| Gonxha | 
 |
(23.5.2008 13:24:19)
"Většího lempla než jsi ty jsem v životě neviděl"
"Ty si fakt střevo, to snad neni ani možný.."
"Ty si neskutečně levá..na všechno."
"Ježiši prosim Tě, jdi pryč, já to udělám sama nebo to zase posereš."
"Ty fakt nejsi normální."
atd... a ještě mnohem, mnohem hůř... (nepublikovatelně hůř)...
i to jsou často slýchané věty mého dětství...
|
| Zuzka+6 | 
|
(23.5.2008 13:31:22)
jojo, tak tohle taky znam. A ještě bych přidala:
"Ty jsi celý tvůj otec!" (bydlela jsem s mamkou a rodiče byli rozvedeni  )
a taky: "Zničilas mi život!", "Bez tebe bych byla za vodou!" , "Zavřou tě do léčebny, ty pako!" ...tohle používala, když jsem se radši šla učit (chodila jsem na gympl), než abych šla s ní a sestrou do hospody...
Vím jistě, že podobné výrazy svým dětem nikdy neřeknu!!! Ještě živě si pamatuju, co jsem při tom cítila já. 
|
| majdaleenka +07+11 | 
|
(23.5.2008 15:19:01)
Teda, čekala jsem všechno, že zase dostanu po čumě, ale tohle ne, jednak všichni souhlasíte, ale je to tak smutné, kolik smutku a bolístek se zvedlo ode dna, ale snad to k něčemu bude dobré, ony když se opráší a verbalizují, často se pak vytratí z našeho života ještě jsem chtěla něco a to jsem zapomněla, však ono to přijde
|
|
| madajka | 
|
(25.5.2008 23:32:50)
Já zase slýchala od své mámy většinou větu jsi ta co mi zkazila život, musela jsem se kvůli tobě vdávat. Jsem nejstarší ze čtyř dětí, ale ostatní tři jsou a byli vždy nejlepší a nejúžasnější ve všem, i když jsem v něčem byla lepší než ostatní, tak pro moje rodiče jsem byla vždy nejhorší uplně ve všem. Moje sebevědomí je neustále na nule, než se k něčemu donutím, tak mě to stojí hodně úsilí, bohužel můj manžel mi občas taky řekne že jsem debil a že mám jít k psychiatrovi, někdy je to o nervy. Nebýt dvojčat, tak nevím jak bych dopadla. Děti jsou moje zlatíčka a podporuju je ve všem. Hlavně je za všechno hrozně chválím.
|
|
|
| Dita, Matyáš 08,Kiki 11 | 
|
(26.5.2008 9:10:55)
Tak to mi něco připomíná, já si nepamatuju věty, jen to co bylo jejich základem- blbá, debil, dvě slova, taky lepáky když jsem se učila psát písmenko S na folii, no a pak jaktože máš trojku, jaktože máš dvojku(občas se to totiž stupňovalo) a to jsem prospívala až do poslední třídy na gymplu max. s dvojkama, většinou vyznamenáním, v oktávě jsem měla jedna trojku z fyziky(myslím vysvědčení),jaktože jdeš pozdě(o pět minut) zítra máš o hodinu kratší vycházky- můj věk tenkrát 16,17? Já měla vycházky do devíti, brácha do 10 a ještě chodil pozdě, ale u kluků je o něco jiného... Dnes mě občas chytají pocity méněcennosti, ale díky manželovi je to o poznání lepší, ve škole vždy terč posměchu, jelikož jsem se neuměla bránit, nesmím nikdy tohle udělat svému dítěti.Do práce potom jsem chodila od počátku prac.dne zpocená, co zase mi bude vytčeno(kvůli plnění plánu) i když ostatní lidi si z toho nic nedělají, já chodila s propoceným trikem i když mi byla zima.Návštěvy u rodičů totéž v očekávání, proč že jsem zas debilní. Naštěstí od té doby co jsem byla doma těhotná a teď s miminkem se mi to stává zřídka.Brácha ten to slýchá ještě dnes, bohužel stále bydlí u rodičů, je mu 21 a myslím že hlavně díky tomu dělá jednu kravinu za druhou jak puberťák, dokazuj všem že není zas tak nic tím, že kupuje značkový oblečení, kouří, mluví sprostě,v autě jezdil jak blázen, s jednou rukou v klíně než ho za měsíc co ho měl rozmlátil na kaši a byl půl roku na vozejku, následky mu daly na invalidní důchod takže co ho eká za budoucnost pokud nedostane rozum? Myslím, že dokud od táty neodejde, nic se v jeho chování nezmění, já se spíš uzavřela do sebe on to řeší tím že dělá všechno natruc...
|
| 10.5Libik12 | 
|
(26.5.2008 9:41:41)
Je hezké, že si všechny dáváme předsevzetí, jak budeme k dítěti pozitivní, ale může to fungovat?
