| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Příliš mnoho lásky?

 Celkem 12 názorů.
 Kika 
  • 

jako Eva 

(25.8.2010 13:34:25)
Když jsem četla ten článek, tak mi bylo z něj smutno. Cítím se totiž jako ta Eva - osamělá ve vztahu, též mám pocit, že partner si žije svůj život. Jsem unavená z neporozumění a hádek, mám výčitky kvůli dětem. Prožíváme krizi desetiletého vztahu. V nějaké Vieweghově povídce jsem četla odpověď na otázku, co je to láska. A tam stálo: "když je vám spolu alespoň někdy hezky". A to nám je, a možná proto to ještě nevzdávám. Ale často nevím, jestli to "někdy" pro život stačí. Mám strach rozbít dětem rodinu, jak ohrané klišé, že jo.. A měla bych strach připlést do života dětem jiného chlapa. Všechny pocity se ve mně perou a někdy si říkám, jestli náš vztah neprožívám až příliš, jestli by nebylo lepší se obrátit sama k sobě, pěstovat si i své zájmy a svůj svět a možná, možná když tolik nebudu lásku od manžela požadovat, tak se třeba dostaví sama. A až děti vyrostou z plenek, bude i náš život třeba zajímavější a tak rozbijeme stereotyp pramenící z toho, že já jsem na mateřské, v podstatě v izolaci a řeším "hlouposti".
Asi jsem to napsala dost zmateně, ale potřebovala jsem se ze svých zmatků v duši vypsat:-)
 Petra 
  • 

Re: jako Eva 

(25.8.2010 13:54:59)
Zdravím, byla jsem v podobne situaci, jen uplně zaslepená a nechtěla jsem vidět realitu, v manželství jsem se snažila hledat jen to hezké a to ošklivé nevidět, situace se vlastně vyřešila sama, v době když jsem manžela nejvíc potřebovala si našel milenku, nechtěl se rozvádět,vlastně ani nevím co chtěl... Já to však viděla jako příležitost jít ze vztahu pryč... ikdyž mě to stálo hodně sil i obětí jsem za to ráda, potkala jsem skvělého muže a až s ním jsem pochopila, že jsem vlastně nežila jen přežívala. Nevím jak jste na tom vy, jestli jste ve vztahu nespokojene třeba jen proto, že skrátka trvá dlouho, láska se stratila a na řadu přišel stereotyp a nebo je vám ubližováno, je třeba si tyt věci ujasnit a pak jednat, buď oprášit vztah s manželem a nebo jít dál hlavně to udělat srdcem a s přesvědčením.
 Iva 
  • 

Re: jako Eva 

(25.8.2010 14:29:59)
Kiko,
hlavně záleží na tom, jestli vy sama víte, co by vás udělalo šťastnou. Pokud si dovedete představit, že budete trávit volný čas i bez manžela a bez dětí, tak volba nějakého koníčka je tím nejlepším řešením na odreagování se od stereotypu. A určitě byste se pak přestala i hnípat ve vašem vztahu, kde zatím nejsou žádné nevěry a žádné psychické ani fyzické týrání.
Na druhou stranu pokud se budete cítit šťastná jen tehdy, když si vás partner bude všímat a budete všechno dělat společně, pak je asi nejlepším řešením najít si takového muže,který to bude splňovat. Ale ani tady není jistota, že jeho to bude bavit a naplňovat po celý zbytek života.
 hanci neposeda 


Re: jako Eva 

(25.8.2010 21:07:15)
Ivo, strasne krasne jsi to napsala! Velmi vystizne, diky!
 Lilija 


Další vztah dopadne jako první 

(26.8.2010 8:12:57)
Myslím, že se to bude opakovat. Pisatelka psala, že čeká až manžel přijde s láskou, s pochopením apod. ale sama toto neposkytuje jemu. Čeká oporu, ale sama ji neposkytuje. Možná časem sama sebe přesvědčí, že chyba byla jen na manželově straně ~g~
 viv 
  • 

Re: Další vztah dopadne jako první 

(26.8.2010 23:06:09)
Znam ty pocity, zazila jsem neco podobneho. Musela prijit manzelska krize, poradna a premysleni jak dal...po kterem jsme se s manzelem rozhodli znovu jeden pro druheho, zacali oba na sobe pracovat. Oba se museli zmenit. I kdyz se to tak zdalo, nebylo vsechno jen jeho chyba. I ja musela neco zmenit a mit pro nej vic pochopeni. A veci se zacali menit. Mame novy zacatek a moc se snazime, abychom nesjeli do starych koleji. Tim jsem chtela rict, ze I tyhle veci muzou svym zpusobem pomoct a nemusi znamenat konec.
 Klára, dva kluci předškoláci 
  • 

a co despotický manžel? 

