Do všeho strká, všechno mu padá…

Nejspíše ani jedno z toho, příčinou nešikovnosti je ve většině případů dyspraxie neboli specifi cká porucha motoriky, kterou trpí přibližně každé desáté dítě.

Příčinou dyspraxie je perinatální, prenatální anebo raně postnatální postižení temenního laloku. Člověk, který touto poruchou trpí, má potíže s osvojováním, plánováním a prováděním volních pohybů. Jinými slovy si nedokáže „poručit“, aby něco dělal určitým (žádoucím) způsobem, ale jeho tělo ho často „zklame“. To je případ Romana, předškoláka z jedné mateřské školy v severních Čechách. Jeho učitelka Jana Pokorná o něm říká, že někdy působí jako „hrom do police“. „Nic z toho, co ve třídě děláme, nejde Romanovi jen tak. Společné cvičení, výtvarné činnosti, vyrábění, dokonce i sezení u stolečku mu dělá problémy. Při jídle padá ze židličky a kolem talíře i na oblečení má doslova naseto. Když společně cvičíme, málokdy se mu povede napodobit aspoň přibližně pohyb, který děláme. A když kreslíme nebo vyrábíme, všechno mu padá a jeho výtvory nebývají moc podařené. Asi nejlépe mu jde omalovávání, ale potřebuje omalovánky, které jsou určeny spíše batolatům - velké obrázky, málo detailů, nic složitého. Jen tak to zvládne,“ říká Jana.

Románkova maminka Lenka doplňuje, že podobné to je i u nich doma. Roman navíc podle jejích slov moc neposedí. „Pořád by lítal, po zahradě, po bytě… Ještě že máme domek, kdybychom bydleli v paneláku, asi by se z nás sousedi zbláznili,“ říká sympatická mladá žena. „Když běhá ta svoje ,kolečka‘, zuřivě kolem sebe mává rukama. Nemá rád stavebnice - manžel byl nadšený, že má kluka, a snažil se malého získat třeba pro stavby z Merkuru nebo lega, ale nic z toho Romana nebaví. Nebo možná, že by ho to bavilo, ale prostě mu to nejde. Jednou rukou staví věž z kostek a druhou si ji smete, a když už se mu náhodou povede nějaká konstrukce, vstane a chce pro mě běžet, aby mi to ukázal. A v tu chvíli do stavby kopne a je po všem,“ vypráví Romanova maminka Lenka Světlá.

Nedělá to schválně

Romanovi rodiče měli zpočátku dojem, že jejich syn je zlobivý a že všechno dělá jim naschvál. „Jako by ho to bavilo,“ říkávala Lenka. Díky tomu, že Romanova učitelka věděla leccos o poruchách učení a chování, dokázala kloučkovým rodičům vysvětlit, že půjde o něco jiného. „Samozřejmě že mě to taky nebavilo,“ vzpomíná na začátky s Romanem Jana. „Ostatní děti ve třídě si klidně hrály nebo prostě normálně, dětsky zlobily. Ale Roman byl pohroma. Cítila jsem, že příčina jeho chování bude někde jinde než v naschválech, a to mi dalo sílu nějak to ustát.“ Po dohodě s rodiči pozvala Jana do třídy školní psycholožku, která po delším sledování konstatovala, že se u Romana jedná o dyspraxii. „Skoro se nám ulevilo,“ vzpomíná Lenka. „Najednou jsme věděli, že Romanovy problémy mají nějaký reálný základ a hlavně že s nimi můžeme něco dělat. A když jsme si zjistili, jaké symptomy mívají děti s dyspraxií, došlo nám, že náš syn je na tom docela dobře, což ostatně potvrdila i psycholožka, která mluvila o mírné formě.“ Symptomy dyspraxie totiž zahrnují mnoho dalších problémů. Děti s touto poruchou mívají potíže s vyjadřováním a mají malou představivost. Také se můžeme setkat s tím, že jsou silně přecitlivělé na některé smyslové podněty; naprosto nevinné zvuky je mohou „vytočit“ k nepříčetnosti. Také se často nezapojují mezi ostatní děti, raději jsou v ústraní. To vše pozorovali i Romanovi rodiče a učitelka, ale naštěstí jen v malé míře. Děti s dyspraxií mohou špatně spát, dělá jim potíže soustředit se a také vydržet na jednom místě déle než pět minut. Mají problémy naučit se jezdit na kole nebo kopat do míče.

Pomáhá trpělivost

Dětem s dyspraxií nejvíc pomůže, když na ně nespěcháme a nekáráme je za věci, které se jim nepovedly. To se sice lehko řekne, ale jak to zvládnout? Romanova učitelka Jana spolu s kloučkovými rodiči usoudila, že bude nejlepší, když se jim společně povede nějak zjednodušit většinu činností, které po něm požadují. „Třeba jsme se shodli na tom, že bude nejlepší, pokud Roman nebude mít oblečení na knoflíky a boty na tkaničky. Že by to bylo úplně jednoduché, to se říct nedá, a stejně počítáme s tím, že se časem bude muset naučit i zavazování kličky a zapínání knoflíků. Ale pro začátek ho s tím nebudeme tolik ,otravovat‘, protože chceme, aby se naučil důležitější věci - správně běhat, cvičit, hrát si, upravit se po použití toalety…,“ vysvětlila mi Jana Pokorná strategii, kterou zvolili.

