tak naopak výsledkem bude zprůměrovávání a šeď, proti které zmínění odborníci či aktivní rodiče také brojí. Vysokou příčku na hitparádě kritických bodů současného systému školství zaujímá dle těchto lidí skutečnost, že školy obecně nejsou schopné připravit děti a starší studenty pro podmínky reálného života. S tím by se také dalo souhlasit. Nicméně, ať se nám to líbí nebo ne, v reálném životě mimo zdi škol či univerzit se mladí lidé s vysokou pravděpodobností se soutěživostí, jakožto jedním z charakteristických znaků naší maskulinní společnosti, setkají. Tím, že ze škol vytvoříme ještě více umělé prostředí, v němž bude nežádoucí v pozitivním slova smyslu vybočovat či vynikat, dojde k dalšímu prohloubení propasti mezi světem školním a ´reálným´.

Prvek hry ve výuce

Odborníci, jimž se nelíbí zdravá soutěživost ve školách, jsou také těmi, kdož v první řadě vyčítají školám, že čeští učitelé neumějí zaujmout, výuka není pro děti dostatečně záživná, že je ve výuce málo zastoupen prvek hry a podobně. Vzhledem k počtu škol a učitelů je samozřejmě velmi ošidné takto generalizovat, ale v některých případech bych i s tímto souhlasil. Nicméně právě zapojení různých více či méně zábavných her, interaktivních prvků a zpestření, které mají žáky a studenty zaujmout, jsou často spojeny s nějakým tím soutěžením, čímž netvrdím, že hravá forma výuky se musí vždy rovnat poměřování sil mezi jednotlivými žáky či vytvořenými skupinkami. Podobných příkladů protiřečení v souvislosti s tématem by se dalo nalézt jistě mnohem více.

Také je třeba zamyslet se nad tím, zda se náš vzdělávací systém opravdu vyznačuje v porovnání s jinými zeměmi vysokou mírou soutěživosti mezi žáky, jak mu také někdy bývá podsouváno. Osobně bych tedy rozhodně nehledal inspiraci v asijských zemích, o kterých je známo, že soutěživost až rivalita mezi studenty je více než přehnaná. Na druhou stranu však najdeme především v Evropě země vyznávající opačný extrém, tedy snahu o smazání jakýchkoliv rozdílů a pokud možno srovnání žáků do jedné laťky.

Učitelé-praktici vs. Vizionáři

Patrně nejsem jediným, komu se tak úplně nezamlouvá módní tažení proti zdravé a přirozené soutěživosti dětí, stejně jako jakémukoliv hodnocení žáků, ve školách. Někteří učitelé s patřičnou dávkou příslovečného cynismu k tomu dodávají, že s výjimkou relativně vzácných příkladů přirozeně motivovaných jedinců, by se v takovém případě snaha, aktivita a iniciativa žáků limitně přiblížily bodu mrazu. Ale tak už to zkrátka bývá, že pohled učitelů-praktiků a představy vizionářů se často zásadně liší. K tématu mají co říci třeba i sportovní trenéři dětí a mládeže. Četl jsem několik rozhovorů, v nichž se různí dlouholetí trenéři nezávisle na sobě víceméně shodovali na tom, že talenti se u nás vždy hojně vyskytovali a i v budoucnu určitě vyskytovat budou. Některé oddíly ani nemají příliš problém početně naplnit své týmy, ačkoliv samozřejmě záleží na konkrétním ročníku. Zjednodušené obecné závěry v tom smyslu, že dnešní generace je neobratná, neleze po stromech, neumí udělat kotoul a podobné příklady také nejsou prý až tak ´žhavé´. Dokonce ani dokola omílaná oblíbenost počítačových her, internetu a sociálních sítí není podle nich tím největším problémem, na rozdíl právě od nižší míry přirozené soutěživosti, sportovní rvavosti, touhy prosadit se a něco dokázat.

Zdravá soutěživost jako koření

Ale zpátky ke školám. Asi každý učitel vnímá, kteří z jeho žáků jsou více soutěživí a kteří méně či vůbec. Stejně tak, každá třída má jinou skupinovou dynamiku. Někdy může být zapojení motivačních prvků výuky, zvláště u obecně neoblíbených předmětů, tou pravou volbou. V případě neuváženého a nadměrného zařazování aktivizujících a stimulujících činností však lze také docílit opaku, tedy prohloubení nezájmu o daný předmět, anebo negativního vnímání učitele či školy jako celku ze strany žáků. Obecně vzato, podněcování soutěživosti u školáků podle mě není tou hlavní ingrediencí, z níž by měli učitelé vařit.

Autor je českým studijním rekordmanem. Více na http://jmbruna.webnode.cz/o-mne/napsali-o-mne-media-a-ja/.