Příliš mnoho lásky?

Eva byla úplně běžná žena. Žila svůj život po boku Milana už 11 let a za tu dobu se jim narodily dvě malé slečny. Vztah těchto mladých lidí nebyl vždy harmonický a s odstupem času ho Eva vnímá spíš jako nevyrovnaný a kolísavý.

"Měli jsme doma klasickou Itálii. Já sama jsem velmi energická, aktivní a temperamentní, Milan je pasivní. Zpočátku mi tato jeho vlastnost imponovala, ale po letech - jak už to tak bývá - jsem ji začala nenávidět. Naše názory na život, hlavně na ten partnerský, se lišily. Zatímco já jsem razila model žít a dělat věci společně, Milan byl absolutní individualista a potřeboval prostor jen pro sebe sama. Situaci nezlepšovala ani jeho sebestřednost a přímo závislost na názoru rodičů."

Vztah prošel postupně rozchodem, zamilováním Milana do jiné ženy a pak jeho návratem k Evě. Eva čekala, Eva odpouštěla… Říkala si, že život a vztahy zvláště jsou o kompromisech, a přitom si neuvědomovala, že ty kompromisy dělá čím dál častěji jen ona a Milan si žije "svůj" život. Ona dávala, on bral. Ona plakala, on klidně spal. Ona čekala, on nepřicházel. S láskou, s pozorností, s pomocí, s pochopením, s ničím.

Čím více odsuzujeme, tím méně milujeme.
(S. Chamfort)

"Začala jsem čím dál tím víc řešit Milanova negativa. V mých očích rostla tak, že jsem přestávala vidět to málo dobrého, co v něm bylo."

Po porodu druhé dcerky se problémy vystupňovaly. Milan odjížděl za prací mimo město, ve kterém bydleli, Eva zůstávala doma sama. Dvě malé děti a poporodní deprese jako vystřižená z učebnice psychologie její stav ještě zhoršovaly. Samota, smutek a vše s tím spojené ji doslova paralyzovaly. Milana měla stále ráda, ale zároveň ho nenáviděla za osamělost, kterou zažívala. Hledala u něj oporu, ale on jí žádnou neposkytl. Žil si svůj život, ve svém světě.

Přinesl peníze, ale nepřinesl lásku. Ta Evě chyběla stále víc.

Není větší bolest než v neštěstí vzpomínat na časy štěstí.
(D. Alighieri)

Deprimovaná a psychicky i fyzicky unavená, s nulovým sebevědomím nedokázala zabránit tomu, aby jejich dvě dcerky byly svědky mnoha hádek, křiku a obviňování. To ale v důsledku stupňovalo Eviny výčitky svědomí a prohlubovalo pocit zmaru. Milan ji neustále "vychovával", napomínal a usměrňoval. Udělal z ní člověka, jakého chtěl, a zabil v ní to, kým byla.

Platonická láska, to je přesvědčování sebe samotného, že revolver není nabitý.
(H. Maugham)

Když dostane prostor platonická láska

Pod tlakem času, nelásky, nedostatku pozornosti a absence jakýchkoliv citů zasáhl osud.

Setkání dvou dříve platonicky se milujících lidí za okolností, ve kterých se Eva nacházela, nemohlo skončit jinak než propuknutím skutečné lásky. Den za dnem, hodinu za hodinou si byla Eva blíž s tím, o kom celé roky snila. Jirku vpustila do svého života a dovolila mu v něm zůstat, udomácnit se. Zaujal místo, které mu nevědomky Milan přenechal.

Milan cítil chlad, který Eva najednou šířila. Nerozuměl jejímu náhlému sebevědomí, spokojenému výrazu v obličeji a vyrovnanosti. Zkoušel to po dobrém, pak i po zlém. Výhrůžkami, urážkami, křikem, slzami i prosbami. Nic nepomohlo. Eva už byla jinde, byla tam, kam ji sám roky chladu dovedl. Situace se vyhrotila, když se rozhodl od ní a dětí odstěhovat.

"V podstatě tím všechno urychlil. Roky trápení a přizpůsobování ze mě udělaly vůči němu absolutně chladnou osobu. Ať jsem hledala jakkoliv, ať jsem to zkoušela tak či tak, už jsem v sobě nedokázala najít ani stopu po citu, který tam kdysi býval. Zabil ve mně všechnu lásku, kterou jsem kdy k němu cítila."

