Re: Zrada, zklamání

Ahoj Maruško, já se cítím úplně blbě. Tvůj příspěvek mne "vzal za srdíčko" i když se řadím mezi ty potvory, které byly poslední kapkou v rozpadu jednoho manželství. Nechci to tu rozebírat, jednak jsme to tu protřepaly horem dolem a navíc moje pocity nejsou podstatné, ale jedno jsem si z toho odnesla - HRDĚ STŘEDEM. Já vím, mně se to mluví, ale díky dětem první manželky mého partnera i jeho pocitům jsem měla příležitost si tuhle pravdu potvrdit. Např. tvrdil, že kdyby nevyčítala, protože se vrátil (několikrát), zůstal by - to nemohu potvrdit, jedná se o zprostředkovaný pocit. Ale co potvrdit mohu, je pocit můj (zradil jednou může podruhé a já s tím možná v koutku duše počítám) - "ubližuju ti?" "ne", "jsem nepořádná?" "ne", "piju?" "vyloženěkdyž je opravdu mimořádná příležitost", "nestarám se o Tvé pocity?" "starám" atd. atd. atd. (tohle všechno byly ty důvody , já jsem se s jinými ještě nesetkala). Jestli tahle diskuze projde v pohodě a on se prostě zamiluje, přesto, že je všechno v pořádku (podle mne), nebo není, to už je jedno, ale odchází s kufírky. Brečet (a dlouho) budu potom. Ale potom obnovím všechny kontakty, které jsem přetrhala, protože nemám čas, svěřím děti babičce a vyrazím si zacvičit, protože to nestíhám kvůli teplým večeřím. Jestli ho tedy mezitím nestihnu zabít, protože si prostě myslím, že mu nic nechybí, alespoň se o to snažím. Třeba budu reagovat jinak, ale myslím si, že kdyby to takhle nějak bylo, možná by se "chytil za nos". Ne, že bych si to přála, ale třeba ano. A v téhle roli se vážně mohu ocitnout (ať je to jak je to).