Nenormální začátek normálního školního roku?

Z oficiálních míst zní hlasy o tom, že tentokrát již k opětnému uzavření škol v žádném případě nedojde a že je jednou z hlavních priorit, aby nadcházející školní rok proběhl co nejblíže normálu. Přiznejme si však, že přivítat školáky po prázdninách nepovinně povinným šťouráním v nose a následnými restrikcemi pro neočkované/netestované zatím normálností úplně tak nezavání. Pravda, nežijeme úplně ve standardní době. To, co bylo ještě před dvěma lety nepředstavitelné, bývá dnes považováno za standardní. Stejně tak se posouvají hranice vnímání normálnosti i mezi učiteli/řediteli/rodiči a takto ovlivněný začátek nového školního roku je dle výpovědí představitelů škol leckde bez výraznějšího odporu či také pod rouškou strachu přijímán s tím, že to zkrátka nějakým způsobem proveditelné je a že už si v podstatě na neustálé, od stolu vymýšlené, požadavky zvykli. Ano, zvládnout se to evidentně dá a zvyknout si lze taky prakticky skoro na všechno. Jinou otázkou je však smysluplnost a opodstatnění tohoto nařízení, které si nezaslouží nic jiného než kritické slovní hodnocení.

Školáci se mají učit a rozvíjet, ne sloužit jako testovací zvířátka

Jedním z hlavních argumentů pro tzv. úvodní screeningové tříkolové testování je záměr získat průřezovou informaci o průběhu epidemie. Žáci a studenti se k tomuto účelu jeví jako nejpříhodnější terč, který byl před každoročním rozjezdem nejen školy, ale i sezóny respiračních virů nejvíce na ráně. Smyslem systému formálního vzdělávání ale skutečně není sbírat a poskytovat hygienickým stanicím či ministerstvu zdravotnictví podklady pro epidemiologické modelování, zvláště v situaci, kdy se již dlouhé týdny při stabilní průměrné incidenci desítky či dvacítky nakažených v celé republice na sto tisíc obyvatel skutečně o epidemii hovořit nedá ani v těch nejbujnějších představách zarytých covidistů. Ani v případě vyšších čísel se však nic nemění na tom, že škola nemůže být testovací laboratoří, v níž by se mělo jakýmkoliv způsobem manipulovat s biologickým materiálem. Poslání vzdělávacích institucí je logicky úplně jinde.

Ztráta času i peněz. Již poněkolikáté

Výsledky mnohakolového jarního školního testování mluví jasnou řečí. Pozitivní záchyty byly zcela zanedbatelné a relevantními daty nepodložené úvahy o školách jako nebezpečném semeništi koronaviru či dětech jako hlavních roznašečích vzaly za své. Po konfirmaci přesnějšími PCR testy dle oficiálních dat KHS publikovaných na webu iniciativy ´Vraťme děti do školy´ bylo covid-pozitivních 0,01 % testovaných žáků. V této souvislosti není bez zajímavosti ani statistická informace o tom, že více než 72 % pozitivních dle antigenních testů bylo pozitivních pouze takzvaně falešně. Jinými slovy, ve většině případů byly tyto děti zbytečně stresovány, vystaveny potenciálními posměchu a stigmatizace ve svém školním kolektivu, potupně odvedeny do izolační místnosti a rodičům se přidělaly starosti navíc. V ostatních případech, až na vzácné výjimky, si imunitní systém mladého organismu s koronavirem poradil.

Účet za hromadné testování na školách se přitom vyšplhal do stovek milionů, a to bez zahrnutí dalších vedlejších nákladů za logistiku a jiné doprovodné činnosti. Každý odhalený covid-pozitivní tak stál několik stovek tisíc, aby se ukázalo, že se buď jednalo o planý poplach, anebo méně častěji o oficiální čárku do seznamu bezpříznakových či lehkých průběhů osob nakažených tímto patogenem. Z vývoje šíření viru v posledních týdnech a měsících lze s vysokou pravděpodobností blížící se jistotě usoudit, že agregovaná čísla úvodního školního testování přinesou obdobné výsledky. Netřeba dodávat, že školství skýtá nepřeberné spektrum možností, jak utracené peníze využít účelněji ve prospěch samotných dětí.

Před školstvím stojí celá řada důležitých výzev

Testování a další podmínky z manuálu vytvořeným MZ se bohužel stalo opět převažujícím tématem ve spojení se začátkem nového školního roku. Přitom české školství je i díky evropsky nejdelší pauze v plnohodnotném poskytování klíčové veřejné služby nadále postaveno před množství strukturálních problémů, které se logicky v uplynulém roce a půl ještě prohloubily. Jedním z nich jsou nepochybně stále se rozevírající nůžky mezi jednotlivými školáky, a to dle sociálního statutu, často i dle regionů či typů škol. Na pomyslné polití živou vodou již mnoho let marně čekají skomírající linie vzdělávací soustavy jako jsou učiliště, vyšší odborné školy a další. Značný prostor pro zlepšení je třeba také v naplňování individualizovaných požadavků (nejen) žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, třeba těch výjimečně nadaných. To jsou jen některé z namátkových příkladů témat, jež by měla rezonovat se začátkem školního roku namísto dohadů o antigenních testech či respirátorech na chodbách škol…

Omluva dětem, ochrana rizikových

Nic z výše popsaného neznamená, že bychom měli covid podceňovat. I s ohledem na české zkušenosti z loňského podzimu, nebo letošního jara. Ani mladší lidé si nemohou být před ním jistí, kdy zvláště při souhře více faktorů může tento nový vir zle potrápit i je. Nesporným doloženým faktem však zůstává, že obecně nejnebezpečnější je pro starší osoby a chronicky nemocné. Právě tam by se měla upřít pozornost, třeba přesvědčit cca půl milionu dosud neočkovaných lidí z této skupiny, že pro ně poměr přínos vůči rizikům u vakcinace bude spíše kladný. Přesvědčit lidsky, racionálně a empaticky, bez hry na pseudo-dobrovolnost.

Jak do toho zapadají školní restrikce, zůstává záhadou. Šikana školáků nic užitečného s sebou nepřinese, a to ani jak ve směru k těmto rizikovým, tak ani ve směru k nim samotným. Žáci a studenti byli ve smyslu nejrůznějších zákazů a omezení nejvíce zasaženou skupinou. Přitom nejméně rizikovou. Více než cokoliv jiného by ze zodpovědných míst při příležitosti zahájení nového roku vůči nim, jakožto budoucnosti národa, slušelo jediné. Omluva!