Něco za něco - nebo jen šťastné náhody ?

Přesně nevím, z které strany začít, ani to, jestli píšu do správné rubriky (určitě ne). Témata se tu různě prolínají.

Reaguji tak nějak na více věcí dohoromady. Jak mají muži pomáhat v domácnosti a jestli je lepší vydělávat míň a být brzy z práce doma nebo naopak vic a mít nekonečnou pracovní dobu. Samozřejmě, každý si to musí rozhodnout sám.

Možná řeknete, že jsme dětmi své doby, že jsme měli štěstí, protože jsme byli mladí, když přišla sametová revluce, ... .

Je mi 24 a manželovi 29. Ještě než jsme se seznámili, věděli jsme každý za sebe, že chcem dělat, vydělat dost peněz abychom mohli samostatně bydlet a potom mít rodinu ... .
Neměli jsme doma peníze, naši se rozváděli, když jsme dospívaly (3 dcery). Od osmé třídy jsem každé letní prázdniny komplet strávila na brigádách. Celou střední školu jsem chodila denně po vyučování uklízet (2-4) hodiny a ve čtvrťáku jsem k tomu pracovala v pátky odpoledne, soboty a všechny svátky ve večerce jako prodavačka. O nedělích jsem musela pomáhat doma (zahrada, praní, ...). Neměla jsem tolik zážitků z diskoték a hospod jako mí spolužáci (raději jsem chodila pravidelně do divadla a na koncerty), ale byla jsem spokojená. Dalo se to zvládnout, ani studium netrpělo (maturovala jsem s jednou dvojkou). Myslím, že si díky tomu umím vážit věcí. Na kabát a kozačky jsem si musela vydělat a ještě dnes ho mám ve skříni a nedokážu ho vyhodit. Nechci tu ze sebe dělat chudinku a ani jsem se za ni nikdy nepovažovala. Prostě něčí rodiče mají peníze a něčí ne. Když jsem byla malá, naši je měli, když jsem byla na střední, maminka je po rozvodu prostě neměla (zato měla 3 děti a táta neplatil ani výživné).
Chtěla jsem na VŠ. Nevyšlo to. Tak jsem odjela do Německa a později ještě do Anglie jako au-pair, abych měla svému budoucímu zaměstnavateli co nabídnout (platila jsem si tam kurzy a přivezla si certifikáty) a ulehčila mámně (občas jsem jí posílala i peníze a byla jsme na to strašně hrdá). Jsem z Moravy a chtěla jsem tam i zůstat, ale plat 5.500,- hrubého, který mi byl ve 3 podnicích nabídnut jako dvojjazyčné sekretářce by mi na uskutečnění vlastního bydlení nestačil. Spočítala jsem si, kolik chci vydělávat, abych z toho zaplatila vše nutné a ještě něco ušetřila a s touto platovou představou jsem šla do Prahy. Bez problémů jsem zde mohla mít 4 místa současně. Vzala jsem to nejlépe placené, abych uskutečnila svou myšlenku - dělat tak pět let od rána do večera a pak zpátky domů a obstarat si bydlení. Na první měsíc v Praze jsem si musela půjčit od rodiny 15.000,- Kč.
Můj manžel je a byl na tom stejně jen s tím rozdílem, že při studiu na VŠ jezdil na brigády do zahraničí (hovoří 3 jazyky) a během roku vydělával, jak se dalo. Měl přede mnou tedy finančně asi 5 let náskok. Když jsme se před třemi lety brali, opět jsme se utvrdili v tom, že teď objětujeme max. 5 let práci a na to, abychom si zajistili vlastní bydlení a já potom mohla být na mateřské v klidu 3 roky doma a on mohl jít dělat jinou, méně časově náročnou práci a pravděpodobně za míň peněz. Tři roky jsou pryč. Možná budeme mít letos o vánocích poprvé i dovolenou. Pořád jsme v práci od 7 do 20 a 3 víkendy v každém měsíci. Je to náročné, jsme už i vyčerpaní a vděční za každý volný víkend a těšíme se na tu vánoční dovolenou. Ale jsme šťastní. Máme štěstí, že pracujeme spolu, právě jsme si komplet zrekonstruovali byt v paneláku na jednom z pražských sídlišť a na řadu přichází miminko. Vše, co jsme vydělali, padlo na ten byt, ale teď už nám vlastně půjde jen o přežití (auto nemáme a nepotřebujeme). Takže až to vyjde a já otěhotním, dá manžel výpověď a najde si klidnější práci, aby byl více se mnou než se svým šéfem (a bude domů nosit míň peněz). I já myslím dopředu. Do stejné práce se vracet nechci, takže jsem se přeorientovala na účetnictví a pokusím se ho dělat i při mateřské nebo později na částečný úvazek, protože pro nás oba platí - rodina především. Jo a kdo ví, možná že mi to takto s tím účetnictvím nevyjde, tak třeba zkusím splnit si to, co jsem přeskočila = VŠ.
Co tím chci říci a proč se tady tak vykecávám a zabírám místo ? Je to americký sen ? Ani zdaleka. Jen možná víme, co chceme a víme, že to nepřijde samo a zadarmo. Nemám ráda, když si mí vrstevníci stěžují a říkají, že jsem měla štěstí. I oni mohou jít z Moravy jako já do Prahy (bydlet na ubytovně), i oni na sobě můžou nějak pracovat (rekvalifikace, ...) a i oni můžou mít práci od rána do večera za dobré peníze. Když ale někomu z nich tohleto řeknu a když vidí, jaký čas trávíme s manželem v práci, zatímco oni zajdou na pivo, na sport, na výlety a za svými koníčky, řeknou, že by to za ty peníze nedělali. Takže kamarádky stále bydlí u rodičů nebo s přítelem (nebo i s přítelem a s dítětem u rodičů) lamentují nad tím, jaká je hrozná doba a kde mají na ty byty za několik set tisíc (či milióny) vzít.

