Speciální školství: luxus nebo ponížení?

„Ale Beruška byla na jednu nožku chromá. Ani nemohla na ni stoupnout, běhala však přece dost. A když nemohla, vzali ji broučci na ramena a pěkně ji nosili.“ Karafiátovi broučci umrzli, takže naštěstí nemuseli řešit, kam dají Berušku do školy. Tak prosté a jasné jako broučci to dávno nemáme. Bez pravidel, bez peněz, vedena nejlepšími úmysly a nařízena neodborným politickým rozhodnutím – tak to je integrace po česku. Vezmeme všechny potřebné na ramena a budeme je pěkně nosit. A nakonec upadneme všichni.

Podívejme se zblízka na několik argumentů, jež slýcháme od zastánců úplného zrušení praktických škol a začleněním jejich žáků do běžných tříd ZŠ.

Každé dítě má základní právo na vzdělání a musí mu být dána příležitost dosáhnout přijatelnou úroveň vzdělání. Předpokládá se, že to dokáže pouze běžná škola.

Nejen rodiče, ale často i mnozí odborníci se bláhově domnívají, že to, co je dítě učeno, se naučí, a co učeno není, to se nenaučí. Když jsem přihlašovala čtyřletého syna do školky, tak jsem vysokoškolsky vzdělanou ředitelku upozornila, že plynně čte s porozuměním a z hlavy počítá do stovky. Můj údiv neznal mezí, když se mě zcela vážně zeptala: „A proč jste ho to učili?“ Samozřejmě se to naučil sám a víra profesionála, že se dá jakékoliv čtyřleté dítě nadrilovat tak, aby spontánně četlo a počítalo, je téměř dojemná, nicméně ne neobvyklá.

Doufat, že samotná návštěva základní školy dítě jakýmkoliv způsobem „znormalizuje“, je absurdní. Zatímco „standardizovaný“ žák na konci první třídy ZŠ víceméně čte, ve škole praktické docvičují některá písmena ještě třeťáci. Je to tím, že tam učitelé pomalu učí? Schválně před dětmi písmena schovávají, aby si zajistili práci? Je samozřejmě úplně jedno, zda se dítě naučí číst v první či třetí třídě, a je fuk, bude-li se budova jmenovat základní či praktická škola. Jde o to, zda se to skutečně naučí, zda mu nebude vzdělávání navěky znechuceno a zda zažije úspěch. Vzhledem k tomu, že tyto naprosto bazální požadavky není schopná zajistit leckterá „normální“ škola ani „normálním“ žákům, nedělejme si žádné iluze o tom, jaká situace by nastala při systémové inkluzi.

Děti s handicapem jsou do speciálních škol schovávány a uklízeny.

Rodiče dětí s postižením standardně využívají pomoci rané péče, sociálních služeb, chápou se všech možností, jak děcko co nejlépe diagnostikovat, ulevovat mu a snaží se zlepšovat jeho stav, jak jen to jde. Učí se jazyky, aby mohli hledat po celém světě, studují speciální výukové metody, vyrábějí úžasné pomůcky, tvoří nové metodiky, pořádají semináře, kontaktují odborníky a zkoušejí zkrátka všechno. Pobyty v ozdravovnách, stacionářích a nemocnicích za schovávání nepovažují, ovšem ve chvíli, kdy dojde na ŠKOLU, něco se stane. Přijmout pomoc speciálního předškolního či školního zařízení se z nějakých důvodů jeví mnoha lidem jako absolutní ponížení. Potvrzuje to, jak prestižní postavení má školní docházka v sociálním statusu dítěte – především tedy v myslích určitých rodičů. Prostě ani tak nejde o to, co a jak se dítě ve škole naučí, ale o to, jaký přívlastek má škola nade dveřmi. Z toho vyplývá snaha veškerou speciální péči, kterou dítě potřebovat dozajista bude, přemístit z budovy se špatným jménem do budovy se jménem vyhovujícím. Na stavu dítěte se tím teoreticky nezmění vůbec nic, ale je to tak nějak „sociálně únosnější“.

Představa o „schovávání dětí“ je nejasná tím, že jaksi není tak úplně jasné, před čím je schovávat. Cožpak „zdravé“ děti jsou v „normálních“ školách nějak vystavovány? Že mají rodiče dětí s handicapem pocit, že jejich potomek není dostatečně vidět, je něco úplně jiného. Nikdy nebudou vidět tolik, abychom „my ostatní“ dokázali uzřít, jak veliké je to trápení. S tím jim ovšem žádná inkluze nepomůže.

Všechny děti se speciálními vzdělávacími potřebami musejí mít přístup do běžných škol. Princip na dítě orientované pedagogiky vyhoví všem speciálním potřebám.