(29.8.2010 18:52:40)
Jsem právě také ve stádiu, kdy přemýšlím, jestli mi stojí za to rozbít dětem rodinu. Mám velmi despotického manžela, který mě nebere jako sobě rovnoprávnou osobu, ale spíš jako další z dětí (viz věty typu: Dívej se na mě, když s tebou mluvím...To se neumíš ozvat...plus neskutečné kritizování, když je nervózní tak i nadávání, jak jsem neschopná a on musí všechno dělat sám. (nemyslím si, že je to pravda, domácnost a kluci jsou na mně a ještě dělám pro několik firem účetnictví, ale manžel vyřizuje některé věci, protože já jsem neschopná a nedokázala bych to-což si tedy také nemyslím, ale nemám náladu se snažit, abych mu dokázala, že jsem šikovná holka a on mě snad mohl konečně pochválit nebo co :-D
Kdybychom neměli děti, už bych s ním nebyla, myslím, že by se ulevilo oběma (pravděpodobně nebude šťastný s někým, o kom je přesvědčen, že je líný, hloupý, neschopný a ještě k tomu je jeho jediným cílem ho rozčilovat...)
Já osobně se snažím nebrat si to osobně, zatím mě ještě nepřesvědčil, že má pravdu, i když moji sebedůvěru a sebejistotu mírně nahlodal (něco na tom musí být, když mi to opakuje každý den...), ale nesnáším, že se to děje i před dětmi a to je velké nebezpečí z mnoha ohledů (současná životní jistota, utváření vzorů chování do budoucna atd. atd.)
O rozvodu přemýšlím opravdu velmi často, ale jak už tu bylo řečeno, bojím se rozhodit dětem život, případně jim v budoucnu přivést do života jiného partnera...Nemáte některá podobnou zkušenost? Díky za názory
 Expertka na všechno 


Re: a co despotický manžel? 

(29.8.2010 23:03:45)
Prošla jsem si obdobím, kdy jsem proživala něco podobného, i když možná ne v takové intenzitě. Ačkoliv mě můj muž na počátku spíše obdivoval, , po narození dcery se to změnilo - jako by měl pocit, že mě má jistou a může si dovolovat. Začal mě ponižovat, byl na mě dost hnusnej, ale přitom vůbec neměl pocit, že by dělal něco špatně. Občas sice uznal, že něco přehnal (když už to bylo do očí bijící), ale k žádné změně to nevedlo. Pomohlo až to, když jsem se změnila já. Zjistila jsem totiž, že stačí, když prostě v konfliktních situacích uděláš cokoliv jinak, co změní zaběhnutý model, tvému protějšku nezbyde, než na to nějak reagovat, a celá situace se rázem posune úplně jinam. Ani dneska sice nejsme bez problémů, ale s tímto konkrétním už nezápasím. Ne, že by to občas na mě nezkoušel, ale naučila jsem se to zarazit hned na začátku. Zde je pár mých rad - neříkám, že budou stoprocentně fungovat (nejsem psycholog), ale určitě stojí aspoň za zamyšlení.
1) Nesnaž se mu dokazovat, že jsi dobrá, tím jenom potvrzuješ jeho status toho, kdo má nad tebou převahu. Ty sama musíš být měřítkem své spokojenosti sama se sebou.
2) Nechovej se jako oběť, tím ho jen provokuješ, aby se k tobě choval jako agresor.
3) Konroluj své emoce. To ovšem neznamená cítit se strašně, ale nedat to najevo - ty se nesmíš cítit strašně. NIkdo nepochybujej o tom, že jeho chování je za hranicí, musíš však přijmout myšlenku, že ty sama jsi zodpovědná za to, jaké pocity v tobě jeho chování vyvolá. Můžeš z toho být zoufalá a nešťastná, ale stejně tak tě to může nechat v klidu. Věř mi, že to není jen fantasmagorická teorie. Chce to trochu tréninku, ale dá se to naučit - chce to prostě v kritických okamžicích zapojit rozum odpoutat se od vlastního rozháraného nitra a podívat se na sebe acelou situaci jakoby z vnějšku.
4)Dělej cokoliv jinak - já zjistila, že nepomůže ani pláč a výčitky, ani protiútok: obojí skončilo vždycky stejným schématem, ze kterého já vyšla jako poražená. Naopak mi pomohlo, když jsem jakýkoliv náznak agrese a ponižování jemně převedla v milý, neútočný humor. Opět podotýkám, že to neznamená, že on je v právu. Pouze to naruší dané stereotypy a přiměje ho to reagovat jinak.
Rozvod by měl být až poslední řešení, ale poku nic nepomůže, určitě stojí za to nad ním uvažovat - už jenom proto, že tě jinak za pár let začnou úplně stejně ponižovat i tvoje děti.
 Pampela 


Re: a co despotický manžel? 

