Symbolické gesto proti amnestii je ve škole namístě.

Prezident republiky ve svém novoročním projevu vyhlásil amnestii. Během několika následujících dní se – zejména v médiích a na sociálních sítích – začalo spekulovat o tom, koho všeho se amnestie dotkne. Spekulace se proměnily v pravdu a vyvolaly vlnu znepokojení a odporu. Občanským protestem proti amnestii jsou petice, veřejné dopisy a demonstrace; symbolický způsob protestu zvolily některé obecní úřady a školy: sundávání portrétu prezidenta.

Iniciativa vzešla z obecního úřadu v obci Želechovice nad Dřevnicí. Podle ředitele Základní školy Želechovice nad Dřevnicí Mgr. Michala Cholka celá akce neproběhla tak, jak bylo prezentováno v některých médiích: tedy že by ředitel v každé jednotlivé třídě lezl po žebříku, sundával demonstrativně portrét prezidenta před očima dětí a tuto činnost doplňoval dehonestujícími výrazy na jeho adresu. Jak sám říká, v učebnách želechovické základní školy portréty prezidenta nikdy nevisely. Jediné místo, kde k sundání portrétu došlo, byla jeho pracovna a šlo o „zoufalý čin zoufalého člověka“. Sundávání portrétu považuje za nenásilnou a nevulgární formu vyjádření vlastního názoru, která není nijak v rozporu s právem. Zároveň však dodává, že ne vždy byla přijata s pochopením z řad veřejnosti a nejspíše ani prezident nechce znát signály od obyvatelstva. „Pokud není signál jásavý, nechce ho slyšet,“ dodává Cholek.

Děti tedy nebyly této akci přítomny, ale přesto situaci vnímaly, a dokonce daly řediteli Cholkovi s nadsázkou úkol: až bude zvolen prezident nový, chtějí, aby přijel do Želechovic a zodpověděl jim některé otázky. „Všichni ovlivňujeme mladou generaci a všichni máme právo se mýlit. Z vlastní zkušenosti vím, že děti velmi ocení, když učitel řekne ‚ano, udělal jsem chybu, promiňte‘. Je potřeba diskutovat a vysvětlovat,“ říká Cholek.

Prezident odpouští, a neví komu

Vyhlášená amnestie je částečná, avšak plošná. Znamená to, že některým lidem byly prominuty tresty, ale bylo o nich rozhodováno nikoli podle jejich konkrétního osudu, ale podle výše trestu či délky trestního řízení. Ať už je důvodem takto vyhlášené amnestie cokoli, je třeba říci, že prezident a jeho poradci projevili naprosto zásadní neschopnost rozlišovat a protesty vyvolal zejména tento aspekt celé věci. Asi všichni se shodneme, že některé nedbalostní trestné činy je možné odpustit, ale pokud se do rozsahu amnestie vejde i dvacetkrát trestaný recidivista, je už naše vůle k odpouštění menší. Nejvíce kritizovaným bodem pak byl článek II., rozhodnutí zastavit trestní řízení, která trvají více než osm let a v nichž pachatelům hrozí trest odnětí svobody do deseti let. Nelze se divit, že nastalá situace vyvolala obrovské protesty, proti kterým se Hrad hájil velice nedůvěryhodně: prezident Klaus nejprve sdělil médiím, že i jeho samotného rozsah amnestie zaskočil a že na některé případy už dávno zapomněl, poté označil celou situaci za „mediální hysterii“ a v následujícím projevu dokonce za zlý útok novinářů na svou osobu. Prezident projevil nejen neschopnost rozlišovat, ale také nevůli cokoli vysvětlovat. V žádném z jeho vyjádření k amnestii se neobjevil přesvědčivý argument, v podstatě jsme slyšeli jen „udělal jsem správně, a až utichne mediální hysterie, pochopíte význam tohoto aktu“.

Argumentem je – z definice – soubor tvrzení, v němž závěr je podporován premisami, přičemž aby byl argument korektní, musejí být premisy pravdivé. Klaus tvrdil, že omilostnil prvotrestané pachatele drobných trestných činů, kterým byl udělen trest do jednoho roku odnětí svobody, a že v případě zastavení trestních řízení trvajících více než osm let tak učinil podle vzoru Evropského soudu pro lidská práva, který zastavuje kauzy trvající déle než šest let. Závěrem má být, že amnestie je nejen v souladu s právem, ale je i legitimní. Obě premisy označili právníci za nepravdivé (prvotrestaní pachatelé dostávají v devadesáti pěti procentech případů tresty podmíněné a ESLP nikdy nezastavuje trestní stíhání plošně, aniž by věděl, koho se tento akt dotkne). Když jsou premisy nepravdivé, je nepravdivý i závěr. Amnestie je možná v souladu s právem, ale není legitimní. Klaus tedy přesvědčivě nezdůvodnil, proč bychom měli amnestii chápat tak, jaký by měl být její skutečný význam: jako akt milosrdenství, jako gesto, které dá šanci trestaným změnit se a začít nový život. Místo toho je chápána jako výsměch spravedlnosti a podrytí základů právního státu.

