Děti vám vrátí svou energií vše

Klavírista Michal Mašek patřil mezi zázračné děti, jejichž život bývá předurčen ohromným talentem. Strmou kariéru klavírního virtuosa musel na mnoho let pro nemoc přerušit. Jeho současný život je spjatý s ohromnou vitalitou a punc osobitosti, jedinečnosti a profesionality nenesou jen jeho hudební produkce, ale také projekt, který připravil pro žáky prvého stupně.

Co vás napadne, když se řekne základní škola?

Vzhledem k tomu, že jsem právě dokončil projekt pro základní školy, tak mě napadne náš projekt KOPT! Kultura a umění od první třídy - divadlo, kulturní domy, tělocvičny a mnoho úřadování spjatého s grantem Evropské unie.

A když se vrátíte do dětství?

Já jsem se do školy strašně těšil. Měl jsem dopředu veškerou výbavu a první roky jsem se ani netěšil na prázdniny. Mě to hrozně bavilo. První dva roky jsem ještě zažil socialistické školství. Pak přišla revoluce a zároveň jsme se stěhovali na okraj města, takže mám v paměti spíše tu změnu školy než jakoukoliv změnu režimu. Přešel jsem totiž do školy neuvěřitelně divoké. Někdo hodil po učitelce jablko, ona bouchá do tabule, křičí, vůbec to nepomáhá. Že probíhá za dveřmi třídy revoluce, to jsem nějak nestihl zaregistrovat.

Jak jste se v takové třídě cítil?

Byl jsem vždycky docela vysoký, tak jsem to ustál, a taky jsme bydleli v domku mimo sídliště, takže jsem nemusel patřit do žádné z komunit. Rovnou ze školy jsem šel domů hrát na piano. Měl jsem od dětství něco, co mě táhlo, takže na mě ta škola neměla vliv. Ale hodně lidí to neustálo. Třeba jsem se dozvěděl, že někdo v dospělosti spáchal sebevraždu nebo měl problémy s drogami atd. Děti, které byly nejmenší, to měly nejtěžší. Zkrátka vypadalo to tam leckdy jako v takovém „Bronxu“. Škol, kde je již pozdě nabízet něco kulturního, jsem viděl v Ústeckém kraji hodně. Na kulturu už je tam pozdě.

Možná si nedovedu představit, o čem mluvíte…

Když jsem chodil do šesté, sedmé třídy, přišel někdo s nápadem lámat si ruce. Takže tam bylo najednou třeba šestnáct žáků se zlomenou rukou, aby nemuseli psát a chodit na tělocvik. Měli na to grif, aby to moc nebolelo. V chemii si kamarádi slévali rtuť z teploměrů a hráli si s tím. Říkám jim „dyť se otrávíte“, ale na to nějak nebrali ohled a hráli si s tím dál. Taky jsme se -my slušnější - báli chodit o přestávce na záchod. Obsadili ho již vousatí spolužáci, kteří několikrát propadli, takže byli výrazně starší než my ostatní, a děly se tam takové věci, že jsme to buď celé dopoledne vydrželi bez toalety, nebo jsme čekali na hodinu a zeptali se učitelky, jestli si můžeme odskočit. To bylo bezpečnější. Tak tohle já mám za sebou a je to zajímavá zkušenost.

Měl v té škole někdo z dospělých autoritu?

To bylo zajímavé sledovat, že někdo ať dělá cokoli, vynutí si ticho maximálně na pět minut, ale byly tam dvě osobnosti, které měly v hodinách naprosté ticho.

Jste pro inkluzi?

V rámci praxe jsem učil v zahraniční škole v Praze. Do téhle školy vozili rodiče nebo řidiči děti limuzínami. Tam jsem zažil, jak jsou děti izolované od společnosti, a to je taky špatně.

Jak vás napadlo, že nabídnete školám projekt Kultura a umění od první třídy?