(1.9.2010 11:56:14)
To jsou velmi dobré rady, také to tak dělám. To jemné převádění v humor je výborná věc. Ale s mým prvním manželem to nešlo. Když už to hraničí s psychopatií, nezabírá většinou nic, ale vždycky to stojí za zkoušku. :-)
 koalka68 


Odejděte,pokud máte kam 

(30.8.2010 12:09:56)
Něco podobného, co popisujete, jsem zažívala taky.Když jsem chtěla konflikt ukončit/monolog z jeho strany častokrát před malinkou dcerkou/, tak se mi postavil do cesty a že nikam nepůjdu. ~q~Bylo to strašné!Argumentoval, že nebude křičet a napadat mne před dcerou,když budu dělat,co mám!~o~ Taky snižoval mé sebevědomí na bod nula - nevěřte tomu,že jste k ničemu!Chtěla jsem odejít,jen jsem neměla kam/otec nebyl ochoten nás vzít s dcerkou domů,ikdyž měli 3+1 jen s mamčou/ a já byla na mateřské s tuším 2.600,-tenkrát před asi 15lety.Nakonec vše vyřešila náhoda nebo spíš osud.Jsme rozvedení 9let a já jsem za to šťastná!Nedělejte dětem ze života peklo ~a~/znám to sama z dětství a byla bych raději,kdyby se mamča rozvedla/.Mám nového partnera 3 roky a dcera ho má tuším raději než otce,taky vidí,že jsem šťastnější a tudíž i ona.Přeji hodně sil do správného rozhodnutí.~x~
 Pampela 


Re: a co despotický manžel? 

(1.9.2010 11:51:18)
Ano, i to se může stát, že je to opravdu "vina" manžela. Sama jsem měla manžela-psychického tyrana (neskutečně žárlivé scény na prátele, na rodinu, omezování osobní svobody, nadávky, dělal si ze mě služku, lhaní, žádná pomoc atd...). Já jsem se lásku dávat snažila, ale všechno bylo na nic. Když jsem se konmečně rozhodla odejít, bylo to jako vylézt po letech z hrobu do života. Nikdy jsem rozvodu nelitovala, bylo to moje nejlepší životní rozhodnutí. Děti tím samozřejmě zraněny byly, ale bylo to pro ně menší zlo. Samy v manželství velmi trpěly - hádkami a mým špatným psychickým stavem. Po rozchodu se srovnaly a rozkvetly. A nakonec po 10ti letech je i jejich otec lepším člověkem - pomohlo to i jemu - že se konečně začal o ně zajímat a starat. Když je měl doma, tak na ně zvysoka kašlal.
Moc se mi líbí rada jednoho buddhisty: "Manželství má být trvalé. Ale dává-li dlopuhodobě jen jeden z partnerů, nemá smysl v tom pokračovat. Měl svou šanci..."
Teď žiji v novém manželství (už déle než v tom prvním) a je to také těžké (vždy si totiž vyberu manžela více méně podle svého despotického otce), ale s tím prvním se to absolutně nedá srovnávat. I když jsou někdy těžkosti, jsme rovnocenní partneři a hlavně, můžu být sama sebou. To je důležité. Neztratit sama sebe. A za to jsem manželovi hrozně vděčná.
 bubasan 


tak tohle znám.. 

(21.10.2010 19:52:29)
Tohle přesně znám a naštěstí to mám už za sebou,po 13-tiletém vztahu a se dvěma dětmi jsem půl roku "šťastně" rozvedená.Manžel byl hodně velký flegmatik a navíc rád popíjel.Jen mi musel jiný chlap otevřít oči a ukázat,že nejsem na světě jen proto,abych to tu už jen doklepala do důchodu a udržela dětem zdání naprosto nefungující rodiny.Že za něco stojím!Doufám,že to Eva nevzdá...

Komerční sdělení

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.