Re: Muze bych

Ahoj obě Dany, Julie a všechny ostatní, se kterými jsem mluvila:-)
Svatba byla včera, dneska jsem na svatební cestě v práci:-))).
Oproti všemu mému očekávání se nakonec vlastně vyvedla, i když parádně pršelo.
Četla jsem tady kus diskuse o svatbách a tchýních....holky, život není jednoduchý.
Moje teď už tchýně se mě pokoušela "odradit" od žití s mým mužem tak, že mi nabízela peníze!!!
První tchýně mě ignorovala totálně, když jsem si na to zvykla, bylo to vcelku příjemné.
Myslím si, že svatba je zbytečná, kdo je zodpovědný, bude takový i bez ní a kdo není, tomu oddací list nepomůže.
Rozvést se, je nepopsatelná kalvárie, a to jsem to zažila jen při bezdětném manželství. Obava, že tím budu muset projít znovu, s dítětem, je moje noční můra.
Nakonec jsem ale se svatbou souhlasila, když jsem pochopila, jak dalece má nedůvěra mého teď už manžela zraňuje.
Záleží asi na tom, kolik jste do společného života ochotni investovat, opravdu investovat..ze sebe a riskovat...
Můj manžel snáší bez stěžování vážný a otevřený konflikt se svou vlastní rodinou, moje pohrdání jeho vlastní matkou, nepochopení a odsuzování velké části svého okolí a donedávna i nevůli a nepřátelství mých rodičů. (Ti dorazili večer před svatbou a jemu osobně se omluvili...šok..člověk se vážně pořád učí).
Takže jsem to riskla.
Jinak ale holkám, co by se rády vdávaly a jejich dlouholetí partneři se vykrucují, radím, nechte to být...nestojí to zato a jestli o svém partnerovi pochybujete doopravdy, nežijte s ním, tenhle vnitřní hlas se plete málokdy.