Podle mě má smysl seznámit děti s pojmem kultura. Aby věděly, co to vlastně vůbec je. Původně jsem myslel na něco pro děti z mateřských školek, ale musíte hledět přesně na to, na co je dotace vypsána. Obsah projektu vystihuje jeho název. Když jsme hledali formu, připadli jsme na divadlo, protože tam máte všechno: oblečení, hudbu, společenské role, kulisy. Všechno jsme vymysleli tak, aby to zapadalo do výuky prvního stupně. Ředitel malinké základní školy v Petrovicích Jan František Teister napsal šest historických divadelních kousků - Blaničtí rytíři, Golem, Jan Hus, Přemysl Oráč, Svatý Prokop a Velká Morava. Šlo nám o to, aby si děti uvědomily, že ve 12. století bylo oblečení i hudba jiné než ve 14. nebo 16. století, a že to bylo proto, že společnost něco reflektuje.

Jak se vám podařilo něco tak složitého, jako je divadlo, zorganizovat během jednoho školního roku hned na několika školách?

Žáci nacvičili pod vedením svých učitelů dvě nebo tři vybrané historické hry asi dva měsíce před vystoupením. Učitelé, kteří se ujali režie, se stali na zkrácený úvazek našimi zaměstnanci a byli za svou práci alespoň částečně honorováni. Každá hra trvá asi dvacet minut. Žáci dostali na zkouškách k dispozici historicky věrně ušité kostýmy, doplňky a rekvizity, jako jsou meče, přilbice, halapartny, kříže, masky. A to bylo pro děti úplně magické. Moci si obléknout kostým a proměnit se v postavu z historie. Herec Pavel Trojan, který měl úlohu vypravěče, se před nácvikem divadelního představení s dětmi seznámil, přeříkali si jednotlivé dialogy. Při představení byl Pavel Trojan pro děti oporou, v čemkoliv bylo třeba. Někdy napovídal, jindy pomohl hercům s pohybem na jevišti. Učitelka, která s dětmi představení nacvičila, se proměnila v inspicientku, jež dětem dává v zákulisí pokyny k nástupu na scénu.

Zaujalo mě, jak jednoduše jste vyřešili scénografii.

Vzniklo to náhodně, ale to už tak bývá, že dobré věci vznikají často náhodou. Scéna je složena z padesáti šesti krychlí 50 x 50 x 50 cm, které připomínají dětskou stavebnici. Na každé straně kartonové kostky je namalovaná část z celkového obrázku, v tomto případě část dobového prostředí. Šest stran kostky tedy posloužilo pro postavení šesti různých scén. I když škola vždy dostala scénář, při nacvičování bylo možné ho obohatit dle fantazie učitele a žáků. Ke každé hře patřila i dobová scénická hudba, napsaná na objednávku skladateli Michaelou Plachkou a Tomášem Pálkou, natočená ve studiu profesionálními hudebníky a puštěná při představení ze zvukové aparatury. Dnes, po skončení projektu, je k dispozici i notová partitura, z již vytvořeného vzdělávacího manuálu, takže si děti mohou skladby i samy zahrát, stejně jako jsou k dispozici jednotlivé postavičky v grafické formě pro loutkové divadlo, které si mohou vyrobit.

Ve scénářích má vypravěč nejvíce textu. Proč to?

Jejich autor, kterému jsme jako skvělému praktikovi důvěřovali, byl přesvědčen, že děti si více textu nezapamatují. Tomu jsem se divil, protože učení je dnes přece ještě stále ve školách založené na paměti. Děti si prý ale pamatují čím dál hůř. Praxe pak jeho slova, až na malé výjimky naprosto potvrdila.

Co považujete za největší úspěch?

Spolupracovali jsme třeba i s praktickou školou ze Šluknovského výběžku. Řada dětí té školy ani neví, kde má rodiče, jsou z dětského domova a například nemůžete publikovat ani jejich fotografie, protože někteří jejich rodiče by se v tu chvíli mohli ozvat a chtít honorář. Pavel Trojan měl z tohoto představení tak silný zážitek, že ovlivnily celé jeho Vánoce.

Kolik škol se do projektu zapojilo?

