Re: tak jaký je v tom vlastně rozdíl??

Ahoj Míšo, Fany má pravdu, svým způsobem to rozdíl je. Je to o pocitu, o kterém Fany už mluvila, o svobodě. Tu svou – relativní svobodu můžeš mít jak v manželství, tak i ve vztahu, který žiješ, ale věř mi, že rozvádět se je podstatně horší problém, než se s někým rozejít. Už jen proto, že (alespoň v mém případě to tak bylo) se Tě nějaký soudce ve zkratce vyptá na Tvé manželství – vyprávěj ve zkratce o svém životě, v našem případě „padla“ i obligátní sexuální otázka, kdy se pan soudce prostě naférovku zeptal, jak nám funguje sex. život, a když můj partner řekl, že je spokojený, že se rozvádět nechce, že nevidí důvod, proč ho nechci (zřejmě si nestihl všimnout, že „chlastá jako duha“, věděla to celá vesnice, jen on ne), tak pan soudce usoudil, že naše manželství není rozvrácené natolik, aby nemohlo fungovat. (Jeho rozhodnutí nenapadám, dělal jen svou práci, přesto mne to stálo další půlrok , nový návrh na rozvod a to jsme byli bezdětní). Je mi jasné, že z mého příspěvku zní tahle zkušenost, stejně tak, jako z Fanynina určitá trpkost, ale určitě ví, o čem hovoří. Samozřejmě, to rozhodnutí je NĚKDE JINDE, když v nemanželském vztahu vychováváš děti, tam už zvažuješ otázku nejen dalšího vlastního života, ale i života svých dětí, kteří otce potřebují (pokud jako otec skutečně funguje), tam je to o té zodpovědnosti k sobě, k partnerovi i k nim. Přesně také vím, o čem Fany hovořila v případě patentu na soukromí toho druhého. Z těchto důvodů se pro změnu rozvedl můj nynější partner. Prostě byl doma inventářem, kde druhá strana absolutně neakceptovala jeho názor, navíc byl (tehdy bezdůvodně) urážen a napadán žárlivými scénami, tak to dopadlo v podstatě zákonitě – realizoval to, z čeho byl roky podezírán. Myslím, že z pozice rozvedených lidí, už prostě otázku sňatku vidíme oba malinko jinak. Máme spolu děti, dvě. Jmenují se po tatínkovi a sňatek také zvažujeme, teď už spíš coby otázku formální, přesto chceme, aby byla hezká. Doufám, že nebudeme litovat, že to nějak neotřese naším vztahem. Nemuselo by, žijeme spolu dost dlouho, přesto KDO VI? Fany narazila na důležitý problém, tady vůbec nejde o popření instituce manželství jako takové. Ta má své opodstatnění v otázkách, o kterých Ty právě přemýšlíš (dědění, informovanost atd.), ale o to, co my jsme s touhle institucí udělali, když jsme i přesto, že slibujeme opak, schopni být si nevěrní, o tom, že svého partnera leckdo nemiluje nepochybuji, ale, že si jeden druhého v mnoha případech neváží a považuje jej spíš za přítěž, to je spíš realita smutná. I to, že se od ženy (a v tomhle občas oceňuji příspěvky Mariana) tak nějak automaticky předpokládá, že bude tou v tandemu v domácím rozhodování, ale tou, která odvede většinu té domácí práce, která se postará o děti a lecky i tatínka „zničeného“ zaměstnáním. Zrovna včera jsem byla u své sestřenice, která má dvě děti (5 a 8 let), matku, která občas propadne záchvatu těžké hysterie, se kterou zatím bydlí, než postaví dům a podnikajícího muže, který pracuje denně 10 hodin, ale přesto ještě má čas a dle svého názoru i nárok na to, občas někam vyrazil, ale u téhle maminky by zřejmě radost neměl….. A já, která žije v podstatě v pohodě (protože naše dvojčata vychovávám za vydatné pomoci svého partnera, pracuji, ale opět – pomáhá mi, pomáhá mi také s domácností…), jsem před ní hluboce smekla. Tenhle „záhul“, kdy se v pokoji perou děti, zezdola řve hysterická matka, do toho každou chvíli volá manžel ze zaměstnání, k tomu já na kafi a návštěva mladší sestry, ten bych ocenila řádem. Prostě Michalko, jestli víš, že ten Tvůj chlap je ochoten dávat, tak ber, jestli jsi si jistá, že je to ten pravý a vzít si ho chceš, vem si ho, jestli s ním chceš žít, žij s ním, na tohle totiž neexistuje návod a spousta lidí je šťastných (a to procento je u nás veliké) ve vztahu nelegalizovaném. Doufám, že můj názor nevypadá moc feministicky, přesto, pocit, i když relativní, že jsem s tím druhým hlavně proto, že chci, ne proto, že nás spojuje i ten papír a vědomí, že jsem schopná se v případě krachu vztahu postavit a stát na vlastních nohách (a své děti uživit) mi dává víc jistoty, než institut manželství. Vypadá to, že víš, do čeho jdeš – tak se měj se krásně a jen šťastné vztahy.