Re: a co despotický manžel?

Ano, i to se může stát, že je to opravdu "vina" manžela. Sama jsem měla manžela-psychického tyrana (neskutečně žárlivé scény na prátele, na rodinu, omezování osobní svobody, nadávky, dělal si ze mě služku, lhaní, žádná pomoc atd...). Já jsem se lásku dávat snažila, ale všechno bylo na nic. Když jsem se konmečně rozhodla odejít, bylo to jako vylézt po letech z hrobu do života. Nikdy jsem rozvodu nelitovala, bylo to moje nejlepší životní rozhodnutí. Děti tím samozřejmě zraněny byly, ale bylo to pro ně menší zlo. Samy v manželství velmi trpěly - hádkami a mým špatným psychickým stavem. Po rozchodu se srovnaly a rozkvetly. A nakonec po 10ti letech je i jejich otec lepším člověkem - pomohlo to i jemu - že se konečně začal o ně zajímat a starat. Když je měl doma, tak na ně zvysoka kašlal.
Moc se mi líbí rada jednoho buddhisty: "Manželství má být trvalé. Ale dává-li dlopuhodobě jen jeden z partnerů, nemá smysl v tom pokračovat. Měl svou šanci..."
Teď žiji v novém manželství (už déle než v tom prvním) a je to také těžké (vždy si totiž vyberu manžela více méně podle svého despotického otce), ale s tím prvním se to absolutně nedá srovnávat. I když jsou někdy těžkosti, jsme rovnocenní partneři a hlavně, můžu být sama sebou. To je důležité. Neztratit sama sebe. A za to jsem manželovi hrozně vděčná.