Re: Něco za něco - nebo jen šťastné náhody ?

Hned v úvodu děkuji za odpovědi (podněty) a pro lepší přehlednost si ke jménu připojuji hvězdičku (Jana*). Doufám, že ji časem vyměním za nějaké to ... 6. týden apod.

Milá Stáňo,
nejsem cílevědomá. Jsem pohodlná a líná, ale vidím všechno vždy černě - přímo třikrát černěji než jen černě a mé vlastní katastrofické scénáře mě nutí snažit se jim předcházet. Když jsem byla po gymplu 3 týdny bez práce, byla jsem nervní a rodina si se mnou pořádně užila. Proto se snažím sebe ani své blízké do této situace nepřivádět = dělat něco pro to, abych jim předešla a dopřála si širší okruh řešení.
Učitelé - máš naprostou pravdu. Také jsem kdysi chtěla být učitelkou. Nechci se do toho příliš zamotávat. Mám dojem, že naše školství by potřebovalo kompletně nějakou ozdravnou kůru a že zvýšením platů učitelů se to nespraví, ale je to lepší, než nic. Asi by se z toho dala rozvinout další diskuze (v rubrice rodiče a škola) a že by mohla být velice plodná a zajímavá.
Jen ještě poznámku. Státní rozpočet je vždy tak napnutý, že se tam velmi těžko hledají peníze na jakékoli neziskové činnosti. Myslíte si, že školství je opravdu neziskové, pomineme-li materiální stránku ? Proč nám odmalička kdekdo říká, že nejlepší investicí je investice do vzdělání ? Na zkrachovalé kampeličky se peníze našly. Upřímně řečeno mi vadí, že se mě nikdo nezeptal, jestli ze svých peněz (daní) chci někomu zachraňovat prostě a jednoduše něčí hladovost a špatnou investici. Nechci. Nechci schvalovat to, že někdo někoho okradl a ještě mu na to ty peníze dát. Kdybych si měla vybrat, jestli mají jít ty peníze na kampeličky nebo na školství, rozhodně bych volila školství.
Myslím, že jsme se pochopily. Já jsem nevolila práci, ktrá mě baví, ale snažila jsem se to málo, co umím (prakticky nic) co nejlépe prodat. Rok a půl jsem řešila otázku změny zaměstnání (nespokojenost) a jako jediný klad jsem viděla opravdu ty peníze (za to málo, co jsem mohla nabídnout, byly víc, než slušné). Nakonec jsem si to všechno srovnala, přeříkala, sepsala jsem si na papír pro a proti tohoto a jiných zaměstnání (které bych se svou kvalifikací - nekvalifikací) mohla dělat a zůstala jsem s cílem, kterým se stalo to účetnictví. Až teprve od té doby můžu říct, že dělám mimojiné i práci, která mě baví. Do budoucna doufám, že se mi splní tvůj model, dělat práci, která mě baví, pracovat normálně a klidně za normální peníze, pokud nám to bude stačit pro uspokojení našich potřeb a mít čas na rodinu. Proto jsem se současným stavem spokojená, protože vím, proč jsme se tak rozhodli. Takže nejsem ctižádostivá, ale spíš asi strašpytel, mám strach z dluhů, půjček, hypoték, ... proto žádné nemáme, co kdyby nás zítra porazilo auto a zůstali jsme na vozíčku ? Vlastně, co si dělám starosti, vždyť jsme na to pojištění ?! Představ si, že jsem už pojištěná i ve vztahu k očekávanému těhotenství. Přesněji řečeno : mé dvě kamarádky strávily v rizikovém těhotenství 30 - 60 dní v nemocnici, tak jsem se pojistila na pobyt v nemocnici, když už nepřinesu domů žádnou výplatu, tak ať se to aspoň nějak srovná. Samozřejmě že budu ráda, když tady v práci budu do toho počítače bušit až do porodu a žádné komplikace nenastanou, ale co kdyby ... ?
S tím, co píšeš o založení rodiny, naprosto souhlasím (viz. tvůj pláč na špatné hrobě).
Mimochodem, jsem ta Jana, která tu před časem psala o svých plánech na mateřské (účetnictví doma). Jsem ta, která se svého času věnovala Kláře a problémům s tchýní či přítelem. Jsem ta, která "by možná nebyla" (témata genetických vyšetření...), dále si nevzpomínám, musela bych zalistovat. Vím, že je nás tu moc a člověk si neudělá obrázek o žádné z nás, tak se to pokusím v mém případě odteďka změnit (Jana*).

