Lomcují s ním emoce, se kterými si neví rady, a my si nevíme rady s ním.
Jsem maminkou čerstvě dvouletého chlapečka, který sice začal po svých narozeninách lépe mluvit, ale jakoby, něco za něco, více "zlobit". Záchvat pláče neuvěřitelné intenzity následuje po…
Jsem zatím na začátku období, zvaného první puberta, ale pro stejně "postižené rodiče"mám tři malé rady:
1. Dodržujte odstup - tělesný i duševní, odneste dítě na bezpečné místo (připásat do sedačky, kočáru, dát do postýlky, poslat do pokoje), odveďte sebe na bezpečné místo (někdy stačí pár metrů) a pošlete myšlenky na příjemné místo (představte si vaše první společné chvíle po narození, jak si dáváte v kavárně kávu….apod.). Zkoušejte se po určité době ptát: "Už je to dobré? Chceš jít za mnou?" nebo navrhnou nějakou činnost. Pokud nám ujel jazyk nebo ruka, je namístě se po uklidnění situace stručně omluvit.
2. NE zůstává NE a základní hranice zůstávají stát, dítě nesmí s dospělým manipulovat, je to cesta do pekel, pro něj i pro nás (i když neustoupením vytrestáme často akorát sami sebe).
3. Změňte sebe, dítě nezměníte, prostě problémy byly/jsou/budou, nemusíte se omluvně usmívat, nikomu nic vysvětlovat, dítě před lidmi "ponižovat" ironií, nadávkami, nedejbože bitím (taky už jsem plácla, věřte, že mi to doteď vadí). Zkušení kolemjdoucí a paní pokladní to pochopí a vydrží, ti ostatní asi ne, ale to není váš problém….ovšem je jasné, že s dítětem v amoku v restauraci nezůstanu, z návštěvy nebo čekárny na chvíli odejdu atd.
Sama to občas těžko vydýchávám, např. když já stojím, dítě vsedě na chodníku řve, domů cesta dlouhá, těhotenské břicho tvrdne a nějaká paní důchodkyně podmračená se k nám postaví, civí a čeká jak to dopadne, to je pak kurz sebeovládání pro pokročilé!
Berme to s nadhledem!
Těhotenství |
Dítě |