Od malička porovnáváme a tlačíme na to, co se obecně pokládá za úspěch.
Honem chceme, ať už dítě chodí, mluví, vyměšuje kontrolovaně, spí bez uspání, atd.
Přijde škola, jejda, pokud se dítě nejeví jako jedničkář, hned nastupují poradny, nácviky, doučování. Paní učitelka musí být opravdu osvícená, pokud vydrží dítě s průměrnou inteligencí a dovolí mu luxus pocitu, že jeho trojka z diktátu je taky dobrá známka. Pokud se zadaří, jde o to, jestli i maminka je ochotna to tak vzít a nechat dítě žít.
V dospělosti měříme svůj úspěch nikoliv osobním štěstím, vyrovnaností a klidem, ale dobrou karierou. Pokud současník podotkne, že pracuje 16 hodin denně, nikdo si neklepe na čelo, ale akceptuje to jako správnou cestu úspěšňáka.
V takovém světě se mi jeví úsměvné, že jedním dechem se budeme s dětmi mazlit a druhým je vést k famozním výkonům, které jsou obecně pokládány za to, co je třeba.
|
| Ajtakrajta | •
|
(26.5.2008 9:56:01)
Libiku, fungovat to může.
Dokonce to funguje. Vidím to u vrstevnic-kamarádek, které byly ve své rodině v dětství motivovány pozitivně. Dotáhly to stejně daleko jako já. Co mají jako přidanou hodnotu - rády vzpomínají na své dětství, považují ho za šťastné.
Ono to JDE i jinak. U nás když jsem něco rozlila, výchovná akce spočívala v tom, že jsem dostala vynadáno do telat. U kamarádky při podobné nehodě maminka bez emocí uklidnila situaci, že to se stává, a jedním dechem dodala, jak situaci nejlépe napravit. Takže u nás jsem byla já vzteklá, máma vzteklá a kakao zůstalo rozpatlané. U kamarádky byly obě účastnice "aféry" v pohodě a kakao se v klidu utřelo, jako samozřejmá věc.
|
| 10.5Libik12 |
|
(26.5.2008 10:22:13)
Dobře.
Já jsem byla matkou nestandartního synáčka a srdce mi trhalo to, že je kulantně "za debila" v rámci školních povinností. Takže doma jsme zpívali, ve škole byl za grázla, co neposedí a nenajde sešit. A jak šel život, bylo mu náhle 15 a já jsem pochopila, že svět je prostě takovej, že nepočítá "s debilama" a v únavě jsem mu taky dala najevo, že je pěknej idiot. Postpubertu prožil ve špek parku, z účení ho vylili. Tlak okolí na to,aby byl nějakej, byl tak silný, že za jeden ze svých životních úspěchů pokládám to, že jsem ho v určitém období s nadsázkou řečeno, nezabila. Dneska je na vysoké, což se může jevit jako dobrý konec, ovšem nějaké to trauma v sobě jistě nese.
BYLA jsem pozitivní matkou do roztrhání těla a přesto.
Moje vsuvka není o tom, že bychom ta děcka měly dusit,ale že jsme na to jaksi, při současném školství a způsobu života vůbec, samy(matky) a že mi to šťastné odhodlání být hodnejma maminkama vyznívá odtrženě od reality:)
|
| Ajtakrajta | •
|
(26.5.2008 11:08:03)
Libiku,
svět možná nepočítá s "debilama", ale taky nepočítá s neprůbojnýma, nepočítá s "hodnýma", nepočítá se spravedlivýma... (upřímně, nepočítá s většinou z nás)
Od toho je snad rodina, aby s nima počítala, ne?
Někde se mi v tom Tvém příspěvku ztratilo, s čím nebo s kým jsi počítala Ty sama (od těch jeho patnácti) a jak sám se sebou počítal synátor...
Jasně, že kolem sebe všichni zažíváme tlaky.
