Insula |
|
(4.10.2007 10:03:05) No, já tedy musím říct, že se většinou ve školce i v obchodech potkávám s lidmi, kteří zdraví (jsou samozřejmě vyjímky, ale je jich menšina). Když vejdeme do šatny ve školce a jsou tam rodiče nebo i děti, tak vždycky pozdravím a vychovávám k tomu i svojí dceru (4 roky) a budu pokračovat i u syna (ale ten ještě neumí mluvit). Dcera je ještě poměrně malá, ale to mě neodrazuje od toho, abych jí občas připomněla (když zapomene), že má pozdravit a to bez ohledu na to, jestli zdraví "spolužáky" ve školce, dospělého nebo kamarády. Mě naši doma vždycky učili, že pozdravit je slušnost a odpovědět je povinnost. Takže podle toho se chovám. Se slůvky prosím a děkuji je to stejné. Dcera ví, že když něco chce a neřekne "prosím", tak to prostě nedostane. Když to neřekne, tak jí říkám "nic neslyším" a ona už ví, že má říct prosím nebo děkuji (podle situace). O prázdninách u nás byla dcera kamarádky (6 let) a holky chtěli zmrzlinu, tak jsem řekla, že u nás se to takhle neříká a bylo vyřešeno. Okamžitě věděli o čem je řeč a co mají říct. :-) Od té doby nikdy kamaráčina dcera nezapomněla. :-) Ani mě poprosit, ani poděkovat. Mě jenom někdy rozčiluje, když si mě nějaká starší sousedka ztěžuje, jak jsou mladí nevychovaní, že neumějí zdravit apod. a pak když jí pozdravím, tak mi neodpoví a přitom vím, že mě dobře slyšela. Ale to mě neodradí od toho, abych jí příště pozdravila znovu. Nevychovaná v tom případě je ona, ne já.
|
Terreza |
|
(4.10.2007 10:37:43) Přestěhovali jsme se z dosti anonymní Prahy do menšího města a tady BĚŽNĚ zdraví děti na ulici dospělé. Běžně. Zírala jsem nevěřícně. Původně jsem si myslela, že jsou to spolužáci mých dětí, a že mě tudíž znají, ale není to tak. Je to tu zvykem a moje děti, které sice zdraví, ale jen toho, koho znají, se tudíž jeví jako "nevychované". A já se taky projevuju jako nevychovaná, protože dospěláci zdraví babičky a dědečky, což si uvědomím ve chvíli, kdy toho starého člověka míjím a on se na mne dívá, protože to pozdravení očekává.
Ve školce se zdraví, a i děti sebe navzájem radostně vítají, opět milé překvapení, když přijdeme do šatny a převlíkající se chlapeček zvolá: Ahoj Anežko, ahoj Karolínko! a moje holčičky odpovídají: Ahoj Pavlíku, ty jsi dnes přišel? Tys byl nemocnej? Jdeš po "o" nebo po "spa" ? ... V Praze se v šatně moc nemluvilo, děti byly každé za sebe a ve třídě spíš dohromady, než spolu.
|
Boudicca |
|
(4.10.2007 10:42:02) No tak já mám se zdravením ve školce trochu odlišnou zkušenost, v Praze se zdravilo a teď v Mladé Boleslavi jsem vlezla do dveří, pozdravila, oni zvedli oči a nic.... :-((((( Asi jim nejsem sympatická :-DDD
Netýká se to samozřejmě všech rodičů, ale bylo jich na můj vkus dost.... Děti pak reagovali stylem "maminko, a proč ta paní nepozdravila?" a já musela vysvětlovat, že je asi nevychovaná.
|
|
Insula |
|
(4.10.2007 10:49:24) Terrezo, dcera taky nezdraví cizí lidi, ale když já někoho pozdravím, tak jí učím, že má taky pozdravit. A uvidíš, že časem budeš třeba zdravit víc lidí, až se seznámíš. Jinak v Praze je dost běžné, že se lidi neznají ani z jednoho vchodu v paneláku a nezraví se.
|
Terreza |
|
(5.10.2007 8:08:03) Zjistila jsem, že když já někoho pozdravím, tak děti už neváhají, a často holčičky pozdraví někoho jako první, protože to tak prostě mají - někoho potkám, tak pozdravím. Jim to nepřipadá divné. Starší děti naopak, když někoho pozdravím, tak ne mne udiveně pohlédnou: Ty ho/ji znáš, mami?
Je fakt, že tady se lidi většinou znají, přesně jak píšete - jsou to starousedlíci. S čím váhám je, jestli zdravit i někoho, koho já "znám" a on mě znát nemusí, protože jsem pro něj "dav". Typicky řidič autobusu, který si jde koupit rohlík. Já ho "znám", vím kdo je, a tak mám tendenci ho pozdravit, ale když si to představím opačně, tak bych si připadala jako nemožnej blbec, že mě zdraví někdo a já NETUŠÍM KDO A PROČ! Možná bych si vzpomněla, že jsem ho NĚKDE viděla ale kde?! Pracovala jsem v prodejně (ještě v Praze), k zákazníkům jsme se chovali poměrně osobně, vstřícně, ale kdyby mě zdravili volně na ulici, asi by mě kleplo. :-)
Ještě jedna věc - zjistila jsem, že hodně záleží také na tom, jak je to DOBRÝ DEN proneseno. Dávám si záležet, aby to nebylo jen zamumlané slovo, které znamená "jsem tady", ale vyjadřuju tím skutečné přání dobrého dne. Když takhle někoho pozdravím (na poště, v autobuse...) tak se odpovědi dočkám. Ale zase s tím váhám, jak k těm cizím lidem, co jsou mi s prominutím ukradení, jestli mají den dobrý nebo špatný? :-[[
|
|
|
|
Babsi+2 |
|
(4.10.2007 11:57:16) Taky jsem začala zdravit "neslyšící" sousedy a na truc co nejmileji a s úsměvech. Výchovný proces trval tři roky a dneska se zakecám i s těmi, kteří mě původně nesnášeli. Znovu jsem v baráku zavedla půjčování vajec, soli, vrtaček atd. a na to jsem fakt hrdá. Mmch-v MC jsme měli jednu maminku - typ padlá víla a od té jsem za dva roky slyšela všehovšudy deset slov - vč.pozdravů. To byl fakd děs - ona i její děti.
|
|
Katerina+Matyas 5/04 |
|
(4.10.2007 19:06:17) jako by me autorka mluvila z duse. Ja mam 3,5 lete dite a mam ten samy problem. Pripadam si nekdy uz fakt trapne, kdyz furt dokola ucim syna / ted i stejne starou dceru meho pritele/ rikat prosim a dekuju. Ale nevzdavam to, neb si fakt myslim, ze je to strasne dulezity. Stejne jako slusny pozdrav. Neziju primo v Praze , ale kousek za Prahou, kde se vsichni znaji a je to spise vesnice, takze je to trosku jine a lide se zdravi a to porad :-))) . Ale zarazi me spis kolik deti neni vedeno k tomu "prosim" a "dekuju" ..ja mam uzasny rodice, ale docela prisny a v tomto nas jako deti vedly tvrdou rukou a je pravda, ze pokud clovek opravdu tu slusnost aplikuje, tak vetsinou ostatni " roztaji" :-)))Takze drzim palce vsem rodicum a hlavne pevny nervy :-)
|
|
|