Podobnou cestu doporučoval i známý a již zesnulý psycholog Zdeněk Matějček. Radil i to, aby se rodiče a vychovatelé pokusili dítěti najít něco, v čem může opravdu obstát, a důkladně to trénovali. V Romanově případě to byla jízda na kole. „Syn moc toužil po tom, aby mohl s dětmi z okolí jezdit na cyklovýlety, které organizuje jedna fajn rodina ze sousedství. Tak jsme se do toho pustili. Zpočátku bylo těžké naučit ho i jen sedět správně na kole,“ poznamenává Lenka Světlá. „Ale metodou postupných krůčků jsme uspěli. A když Roman zvládl první výlet, který byl s ohledem na něj trochu kratší a měli jsme v záloze i možnost, že cestu přerušíme a někdo z nás dospělých dojede pro auto, měli jsme opravdu radost. A syn byl štěstím bez sebe, protože se konečně mohl zapojit mezi ostatní děti a zvedlo mu to sebevědomí. A tahle zkušenost mu moc pomohla i v dalších věcech.“ Právě příjemné zážitky pomáhají dětem s dyspraxií zvládnout nekonečný trénink různých dovedností. Rodiče a někdy i učitelé se občas upínají k různým „zázračným“ metodám, které slibují rychlé a snadné odstranění potíží. Patří sem například kineziologie. Je dobré vědět, že žádné výzkumy zatím neprokázaly účinnost alternativních léčebných metod, a i když se najdou lidé, kteří tvrdí, že jejich dítěti kineziolog pomohl, měli bychom terapii vždy konzultovat s psychologem nebo odborným lékařem.

Možná nás napadne, jestli má cenu takhle se trápit. Podle Žanety, dnes již dospělé ženy s dyspraxií, to určitě smysl má. „Ve škole jsem hned první den získala nálepku nemehla a lenocha,“ vypráví dvacetiletá studentka vysoké školy. „A v dalších dnech a týdnech to nebylo o moc lepší.

Protože jsem nedokázala psát tak rychle a čitelně jako spolužáci, spoustu úkolů jsem měla ,za pět‘. Už to vypadalo bledě, rodiče mluvili o tom, že mě budou muset dát do jiné školy. Ale já jsem věděla to, co spolužáci, jen jsem to neměla jak dokázat. Když se mě učitelka na něco zeptala, chvíli mi trvalo, než jsem našla slova, a zase jsem byla za hloupou. Naštěstí jsme dostali novou učitelku, která si řekla, že to se mnou zkusí. Začala si se mnou povídat a zjistila, že umím číst a počítat stejně jako ostatní, jen potřebuji o něco více času, abych se ,vymáčkla‘. A pak se ,probrali‘ i rodiče, našli jsme sport, který by mě bavil a taky mi šel, vyřešil se problém věčného nepořádku v mém pokoji, protože mi rodiče koupili různobarevné plastové krabice…,“ vzpomíná Žaneta. „Nic z toho by se ale možná nestalo, kdyby nebylo té osvícené paní učitelky, která nade mnou nezlomila hůl. Možná že bych dneska bez ní byla nemehlo, které se neumí pořádně ani učesat a sotva prolezlo základní školou, ale jak vidíte, tak mohu normálně studovat, a protože znám své možnosti a dokážu si věci zorganizovat, jde to.“ Pokud máte ve třídě dítě, kterému všechno padá z ruky a je výrazně nešikovnější než ostatní, uvědomte si, že může být v podstatě nemocné. Není to nemoc jako chřipka nebo angína, nikdo ji od něj nechytí. Ale pokud ji nebudeme včas léčit, může se stát, že poznamená budoucnost dítěte. Dítě s dyspraxií může být nadané, inteligentní a bystré, ale protože se nedokáže čistě najíst, správně obléci a učesat, může působit zanedbaně a někdy i hloupě. Je to ale zdání, které klame.

Jaké terapie pomáhají dětem s dyspraxií?

V léčbě dyspraxie se osvědčuje ergoterapie, kterou lze provádět i s batolaty. Vhodná je také fyzioterapie, která dětem pomáhá ovládat vlastní tělo a kultivovat pohybový projev. Odborníci doporučují i dramaterapii a arteterapii. V případě závažných forem je třeba navštívit dětského psychologa, případně psychiatra. Pokud má dítě problémy s řečí, je vhodné navštěvovat i klinického logopeda.

Podle dyspraxiaireland.com