Re: Zrada, zklamání

Milá Aneto, přečetla jsem si tvou odpověď paní Marii a moc se mi líbí. Ale protože i já sem jí tady "radila", jak se třeba může s touto situací vyrovnat, ctěla bych se vyjádřit k tvé poznámce o čítankových radách. Možná, že to působí jako z knihy - jděte mezi lidi, najděte si nějaký zájem atd. Ale já jsem také prožila situaci, kdy mi bylo hodně ouvej. Když mi bylo 27 let, zemřel mi náhle manžel a zůstala jsem sama se dvěma dětmi. Byla to hrůza, vůbec jsem něvěděla, co mám dělat, jak zvládnu postarat se o děti. Navíc malá byla hodně nemocná a musela jsem s ní být doma. Takže i existenční straosti, rodiče daleko a sami měli sotva na svůj život, podporovat mne nemohli, tchýně rozvedená a tudíž to samé. Nemohla jsem twnkrát sedět a plakat nad svým osudem. Našla jsem si rpáci, kterou jsem mohla dělat doma, začala jsem zvelebovat domácnost - tapetovala, malovala, vzhledem k tomu, že děti byly malé, nemohla jsem razit nikam do společnosti, ale našly jsme si způsob, jak nám bylo fajn. Jezdili jsme každou sobotu vláčkem na výlety, chodila jsem s dětmi do kina, do divadla, naučila jsem se šít a obšívala jsem je letními šatičkami, občas v neděli jsme si udělali hezký den, zašli jsme si do nějaké restaurace na oběd, potom do kina, na pouť. Prostě jsme neseděli doma. To mně tenkrát zachránilo od totálního zbláznění. A když jsem byla unavená /a to jsem ty první měsíce byla, protože jsem skoro vůbec nespala/, sebrala jsem se a odjeli jsme k našim na chatu. Tam - u svých rodičů - jsem se cítila zase jako malá holčička. V bezpečí. A taky jsem tam jednou večer usnula a vzbudila jsem se druhý den ve dvě odpoledne.
Tolik jsem Ti jenom chtěla napsat, že má rada nebyla nějaká teorie, kterou jsem si někde přečetla v nějaké chytré psychologické knížce, ale bylo to z mého života. Ale s tím, co jsi napsala paní MArii ty, bezvýhradně souhlasím. Měj se hezky.