Opravdu potřebují vaše děti doučování?

Co vlastně víme o rozšíření doučování na prvním stupni základních škol u nás? Kolik dětí má doučování? Jakou roli hraje stát a školský systém? Je doučování nutné?

Když se řekne „doučování“, pravděpodobně se nám vybaví soukromé hodiny učitele (možná spíše vysokoškolského studenta) a žáka, který má ve škole potíže a potřebuje „vytáhnout známku“. Pod tímto termínem se však mohou skrývat také přípravné kurzy na víceletá gymnázia, individuální práce s dětmi se specifickými poruchami učení nebo rozšiřující hodiny pro nadané žáky.

Jak je tomu v zahraničí?

Pro lepší srovnání se nejdříve podívejme do světa. Míra doučování je samozřejmě v různých státech různá, a také důvody rozšíření se liší. V zemích východní Asie se tradičně doučují skoro všichni žáci, protože na školních úspěších závisí jejich další studijní i pracovní kariéra. Míra doučování je také vysoká v některých afrických zemích či zemích bývalého Sovětského svazu. V jejich případě jsou však důvodem zoufale nízké platy učitelů, kteří záměrně vynechávají učivo, aby žáci museli navštěvovat odpolední doučování, a učitelé si tak přivydělali. Také v ostatních zemích Evropy i Ameriky je doučování poměrně rozšířené. Můžeme říci, že celosvětově tento trend stoupá a pomalu se jím začínají zabývat pedagogické výzkumy a vlády jednotlivých států. Je tomu tak proto, že míra doučování je jakýmsi zrcadlem fungování školského systému? Zdá se, že míra doučování s organizací školského systému státu souvisí. Co může znamenat velký výskyt doučovaných? Znamená to, že škola nedokáže poskytnout všem žákům to, co potřebují? Nedokáže děti připravit na přijímací zkoušky, případně zkoušky srovnávací na konci jednotlivých období? Ztrácejí rodiče důvěru ve školu? Jsou osnovy tak přeplněné, že nelze naučit žáky vše, co předepisují? Jsou ve školách vhodné podmínky a zázemí pro žáky i učitele? V zemích se státem organizovanými zkouškami, které ovlivňují další vzdělávací dráhu žáků, bývá doučování rozšířeno více. Naproti tomu v zemích, které mají jednotnou školu a investují do vzdělávání a efektivní individualizace, je míra doučování nižší. Ukázkou může být například Finsko, které má velmi nízkou míru doučování a zároveň dosahuje nejlepších výsledků v mezinárodních srovnávacích testech.

A co čeští žáci?

V České republice se téma doučování hlouběji nezkoumalo a teprve nyní se začíná opatrně otevírat. Výzkumy, které by mapovaly situaci a rozsah doučování, bohužel nemáme. K dispozici jsou pouze mezinárodní výzkumy PISA, které v roce 2003 zjistily, že ze zkoumaných patnáctiletých žáků má doučování zhruba třetina žáků. Můžeme si říci, že to není málo. Zajímavé ale je, že na rozdíl od většiny ostatních zemí, kde jsou děti doučovány proto, aby dohnaly učivo, se čeští žáci doučují nadstavbově - nad rámec toho, co probírali ve škole. Je to tedy tak, že čeští žáci nemají problém se zvládáním učiva, a naopak by potřebovali větší záběr? Pravděpodobně se žáci nechávají doučovat kvůli přijímacím zkouškám na víceletá gymnázia. Český školský systém patří k vysoce selektivním a rozděluje děti již od útlého věku (kolikrát jsou výběrové i první třídy). Je společenskou prestiží mít dítě na gymnáziu, a protože se na gymnázia dostane méně než polovina uchazečů, je potřeba se na přijímací zkoušky pořádně připravit. Je ale studium na gymnáziu vždy výhrou? S tím velmi úzce souvisí široce diskutovaná problematika kolem existence víceletých gymnázií, kterou však není možné zahrnout do tohoto článku.

Jak to vypadá na prvním stupni?

V rámci diplomové práce jsem provedla malý výzkum situace doučování na prvním stupni základních škol a došla k několika zajímavým poznatkům. Vzhledem k velikosti vzorku nelze výsledky zobecňovat, ale za zamyšlení jistě stojí.

Ze zkoumaného vzorku je doučována také téměř třetina dětí (stejně jako patnáctiletých). Řekli bychom, že učivo na prvním stupni přece ještě není těžké, tak proč tak velké číslo?

Nejčastějším důvodem pro doučování je to, že si rodiče přejí, aby se jejich dítě ve škole zlepšilo. Bylo by zajímavé zjistit prospěch těchto dětí, názor učitele a dítěte na jeho možnosti. Těžko bez bližších informací hodnotit, zda má dítě opravdu zásadní problém se zvládnutím učiva, či spíše ambiciózní rodiče. Je to právě rodina a její postoj a přístup ke vzdělání, které - společně se školou - dítě nejvíce ovlivní. V této souvislosti bychom se mohli zamyslet i nad rolí známek, které tak málo vypovídají o tom, co dítě opravdu umí a dokáže. Rodiče ale mnohdy posuzují výkon dítěte jen podle známek, což je škoda. Dalším z důvodů pro doučování jsou již zmíněné přijímací zkoušky na víceletá gymnázia, po kterých následuje doučování dětí, které mají ve škole problémy a nestíhají. Zde se teprve jedná o doučování ve smyslu nápravy. Doučování mívají také děti se specifickými poruchami učení nebo děti, kterým nevyhovuje učební styl jejich učitele. Důvody jsou různé a jistě i efektivita doučování se bude lišit. Možná by bylo dobré zamyslet se hlouběji nad příčinami potřeby doučování. Není doučování pouze prvním řešením, po kterém rodiče sáhnou, když začne mít jejich dítě problém ve škole, aniž by hledali jiné možnosti? Nejedná se kolikrát jen o smysluplné vyplnění odpoledního času dětí? Věřím, že v mnoha případech je doučování opravdovou pomocí a ku prospěchu dítěte. Opravdu ho ale potřebuje jedna třetina dětí?

Co tedy dělat?

Kdyby v České republice potřebovala jedna třetina žáků doučovat již od mladšího školního věku, asi by to znamenalo, že něco není úplně v pořádku: například počet dětí ve třídách, forma hodnocení, přístup rodičů ke vzdělávání, podmínky a vybavení třídy, motivace učitele, vztahy mezi žáky, učiteli a rodiči a mnohé další. Možná by na prvním místě stačilo podpořit komunikaci mezi rodinou a školou.

Autorka je čerstvou absolventkou Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, oboru učitelství pro 1. st. ZŠ.

Další informace naleznete v časopisu Rodina a škola.