Nemůžeme se zlobit na milující rodiče dětí s postižením, kteří bojují za úplnou inkluzi, protože zcela přirozeně vidí jen své dítě jaksi vsazené do současné školy mezi „normální, zdravé“ spolužáky. My ale vidíme i ostatní děti. Nikomu soudnému nechybí dobrá vůle pokusit se integrovat děcko s „přiměřeným“ postižením a nikdo rozumný nechce odpírat komukoliv přístup do školy jen tak z principu. Jenže až nastane kýžená úplná inkluze, žádné normální třídy nebudou, a opečovávané dítě s postižením z takzvané slušné rodiny bude chodit do jedné školy se VŠEMI dětmi ze spádové oblasti. A to bude jízda. Jednou z podmínek zdárné integrace (a vůbec každého smysluplného docházení do školy) je úzká spolupráce rodiny a školy. Umíme si lehce představit, kolika rodičům bude absolutně jedno, co jejich dítko s těžkou poruchou chování či nezvládnutou agresí ve škole tropí. A nebude možné takové žáky „segregovat“ umístěním do nějaké „speciální“ školy či „výchovného“ ústavu, ty ve skutečně inkluzivním prostředí už ani nebudou existovat. Na dítě orientovaná pedagogika to přece všechno nějak zvládne, takže nakonec bude pro kvalitní vzdělání zcela zásadní bydlet na dobré adrese nebo mít dost peněz na soukromou školu (a jedno, zda „normální“, nebo „speciální“).

Každé dítě má jedinečné charakteristiky, zájmy, schopnosti a vzdělávací potřeby a systém vzdělání by měl vyhovět všem potřebám v jejich šíři.

Ať se nám to líbí, nebo ne, škola je primárně instituce vzdělávací, která má naučit děti číst, psát a počítat – a byli bychom vděčni, kdyby tuto svoji základní úlohu vždy naplňovala. Vyšší cíle a úkoly jsou velice, velice diskutabilní, což víme všichni, kdo jsme do školy chodili v totalitním režimu. Jedním z omylů bojovníků za úplnou inkluzi je představa, že „vyloučení“, tedy ona segregace dětí s odlišnými vzdělávacími potřebami, je založena na zlé vůli. Není. Od dob, kdy rákoska bývala jediná cesta k nápravě „špatného“ žáka, ušla pedagogika a psychologie dlouhou cestu. Děkujme všem osvíceným pedagogům, kteří v průběhu času pochopili, že ačkoliv výprask je jako první diagnostická pomůcka velice efektivní, není samospásný, a že existují děti hloupé, neklidné, nešikovné, nemocné a od pánaboha všelijak slabé, které samy za sebe nemohou a při jiném než standardním přístupu přestanou být repetenty, a promění se ve spokojené bytosti. Vtip je v tom, že specifické potřeby vyžadují specifické pedagogické a didaktické postupy, které normálně aprobovaný učitel nemůže umět naplnit v celé šíři. Je to jako vařit ve školní jídelně jedno úžasné univerzální jídlo, které bude vyhovovat všem myslitelným dietám, nebude obsahovat žádné alergeny a zároveň vyhoví všem výživovým potřebám všech žáků školy.

Běžné školy s inkluzivní orientací pomáhají efektivně bojovat s diskriminačními postoji.

Vizionáři inkluzivní společnosti vidí nádhernou univerzální školu plnou osobních asistentů, asistentů pedagogů, speciálně aprobovaných učitelů, osvícených ředitelů, specializovaných tříd, psychologů, zdravotníků, sociálních pracovníků a hlavně školu plnou veselých hodných „normálních“ spolužáků, kteří jsou vděčni inkluzivní společnosti za to, že získali jedinečnou možnost „pochopit podstatu lidství“, a pokaždé když pomáhají svému spolužákovi, tak získávají něco, co jim pomůže bojovat uvnitř sama sebe s diskriminačními postoji. Autoři myšlenky pravděpodobně nikdy nenavštívili žádnou školu ani jako děti, ani jako dospělí, a nepřečetli jedinou knihu o vývojové psychologii.

Častý argument pro integraci je, že každodenní setkávání se skutečnou odlišností má být pro „normální“ děti obohacující. Tyto argumenty implikují velice zvláštní představu – že totiž ty „normální, intaktní, zdravé“ děti jsou nějaká indolentní homogenní skupina žijící ve sterilním skleníku a bez specifických potřeb. Jako by „školní normalita“ automaticky znamenala „stejnost, necitelnost, emoční plochost, nepřítomnost nemocí a závažných problémů“. V některých představách to skoro vypadá, jako by „normální“ děti dělaly v běžných školách jakousi stafáž těm skutečně potřebným. Jenže definice „zdravotního postižení“ a „sociálního znevýhodnění“ je natolik široká, že na současné úrovni medicínské diagnostiky a popisné vášně psychověd se při troše dobré vůle bude moci nějakou tou nenormalitou pochlubit každý český školák, budou-li tedy o to jeho rodiče stát. A oni o to stát pravděpodobně budou – jejich děti přestanou být „normální“, tedy necitelné a nudné, a rázem se stanou těmi, které obohacují společný prostor svou jinakostí. Že je to cynické a devalvuje to skutečné potřeby a touhy opravdu „postižených“ dětí a jejich rodičů? O tom všem budeme muset vážně diskutovat, než všechny děti nacpeme do jedné školy a ponecháme „odborníky“ všeho druhu, aby to tam porovnali. Nedávný průzkum v mateřských školách totiž ukázal, že si české učitelky neporadí ani s agresí předškoláků.

Autorka je matka tří dětí ve školním věku a editorka na volné noze.