Doporučuji všem rodičům, vést své ratolesti k domácím pracem, k brigádám (vlastním penězům) a nechat je vyleťet co nejdříve z hnízda, aby se starali sami o sebe, pak nebudou muset v manželství řešit, jestli je žehlení ženská práce či mužská. Já jsem se vždycky rádala motala kolem táty (měli jsme barák), takže umím zacházet se šroubovákem, s vrtačkou, pilou, cirkulárkou, zatápět, ... a na běžné opravy v bytě mi to stačí. Při rekonstrukci našeho bytu jsem komplet vše od projektu, rozpočtu, zedníků ... organizovala já, vše na úřadech, další řemesla ..., přecejen je manžel víc zaměstnaný než já (a vydělává víc) a on byl strašně pyšný (i já), že se na mě mohl spolehnout. Myslím si, že by to zvládla každá ženská, jen máme pořád od výchovy vsugerované, že to je přece mužská práce. Také můj manžel se o sebe umí postarat (pral si, vařil si, žehlil si, ukízel si ... vedla ho k tomu jeho maminka, dokonce peče na vánoce) a hlavně, nikdy mi nepřidělává práci. Neuklízím po něm (oblečení, tlaíře, ...) a ani já si z něj nedělám sluhu. Když uklízíme byt, tak vždycky oba, jen mu nechávám, aby si vybral práci (raději vysává, než utírá prach, raději vaří nebo žehlí, než aby myl koupelnu, raději vytírá, než aby zalíval kytky či věšel prádlo ...). Také oba uznáváme, že se prostě někdy někomu ale vůbec nechce, že je prostě líný. Takže buďto jsme líní oba a tím pádem nám nepořádek nevadí, anebo je někdo líný o trochu míň a nechá toho, kdo je líný víc, aby si tu svou lenost vychutnal a jde a umyje nádobí (představa zaschlého špinavého nádobí je to jediné, co vždycky jednoho z nás dokáže zvednout a lenost překonat). Jsme zatím dva a tím, že si práci nepřiděláváme (každý si po sobě uklízíme), není ani ta naše domácnost nijak náročná a prakticky se uklizená udržuje pořád "skoro sama". Nechci po manželovi věci, které vím, že přece můžu udělat i já, jako něco přešroubovat, ... a on nepovažuje za automatické, že musím jen já žehlit, když si to stejnětak může vyžehlit i on sám, tak proč by se mi zrovna teď mělo chtít mu žehlit košile. Přes to přeze všechno, co jsem zde o naší dělbě práce a přístupu k ní napsala, dělám já ráda ty "ženské" práce a manžel ty "mužské" práce, ale je skvělé vědět, že ani jeden to dělat nemusíme a na druhou stranu že každý tu druhou práci prostě zvládneme. Nechce se mi šroubovat dvířka od skríně a děkuji manželovi, když si toho všimne a aniž bych ho o to žádala (ví, že to zvládnu) to udělá a naopak to funguje také. Je vděčný, že najde denně čisté oblečení, aniž by se o to musel strat a nezapomíná mi za tu péči kolem něj děkovat. Jen má povinnost mi včas nahlásit, že si bere ze šuplíku poslední čisté ponožky,... .
Další, co si myslím je, že práce (pomoc v domácnosti či brigády) lehce zažene myšlenky na vysedávání po hospodách, lítání po diskotékách, kouření, flákání se po sídlištích, následné zkoušení drog, ... , denně žasnu, kde všichni ti náctiletí "in - oháknutí" teenageři berou např. peníze na cigarety (a že jich kouří stále víc, se nedá popřít). Od rodičů ?

Nevěděla jsem jak začít a ani nevím, jak skončit. Snad přáním hezkého dne všem !

P.S. : Každý svého štěstí strůjcem ? (My zatím ano.)