Milá Radko,
to, čemu ty říkáš odvaha, nazývá moje babička drzostí. Nevím, která z vás je blíž, ale žekla bych, že ta babička. Za drzost považovala i to, když jsem se svými znalostmi a kvalifikací odepisovala na inzerát na svou práci. Já jsem jí řekla, že nic horšího, než že dostanu zápornou odpověď, se mi přece nemůže stát. (Nakonec jsem prošla přes 2 kola konkurzů a z 80 dalších zájemkyň si mě vybrali - tomu babička říkala, že mám víc štěstí, než rozumu, ale s tímto názorem už tak docela nesouhlasím). Co tím chci říci, že věci a situace nemusí zdaleka být o tom, o čem se nám zdá, že asi budou a že za něčím často vidímě něco mnohem horšího a náročnějšího, než jaké to pak ve skutečnosti je. Tedy, že i firmy inzerující místo tam často musí něco napsat, aby to nevypadalo, že je to prázdné a zadarmo a aby udělaly selekci těch, kteří mají ještě větší drzost, než já.
To, co píšeš o svém manželovi, je platově opravdu špatné. Ruku na srdce - píše se mi lehce, když to vychází, ale zatím si neumím představit, jak bychom s takovým platem vyšli (a to nemáme žádné nadměrné náklady a požadavky).

Milá Dano,
i já s tebou souhlasím. Něco na tom rčení - ve správný čas na správném místě - je. Jinak řečeno - mít aspoň trochu kliku. Vím, že i nás může potkat spousta nepředvídatelných situací, které nám život převrátí naruby a my zjistíme, že jsme naprosto neschopní a nepřipravení. Spíš jsem tím chtěla říct, že se snažíme alespoň na ty předvídatelné události v rámci našich možností a schopností připravit. A založení rodiny mezi ně určitě patří. Jinou věcí je, že když se v osmé nebo deváté třídě rozhodujeme o dalším vzdělání či budoucím povolání, nemáme ani tušení, o čem všem ten život je, natož o čem jsou ta povolání či to vzdělání a jak je to právě s věcmi jako mateřská, ... a vůbec se vším. Vlastně bych tu mohla zopakovat to, co jsem psala o interrupci a následně i o osvětě.
Případ tvého manžela je mi blízký. Otci je 49 let, je to inženýr a ve svém oboru nemohl na Moravě najít práci a slušně placenou už vůbec ne. Je bez závazků, takže šel do Prahy, ale ani tady nenašel práci odpovídající jeho kvalifikaci, tak své VŠ vzdělání zatajil a dělal zedníka a teď skladníka. Bydlí na vellice slušné ubytovně, bere 12-15 tisíc čistého (jak kdy, pracuje opravdu hodně - přesčasy, směny apod.) a je (v rámci možností) spokojený.
Když už jsme u toho, můj zeť tam také nenašl práci (makléř), tak přišel do Prahy asi před 6 lety, 4 roky jen dojížděl a bydlel na ubytovně a pak sem s ním přešla i moje sestra. Ta si počkala, až se v rámci bankovního ústavu, v němž pracovala, uvolnilo místo odpovídající její kvalifikaci a jejím představám. Jen z naší třídy z gymnázia je v Praze už 1/3 lidí. Neříkám, že je to směr nebo cesta, ale pro nás všechny, které jsem zde uvedla, to bylo řešení.
Dále to, co píšeš o "prodavačce", je pravada a s tím také souhlasím. Je to vlastně taková nespravedlnost, chybějící, ale velice důležitý mezistupeň v - řekla bych přímo - sociální politice a politice nezaměstnanosti. Asi si ještě počkáme, než se to nějak změní. Třeba ten článek o zaměstnávání matek, který se tu objevil před nedávnem, byl sice zajímavý a rajskou hudbot budoucnosti, ale určitě uplyne ještě mnoho vody, než na to přijde i někdo u nás. Jde zde ruku v ruce všechno se vším. Čím více oba rodiče pracují, aby uživily rodinu, tím méně času tráví s dětmi, tím více času tráví děti nekontrolovatelným způsobem a tím více to pak stát (nás, daňové poplatníky) stojí peněz, napravovat delikventy a jimi způsobené škody. Dáme-li děti jen do kroužků a jiných zařízení, musíme na to vydělat, ten citový vztah jim to nenahradí a i ty kroužky a jiná, třeba státní zařízení, musí někdo zaplatit.

Ještě jednou Vám děkuji za odpovědi, nutíte mě znovu o věcech přemýšlet a přehodnocovat své názory.

Přeji všem hezký den ! Jana*