Ono tady ostatně vůbec nešlo o to být "hodná maminka"... to o co v tomhle tématu asi jde, jsou spíš základy bazální slušnosti, protože kolegyni v kanclu a vlastně žádnému cizímu člověku jakéhokoli stáří si "ty jedno tele pitomý" nedovolíme říct... a co nám dává právo toto učinit u vlastního dítěte?
Ten problém, který jsi naznačila, je o dost širší a s přesahem někam ještě úplně jinam, protože výchova, nebo rodinný život, to přece není o tom, jestli někomu říkám tele nebo ne... tam je přece takovejch věcí a faktorů a období...
Přece se kvůli tomu, že život je pes a světu na nás beztak nezáleží, na všechno nevyprdnem :o) Já to odhodlání chápu, i když je to třeba jen flusání do rybníka všeobecného cynismu a kultu výkonnosti. Naše nejlepší snahy mohou vyjít (a jak často vycházejí!) vniveč, z dětí při naší nejlepší péči vyroste všelicos Ale to pro mne není argument pro hození flinty do žita... stejně jediný co můžu dělat, je pokusit se dát to nejlepší ze sebe (a ono se to v tom potomkovi nějak všechno zamíchá s vnitřními předpoklady a vlivem okolí a něco originálního z toho vyleze)... a o to asi v tom "šťastném odhodlání bejt hodnejma maminkama" jde, ne?
|
| 10.5Libik12 |
|
(26.5.2008 11:21:47)
Já nemám jiný názor, jen drobet nechápu roli hodné matky ve zlém světě. Ty děti přece nezůstanou v rodině, kde se počítá s tím, že jsou jaké jsou. A hlavní smysl mého vlezu do tématu bylo, že se na stejném portále řeší, jak být pozitivní a jak mít superdítě, což dle mého názoru je rozpor.
Já jsem počítala s tím, že chci, aby byl můj chlapeček šťastnej, aby ho paní učitelka nebuzerovala za pomalé psaní, když to jinak nedokáže a nechala ho proběhnout, aby věděla že to, že nemá sešit, ještě neznamená, že ho nemá. Pak mu bylo ale 15 a na nějaký LMD fígle nebyl nikdo zvědavej, protože bylo třeba synátora zařadit. Když jsem ho pomáhala zařadit, počítala jsem s tím, že bez úspěchu se ve společnosti nehne a že klíčem je vzdělání. V tom duchu jsem udělala maximum a myslím, že on je srozuměn s tím, že pokud jsme nechtěli emigrovat do jiných kultur, bylo to asi optimální.
|
| Ajtakrajta | •
|
(26.5.2008 11:34:51)
"Ty děti nezůstanou v rodině, kde se počítá s tím, že jsou jaké jsou", ale snad je i účelem oné rodiny naučit je s tím počítat samotné, ne? Každý jedinec by snad s tímto měl být (dříve nebo později) srozuměn, bez toho asi nejde přežít aniž by se člověk zbláznil. O tom je snad ono sebevědomí (tedy vědomí sebe...), aby se člověk nesesypal když na ulici vidí někoho lépe oblečeného, s menším nosem nebo s větším platem, ne?
Ty děti musí pak přežít v tom zlém světě, tak snad musí samy počítat s tím, jaké jsou, není přece možné soustavně naplňovat (a naplnit) představy někoho jiného o vlastním životě, ne?
Jinak jak jsem pochopila, Tvoje reakce v podstatě vůbec nebyla směřována v duchu souvisejícím s tímto tématem, ale byla směřována na domělý rozpor plynoucí dle Tebe z úplně jiných článků a diskusí na tomto serveru...
|
|
|
|
|
|
| Dita, Matyáš 08,Kiki 11 |
|
(26.5.2008 10:58:13)
Libiku to byla reakce na můj příspěvek?To jsem snad jediná kdo chce být dobrá máma tady? Chci se pokusit a to tak že úplně maximálně svého syna a třeba další dítě až bude neshazovat, neříkat že je debilní a blbej, jasně za prvé to člověku uteče, kor když to slýchával celé dětství, za druhé nejsem přívržencem toho, aby se děti jen chválily a nikdy nekritizovaly, ale obojího moc škodí a za další záleží na tom tónu, jakým se to řekne, táta to říkal vždycky s negativním podkreslením a pochvalu jsem slýchávala jen od mámy, když byly dobré známky bylo to no vidíš, to je dobrý a hlavně od mámy, ale když byla špatná, tak to bylo na talíři půl dne a zarachy a muselo se to opravit a já pak lezla za účou na bižuli aby mě vytáhla na opravu za tu kouli co jsem zchytala a ona můra nechtěla a já z toho měla depku dokud mě teda skutečně nevytáhla Nikdo není dokonalý, občas to chce i zahudrovat, ale to co jsem si zažila já bych nepřála asi nikomu...
