u nás
No, já tedy musím říct, že se většinou ve školce i v obchodech potkávám s lidmi, kteří zdraví (jsou samozřejmě vyjímky, ale je jich menšina). Když vejdeme do šatny ve školce a jsou tam rodiče nebo i děti, tak vždycky pozdravím a vychovávám k tomu i svojí dceru (4 roky) a budu pokračovat i u syna (ale ten ještě neumí mluvit). Dcera je ještě poměrně malá, ale to mě neodrazuje od toho, abych jí občas připomněla (když zapomene), že má pozdravit a to bez ohledu na to, jestli zdraví "spolužáky" ve školce, dospělého nebo kamarády.
Mě naši doma vždycky učili, že pozdravit je slušnost a odpovědět je povinnost. Takže podle toho se chovám. Se slůvky prosím a děkuji je to stejné. Dcera ví, že když něco chce a neřekne "prosím", tak to prostě nedostane. Když to neřekne, tak jí říkám "nic neslyším" a ona už ví, že má říct prosím nebo děkuji (podle situace).
O prázdninách u nás byla dcera kamarádky (6 let) a holky chtěli zmrzlinu, tak jsem řekla, že u nás se to takhle neříká a bylo vyřešeno. Okamžitě věděli o čem je řeč a co mají říct. :-) Od té doby nikdy kamaráčina dcera nezapomněla. :-) Ani mě poprosit, ani poděkovat.
Mě jenom někdy rozčiluje, když si mě nějaká starší sousedka ztěžuje, jak jsou mladí nevychovaní, že neumějí zdravit apod. a pak když jí pozdravím, tak mi neodpoví a přitom vím, že mě dobře slyšela. Ale to mě neodradí od toho, abych jí příště pozdravila znovu. Nevychovaná v tom případě je ona, ne já.
Odpovědět