Re: u nás

Zjistila jsem, že když já někoho pozdravím, tak děti už neváhají, a často holčičky pozdraví někoho jako první, protože to tak prostě mají - někoho potkám, tak pozdravím. Jim to nepřipadá divné.
Starší děti naopak, když někoho pozdravím, tak ne mne udiveně pohlédnou: Ty ho/ji znáš, mami?

Je fakt, že tady se lidi většinou znají, přesně jak píšete - jsou to starousedlíci.
S čím váhám je, jestli zdravit i někoho, koho já "znám" a on mě znát nemusí, protože jsem pro něj "dav". Typicky řidič autobusu, který si jde koupit rohlík. Já ho "znám", vím kdo je, a tak mám tendenci ho pozdravit, ale když si to představím opačně, tak bych si připadala jako nemožnej blbec, že mě zdraví někdo a já NETUŠÍM KDO A PROČ! Možná bych si vzpomněla, že jsem ho NĚKDE viděla ale kde?!
Pracovala jsem v prodejně (ještě v Praze), k zákazníkům jsme se chovali poměrně osobně, vstřícně, ale kdyby mě zdravili volně na ulici, asi by mě kleplo. :-)

Ještě jedna věc - zjistila jsem, že hodně záleží také na tom, jak je to DOBRÝ DEN proneseno. Dávám si záležet, aby to nebylo jen zamumlané slovo, které znamená "jsem tady", ale vyjadřuju tím skutečné přání dobrého dne. Když takhle někoho pozdravím (na poště, v autobuse...) tak se odpovědi dočkám. Ale zase s tím váhám, jak k těm cizím lidem, co jsou mi s prominutím ukradení, jestli mají den dobrý nebo špatný? :-[[