|
| 10.5Libik12 |
|
(26.5.2008 11:01:39)
To byl apel na to, abychom méně akcentovali výkonnost ve všech životních sférách, že nám potom lépe půjde ta mateřská pozitivita:)
|
| Dita, Matyáš 08,Kiki 11 |
|
(26.5.2008 11:16:04)
Aha, takže reakce na mé příspěvky v jiné diskuzi? A v které tedy, píšu asi všude něco tak nevím...jde o učení na nočník kam jsem psala a s tím související poznámky třeba o počátcích mluvení dětí?Nic jiného mě nenapadá
|
|
|
|
|
|
| Janie+3 | 
|
(22.1.2012 22:35:37)
Podle táty jsem byla jen blbá, když jsem udělala státnici z angličtiny, tak prohlásil, že to beztak dávali každýmu. Zvládla jsem i VŠ (poslední rok jsem dodělávala s mimčem - promovala jsem, když byl M. rok). A ještě dnes (je mi 30) od svého otce slýchám pokaždé, když mě vidí, "na nic radši nesahej, stejně to zmrvíš/zničíš/rozbiješ atd.!" Výsledek: všechno zvládám do té chvíle než se objeví v zorném poli... pak mi všechno začne padat z rukou a jsem schopná připálit i vodu.
Můžu říct, že jsem se mu vždycky snažila ukázat (a vlastně všem), že jsem chytrá, šikovná a zvládnu všechno... Dnes, když mi někdo byť jen naznačí, že něco nezvládnu/neumím/jsem tupec atd., tak už se ani nesnažím. Mám v sobě takovou demotivaci, že mám chuť si jen tak někam zalezt, schovat se a nevylézat několik hodin. - Plácám se v tom dodnes docela slušně.
Mě občas taky ujede nějaké to "nařčení". Není to časté, ale o to víc mě to překvapí a zamrzí, že to v sobě mám tak hluboko zaryté. Někdy sami bezmyšlenkovitě opakujeme chyby svých rodičů, protože jsme neměli jiný model. Proto tisíceré díků za všechny tyto články, které nám pomáhají si uvědomit, že něco je špatně a jak se to dá zmírnit nebo dělat lépe. Děkuji za sebe i své dvě krásné děti...
|
|
|
)
mám podobnou maminku,nikdy by sice nepoužila silnější slovo(ani moulo nebo nemehlo),nikdy na mě nevztáhla ruku,ale pár podceňujících vět ve správnou chvíli
nějaké to slovo které ujede ještě nemusí nic znamenat,když dítě jinak ví že ho rodiče podporují a věří mu. Četla jsem, co už tu taky někdo napsal, že když dítě něco vymastí,máme kritizovat tu situaci,ne to dítě, asi tak nějak: ,,to není hezké házet písek do očí, to se nesmí,podívej holčička pláče, už to nikdy nedělej, dáš si příště pozor,jo,, místo ,,ty jsi škaredý, hodil jsi písek holčičce do očí, kvůli tobě teď pláče,ty nešiko, proč sis nedal pozor,, vypadají ty věty skoro stejně ale asi stejné nejsou
V její náručí
Řípská pouťLitoměřice 
Mezinárodní den tancePraha 1 
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověkuOlomouc 
Mamuti na TočníkuBeroun 
Westernová hernaPlzeň-město 
Řípská pouť
Mezinárodní den tance
Křelovské fortování aneb Práce a zábava ve středověku
Mamuti na Točníku
Westernová herna
Bramborová roláda s masem/Simča, dcery *1988 a 1997
Košíčky Mon Cheri/Simča, dcery *1988 a 1997
Čokoládový krém/Simča, dcery *1988 a 1997
Churros/Simča, dcery *1988 a 1997
Banánové omeletky/Simča, dcery *1988 a 1997
Brusinkový punč/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)/
Citronový gel a krém (Lemon curd)/Simča, dcery *1988 a 1997
Tvarohový chesecake/Simča, dcery *1988 a 1997
Dýňoví šneci/Simča, dcery *1988 a 1997
Pedrocotta (smetanový dezert s želé Pedro)