Názory k článku Hodnota našich dětí

Podle táty jsem byla jen blbá, když jsem udělala státnici z angličtiny, tak prohlásil, že to beztak dávali každýmu. Zvládla jsem i VŠ (poslední rok jsem dodělávala s mimčem - promovala jsem, když byl M. rok). A ještě dnes (je mi 30) od svého otce slýchám pokaždé, když mě vidí, "na nic radši nesahej, stejně to zmrvíš/zničíš/rozbiješ atd.!" Výsledek: všechno zvládám do té chvíle než se objeví v zorném poli... pak mi všechno začne padat z rukou a jsem schopná připálit i vodu.
Můžu říct, že jsem se mu vždycky snažila ukázat (a vlastně všem), že jsem chytrá, šikovná a zvládnu všechno... Dnes, když mi někdo byť jen naznačí, že něco nezvládnu/neumím/jsem tupec atd., tak už se ani nesnažím. Mám v sobě takovou demotivaci, že mám chuť si jen tak někam zalezt, schovat se a nevylézat několik hodin. - Plácám se v tom dodnes docela slušně.
Mě občas taky ujede nějaké to "nařčení". Není to časté, ale o to víc mě to překvapí a zamrzí, že to v sobě mám tak hluboko zaryté. Někdy sami bezmyšlenkovitě opakujeme chyby svých rodičů, protože jsme neměli jiný model. Proto tisíceré díků za všechny tyto články, které nám pomáhají si uvědomit, že něco je špatně a jak se to dá zmírnit nebo dělat lépe. Děkuji za sebe i své dvě krásné děti...

Nápodobně. Ve škole jsem bez nutnosti nějakého většího přičinění patřila vždy k nejlepším, jsem sportovní typ (vzhledem k somatotypu by ze mě byla asi dobrá kulturistka ) Nicméně od svého otce jsme nikdy neslyšela nic lepšího, než že jsem tlustá, prdelatá, takovou žádný kluk chtít nebude. Mě o vlastní postavě nenapadlo přemýšlet do té doby, než jsem tátovy keci měla 10x za den na talíři. Teď se divím, že jsem neskončila s anorexií. Nicméně na mém sebevědomí se to podepsalo hodně-kdykoliv se mi líbil nějaký kluk, myšlenku na jakoukoliv balící akci" jsem vždy zavrhla, protože jsem" přeci stejně tlustá a tak se mu nemůžu líbit." Trvalo mi dost dlouho, než jsem se naučila mít sama sebe ráda takovou jaká jsem. A musela jsem k tomu dospět až po té, co jsem se psychicky sesypala, když se sešlo několik stresových momentů dohromady.

Takže svým budoucím dětem sice nebudu mazat med okolo pusy, ale budu je učit, aby si vážili sami sebe. Aby věděli, že nikdo není a nebude dokonalý a budeme je mít rádi takové, jací jsou.

Cítím to přesně tak. Včera můj 10 letý synátor ponechal přes noc venku za barákem(neoploceno,volně přístupno)takové ty jezdící boty (bratru 1100,-, levnější provedení). Uháněl mě o ně cca 2 měsíce...navzdory odporu manžela jsem podlehla, zakoupila a vyslechla následný manželův komentář.A nyní jsem zřejmě synovi měla říci (podle některých komentářů):" Stala se chyba, že boty zůstaly venku,bude jich škoda! Ale mám tě přesto moc ráda a věřím, že příště už to bude lepší..." No tak takhle jsem to přátelé opravdu neřekla, ba i horší výraz než telátko zazněl. Přesto si nemyslím, že bych dušičku synovu zase až tak poznamenala....

Ahoj,

u nás to bylo podobné. Taky si s mámou začínám rozumnět až jsem sama matkou. Možná se taky méně soustředíme na to mezi námi.

Naši se teď taky hodně snaží být demokratičtější a prostě nás jen přijímat a nezasahovat nám do života. Taky třeba dospívají.

Lusika

To pak jo.
Ale jak už jsem psala jinde, to, jak se nakonec ten človíček zformuje, záleží přece na milionu dalších věcí... včetně jeho vlastních vloh a předpokladů.

V jedné rodině s jedním stylem výchovy se z dětí vyloupnou dvě naprosto odlišné osobnosti s jiným přístupem k životu a s jinými problémy.