jako Eva

Když jsem četla ten článek, tak mi bylo z něj smutno. Cítím se totiž jako ta Eva - osamělá ve vztahu, též mám pocit, že partner si žije svůj život. Jsem unavená z neporozumění a hádek, mám výčitky kvůli dětem. Prožíváme krizi desetiletého vztahu. V nějaké Vieweghově povídce jsem četla odpověď na otázku, co je to láska. A tam stálo: "když je vám spolu alespoň někdy hezky". A to nám je, a možná proto to ještě nevzdávám. Ale často nevím, jestli to "někdy" pro život stačí. Mám strach rozbít dětem rodinu, jak ohrané klišé, že jo.. A měla bych strach připlést do života dětem jiného chlapa. Všechny pocity se ve mně perou a někdy si říkám, jestli náš vztah neprožívám až příliš, jestli by nebylo lepší se obrátit sama k sobě, pěstovat si i své zájmy a svůj svět a možná, možná když tolik nebudu lásku od manžela požadovat, tak se třeba dostaví sama. A až děti vyrostou z plenek, bude i náš život třeba zajímavější a tak rozbijeme stereotyp pramenící z toho, že já jsem na mateřské, v podstatě v izolaci a řeším "hlouposti".
Asi jsem to napsala dost zmateně, ale potřebovala jsem se ze svých zmatků v duši vypsat