Ve škole s autisty

Je ráno. Vcházím do ZŠ a Gymnázia Jiřího Gutha-Jarkovského v Truhlářské ulici v Praze 1 a jdu se podívat nejprve na výuku biologie v sedmé třídě, pak na chemii na gymnáziu. Chci přijít na to, jak je možné, že v této „obyčejné“ škole zvládnou mít v každé třídě autistické dítě.

V odpočinkové místnosti se dozvídám, že Bára, o dva roky starší než spolužáci, chodí do sexty. Školu si pochvaluje. Je to prý lepší, než ve škole, kam chodila. Do očí se mi podívá jen málokdy, ale dlouho a detailně mne zasvěcuje do pokémonů.

Aleš má v ruce papírové sršně, které si sám vyrobil, a lítá s nimi po místnosti. „Tomuhle je asi rok, tomu dva roky, tohohle mám tejden. Ty starší přelepuju izolepou, takže jsou nezničitelní. Původně jsem vyráběl vosy. Ještě mám krysu a hada.“ Bára navazuje na Aleše po svém: „Jeden pokémon má jméno podle včely a chová se jako vosa. Je tam zajímavost ve vývojové linii. Pokémoni mají oddělené pohlaví. Jenom samice se může vyvinout… Vy tomu asi moc nerozumíte, že?“ odtuší. „K pochopení je třeba ovládat teorii pravděpodobnosti.“

Za dalších patnáct minut Bára recituje své vlastní balady v angličtině, zatímco Aleš dál létá po místnosti se sršněm v ruce a občas k někomu z nás přiloží sršní žihadlo. Snažím se, aby se Aleš rozpomněl na situaci, kdy jsme se viděli u nás na chalupě. Název vesnice a popis místa mu nic neříkají. Zabere teprve smyslová vzpomínka na sběr hub, a náhle si po tři čtvrtě roce vzpomene na detail našeho rozhovoru a ožije. „Mluvili jsme o tom, že tranzistor stojí korunu. Teď už stojí korunu padesát. Zdražili.“ Na tom, že si postavil rádio, stojí momentálně celý Alešův vesmír: „Nejdražší jsou reproduktory. Ty stojí sto korun. Vlastně mám dva přístroje. Rádio a zesilovač. Rádio funguje i bez napájení a chytím na něm i vysílání z Číny…“ Bára odchází se svým asistentem do hodiny latiny, a je chvíli čas popovídat si s Alešovým asistentem.

Má to smysl?

Asistent Petr se donedávna staral v rámci volnočasových aktivit o děti s aspergerem, schizofrenií, s autismem. Co člověk, to originál. Dělat asistenta ve škole je ale něco úplně jiného. „Donutit například čtrnáctiletého Aleše k nějaké činnosti je nadlidské úsilí. Přemýšlím, jestli je to správně a jestli to nakonec všem nepřidělává jen starosti,“ říká Petr. „V případě, že se Aleš nenaučí chovat ve společnosti, nevím, jestli mu papír s maturitou k něčemu bude. Dospěl jsem zde po dvou měsících k tomu, že i kdyby to byla služba a úleva hlavně pro rodiče, kteří jsou s dítětem od narození, znamená to velkou pomoc,“ uzavírá Petr.

Jak zvládají autistické děti a učitelé vyučování? „Většinou je to tak, že když umí učitel zaujmout ostatní žáky, umí zaujmout i autistu,“ tvrdí Petr. Výkon paní učitelky Vlasty Kotýnkové v hodině chemie byl v tomto smyslu obdivuhodný. Vedle názorného výkladu nového učiva pro celou třídu každou chvíli odpovídala na otázky autistického studenta, který zvládá chemii již na vysokoškolské úrovni. „Často se s Josefem před hodinou domluvím na počtu otázek, které smí v hodině položit,“ prozrazuje učitelka. Ke slovu je třeba pustit i spolužáky, ale právě s tím má Josef a tím pádem i celá třída dosti velký problém. Rozdíl je podle asistenta Petra v tom, že „když je učitel nudný, ostatní děti se nebouří a nějak to přežijí, kdežto autista ihned dává zpětnou vazbu“. Připomenu si, jak náročné pro mne bylo zvládnout zrána hodinu biologie. Kdybych měla jako žákyně volbu, uchylovala bych se do odpočinkové místnosti pravidelně v hodinách, v nichž učitelé pracují a žáci jen pasivně přijímají výklad. To ale „zdraví žáci“ dělat nemohou. Někdy autistický spolužák provede něco, co by udělali rádi i ostatní, občas se bezděčně stane mluvčím třídy. Co dělat, když obsah autistova sdělení je správný, nepřijatelná je jen ta forma? Tohle musí učitelé na škole patrně řešit často.

Co je ve škole nejtěžší?

Petr pojmenovává jinými slovy to, co uslyším dnes ještě mnohokrát: „Nejtěžší je domluvit se na tom, co je možné autistickým dětem ještě tolerovat, a co nikoliv. Na jejich výchově se podílí kolem třiceti lidí, kteří jsou také každý jiný, takže se ten prostor pravidel těžko jednoznačně vymezuje.“ Po několika příkladech na toto téma se Petr vrací ke svému svěřenci Alešovi. „Je těžké rozeznat, co Aleš jen hraje a co je choroba. Když ale pobíhá po škole a křičí, že se zabije, musím to brát vážně,“ pokračuje klidným a pevným hlasem. „Nejhorší pro autisty je, když přesně nevědí, co mají dělat, a tak jsou pro ně náročné přestávky a přechody z učebny do učebny. Uchylují se do této místnosti, kde mají klid.“

Zatímco děti odpočívají, jejich asistenti si odpočinek dovolit nemohou.

Do místnosti přichází uprostřed hodiny další žák provázený svou asistentkou. Měl v hodině roztržku kvůli básničce, kterou napsal o své třídní. Nic lichotivého to nebylo. Zaujme ho zapnutý mikrofon, a místo aby mi odpověděl na otázku, vmžiku se vžije do úlohy rozhlasového redaktora, který se mnou natáčí rozhovor. Napodobuje profesionály, používá trochu přehnaně spisovný jazyk a cizí slova. „Vysílání“ přeruší zprávami, ve kterých použije vědomosti o atomové elektrárně, natočí interview o pokémonech se spolužačkou a hlavně dlouho nikoho jiného nepustí ke slovu.

V odpočinkové místnosti si po hodině připadám tak trochu jako v blázinci. Místo bláznů jsou v ní ale vynikající odborníci na věci, kterým vůbec nerozumím. Nakonec i já mám potřebu vrátit se ke svému tématu, a tak jdu do vedlejší budovy udělat rozhovor se speciální pedagožkou Kristinou Konečnou.

P. S.: Jména studentů jsou změněna.

Další informace o tomto tématu v časopisu Rodina a škola.