Dvanáct. Nám bylo strašně líto, že jsme omezeni dotací na šestnáct měsíců. Nejdříve jsme museli všechno vyrobit, pak tu jsou dva měsíce prázdnin a v září se toho také nedá po školách moc chtít. Víc než dvanáct škol jsme nezvládli a v dubnu projekt skončil. Všechno zůstává k dispozici, ale teď už je třeba, aby školy, které budou mít zájem, měly finance minimálně na dopravu a na moderátora.

A připravujete něco nového?

I přes poznání, že dělat něco zajímavého z finančních dotací EU znamená zabývat se více než polovinou času administrativou, podali jsme žádost o další projekt pro druhý stupeň základních škol a základní umělecké školy v Ústeckém kraji. Tentokrát se týká hudební výchovy, občanské nauky, všeobecné hudebné nauky a výtvarné výchovy, opět jde o dějiny a kulturu jinou formou než výukou ve škole. Tak uvidíme…

Čemu jste se během tohoto roku a půl naučil vy?

Pro mě to bylo neuvěřitelné poznání tisíců děti. Vidět, jak vše prožívají, jak vše vnímají, jaké mají světy. Vidět, co je pro ně důležité, co ne, na co reagují, co je zase nezajímá… Odezva byla při každém představení neskutečná, děti vám vrátí svou energií vše a vy máte pocit, že děláte něco, co má opravdu smysl. Získal jsem tedy ohromnou zkušenost pro práci s dětmi a publikem při představeních. Samotné představení bylo pokaždé úplně jiné a každé další bylo o něco lepší, protože jsme se stále učili, jak to dělat líp a líp. Mimo to jsme se naučili zvládat veškerou potřebnou administrativu a umět řešit i neřešitelné problémy.

Co vás překvapilo?

Překvapilo mě, kolik dětí je dnes obézních, takže se kostýmy musely různě upravovat. Na webových stránkách našeho projektu www.kopt.cz je také interaktivní hra, ve které mohou děti dopodrobna nastudovat scénu, postavičky a pustit si k ní hudbu. Hra nebyla tak úspěšná, jak jsem předpokládal, a to z toho důvodu, že školy nejsou vybavené technikou, která byla na spuštění hry potřebná. Myslel jsem, že školy jsou na tom s vybavením dnes již lépe. Ale když si hru nějaké dítě chce zahrát doma, bude na webu přístupná ještě několik let.

Máte nějakou představu o tom, jak by se měla učit hudební výchova?

Myslím, že by měla být více propojena s tancem a kulturní výchovou. Neměla by se učit odděleně od všeho ostatního a mělo by se s ní začít už ve školce, dokud jsou děti senzitivní a nejsou převálcované spíš hlukem než hudbou kolem.

Jak zacházet s talentovaným dítětem?

To je velmi individuální. Jediná záruka je, že když je talent opravdu velký, tak se prosadí, nalezne si svůj způsob vyjádření.

Můžete nám ještě na závěr říci, co chystáte pro dospělé kultury milovné posluchače?

Projekt Mašek/Martinů, kde jsem představil kromě skladatelovy hudby i jeho obrázky, byl nedávno rozšířen o dramatické scénky - rozhovory Bohuslava Martinů s přáteli Janem Zrzavým, Stanislavem Novákem a Rudolfem Firkušným. Jedná se o komponovaný večer, kdy chvíli hraju, hovořím k publiku a vystavuji skladatelovy kresby. Máme za sebou již několik představení na Pražském jaru, ve Frankfurtu, Berlíně nebo v kongresovém centru ve Zlíně, kde nad klavírem běžela obrovská projekce. Zároveň připravuji nový multimediální projekt, ale na něj je ještě dost času.

Michal Mašek (*1980) v 16 letech natočil jako první Čech slavné Bachovy Goldbergovské variace, zvítězil v řadě mezinárodních soutěží, za nahrávku Bachova koncertu s Jiřím Bělohlávkem a Pražskou komorní filharmonií získal cenu „Classics 98“ v kategorii Talent roku. Spolupracoval dlouhodobě s legendárním houslistou Josefem Sukem. Nahrává pro EMI Classics. Děti vám vrátí svou energií vše a vy máte pocit, že děláte něco, co má opravdu smysl.