Nový život, spousty lásky

Jirka vskočil do jejich života rovnýma nohama. Vyplnil všechnu prázdnotu, která se s roky prohlubovala. Dal smysl všemu, co nyní Eva dělala. Děti si ho rychle velmi oblíbily a on jim jejich náklonnost opětoval. Holčičky náhle vidí mámu šťastnou a spokojenou, vidí to moře lásky, jehož se jí dostává. Vyrovnanost, kterou z Evy cítí, jim maluje na tvářičkách spokojené úsměvy. Jejich společný domov se změnil v oázu štěstí a smíchu. Napětí, které mu ještě nedávno vládlo, zmizelo spolu s Milanem. Eva měla chvílemi pocit, že je milovaná až příliš, že tolik lásky snad ani nemůže unést. Bude trvat dlouho, než začne dávat stejně, kolik bere, protože roky takovou rovnici nepoznala.

A přece jako by něco chybělo.

Možná je to jen zvyk, pocit jistoty… Ať byl jejich vztah s Milanem jakýkoliv, byl jejím mužem a ona jeho ženou. Měla pocit zakotvení, dojem, že někam patří, a i kdyby se dělo cokoliv, nebyla by sama. O tuto podvědomou "jistotu" přišla. I přes to moře lásky, které nyní dostává, se někdy neubrání slzám. Hlavně v noci, když se dívá na své dva andílky a uvědomí si, jak jim život obrátila naruby, přepadne ji lítost. Stesk po jistotě a zakotvení. Po zvyku… Občas ji přemůže strach, jestli to všechno zvládne. Strach, jestli dělá správnou věc, když upřednostňuje lásku před finančním zabezpečením, drahým autem, domem a postavením manžela. Má teď život těžší, ale jistým způsobem šťastnější a poklidnější.

"Až na ty noci to je fajn. Někdy, když Jirka není doma a zůstanu sama, přemůže mě smutek a strach. Taky občas, když Milan napíše, že mě má pořád rád a kdykoliv se můžu vrátit. Jsme před rozvodovým řízením a on to pořád nevzdává. A ve mně se bijí různé pocity. Láska k Jirkovi, jakési podvědomé přesvědčení, že to je ono, a zároveň strach z toho, že jsem svému okolí hodně ublížila, hlavně holčičkám. Jsou šťastné, Jirku mají rády, ale stejně se nevyhnu myšlenkám, že se jim zhroutila iluze dokonalé rodiny. Někdy se sama sebe ptám, jestli to málo lásky nebylo vyvážené pocitem určité jistoty. Nevím, neumím si na to odpovědět. Cítím, že Jirku miluji, ale kam nás to zavede, to netuším. Kdybych mohla vrátit čas a prožít svůj život znovu, brala bych Jirku hned v začátku. Nepřemýšlím o návratu k Milanovi, jen je mi ho teď líto a zároveň ho viním z toho, že o své lásce ke mně nemluvil a nedokazoval mi ji celé ty roky předtím, kdy jsem ji hledala, potřebovala a tolik po ní toužila."

Ať už vztahy v tomto trojúhelníku dopadnou jakkoliv, jedno je jisté. Nezáleží na tom, zda jsme, nebo nejsme iniciátory rozchodu, v každém případě jím musíme projít i se všemi jeho nástrahami. Těmi chvílemi váhání, smutku, samoty či absolutního přesvědčení o správnosti našeho jednání. Ne vždy je všechno černobílé. Kdoví, možná se cesty Evy a Milana jednou opět protnou. Možná musí oba projít zkouškou, aby zjistili, kdo jsou a co od života vlastně chtějí. A možná naopak. Eva konečně nalezla rovnováhu, která jí dosud chyběla, a i když má občas výčitky ze svého odchodu od Milana, časem si ověří, že to byl správný krok. Dcerky jí to dokazují každý den. Někdy se jich ještě ptá, jestli se na ni nezlobí. Jestli jsou spokojené a chápou, že tatínka neztratily, jen už není mužem jejich mámy. Asi nejkrásnějším důkazem toho, že jsou šťastné, byla věta starší, která řekla: "Maminko, jsi moc krásná, když jsi šťastná."

Cesty života jsou někdy klikaté. Láska a věrnost jsou mottem mnoha z nás, ale nesuďme nikoho, kdo ze zaběhnutých kolejí vybočí. Nechodíme v "jeho botách" a nevíme, čím prochází a musel projít, než došel až sem. Pokud je kompletní rodina jen vnější iluzí a hraným divadlem, děti to vycítí a vnímají. Jen upřímná spokojenost a klid maminky jim jsou důkazem, že to, jak žijí, je v pořádku. A věřte nebo ne, dětskou intuici neoklameme, ani kdybychom byli těmi nejlepšími herci na světě.

Článek je z červencového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde.

Objednejte si v průběhu srpna 2010 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a získejte automaticky dáreček - ISANA ROLL-ON proti celulitidě, 50 ml.