Postupem času se ostří protestů poněkud otupilo, zejména proto, že s nastalou situací, snad kromě protestu senátorů, nelze vůbec nic dělat. Bezmocnost, jako každá výjimečná situace v našem životě, přináší spoustu otázek. Je právo spravedlivé? Co je spravedlnost? Co mám dělat v situaci, kdy cítím, že politici nejednají správně?

Sundávání portrétů prezidenta: symbolické a nenásilné gesto

V situaci, kdy nelze konat „reálně“, lze konat symbolicky. Starostové obcí a učitelé na Zlínsku, a poté i na řadě jiných míst ČR, začali sundávat ze zdí portrét dosluhujícího prezidenta. Portréty státníků visí ve třídách už od 19. století a nikdy nebylo jejich umístění upraveno právním předpisem či vyhláškou, vždy záviselo na svobodné vůli ředitelů škol. Jejich smyslem mělo být posilování vlastenectví u žáků a vyjádření úcty k představiteli státu. I v dnešní době mají být výrazem úcty a zprostředkovávají dětem možná první nejasné povědomí o politice.

Pamatuji si z dob své školní docházky prezidenty Husáka, Havla a Klause. Husák na mě působil odtažitě svými brýlemi, bylo mi šest let a věděla jsem, že je to „prezident“, ale smysl toho slova mi unikal. Pamatuji si ovšem zřetelně jeho změnu v usměvavého Václava Havla, společně se změnou oslovení soudružky na paní učitelku. Václav Havel se mnou byl ve třídě až do maturity, v posluchárně na vysoké škole ho nahradil Václav Klaus. Někteří lidé tvrdí, že by bylo vhodné portréty prezidentů nahradit jiným symbolem: například státním znakem, který má několikasetletou tradici, nebo portrétem velikána mrtvého a nekontroverzního (například Komenského), popřípadě žádný portrét ve třídě nemít. Obraz by se nemusel měnit s příchodem prezidenta nového, odkazovali bychom se na starší, tudíž pevnější tradice, a ještě by se ušetřilo.

Domnívám se ale, že by bylo dobré ve školách tradici portrétu současného prezidenta zachovat. Je to pro děti vynikající příležitost naučit se vnímat změnu a rozlišovat: nejprve změnu pána v rámu, který na ně shlíží laskavě či s odstupem, později změnu prezidenta a s ním snad i změny v politické kultuře. Poté mohou, stejně jako já, vnímat osobu prezidenta v kontextu svého života, a tím stimulovat své historické povědomí. Když jsou ve škole, je pro ně prezident zatím jen symbolem, ale symbolem něčeho živého, současného. Jeho výměna za velikána minulosti by vedla k tomu, že by tento typ výzdoby učebny přestaly vnímat. Takto si mohou neustále spojovat všednodenní vjemy z konverzace rodičů či z televize právě s oním člověkem z portrétu. Když to trošku přeženu, prezident je možná jediný politik, kterého děti a studenti vnímají. Pokud má škola vychovávat k občanství, nemůže se politice vyhnout.

Hrad: nic nevysvětlovat!

Druhým dobrým důvodem je, že pokud v učebně visí portrét současného prezidenta, je možné ho sundat. Je to výborná příležitost dětem ukázat rozdíl mezi právem a legitimitou. Vysvětlit, že prezident sice měl právo plošnou amnestii vyhlásit, ale nebylo to správné. I prezident může udělat věci, o kterých si někdo myslí, že jsou nesprávné. Pokud budou politici pro děti a studenty nedotknutelné ikony, těžko pochopí role občana a jeho voleného zástupce v demokratickém systému. Nepochopí, že občanství je aktivita. Sundání portrétu prezidenta je ideální formou symbolického, legálního, a přitom klidného a nenásilného protestu.

Hrad k tomuto vydal prohlášení, že děti nemají být zatahovány do „pokleslého politického boje“, a především že jim takto učitelé zpochybní pojem autority. I toto je mylné, autorita totiž není nic, co by mělo být přijímáno bezvýhradně. Autoritu musíme na základě práva nebo pravidel respektovat, ale pokud zavdá závažný důvod, můžeme s ní nesouhlasit a svůj protest vyjádřit třeba symbolicky. Ano, je jistě jednodušší se do debat o autoritách vůbec nepouštět, ale určitě nechceme vystupovat jako prezident Klaus, který občanům nic vysvětlovat nepotřebuje.

Autorka je studentkou filozofie a bývalou učitelkou občanské nauky. Další informace naleznete v časopisu Rodina a škola.