Ahoj,
u nás to začalo stejně, jako píše autorka článku, okolo 2. narozenin. Záchvaty trvaly od začátku 45-50 minut! Vyzkoušela jsem:
1. kompromisy - úplně nanic, od začátku to fungovalo podáš prst a ani celá ruka nestačí. Navíc ve stavu hysteráku je stejně úplně jedno, jestli o něco šlo, nebo se vzteká jen tak.
2. homeopatika - od Boironu ty směsy na zklidnění, později Ignatia Amara 9 CH, pak ještě něco od homeopatů, nevím co. Bez výsledků.
3. Studené sprchy, výprasky - nemá to cenu.
4. Pevné objetí - ještě víc jí rozčílilo. Celková doba trvání stejná... Navíc v člověku ta zlost ještě pak roste.
5. Izolace, např. do určité místnosti. Nejlepší a pro všechny nejbezpečnější řešení. Ale taky nepomáhá. Navíc venku nelze provést, a mě už vynadali v autobuse, v hypermarketu... Mám totiž (možná blbou) zásadu, že např. jestliže jsem přišla nakoupit, tak kvůli ní prostě neodejdu, protože nakoupit musím...
Máme výkyvy, horší období, lepší období. Teď jsme v tom horším, ale podle psycholožky jsou 4 roky období, kdy by se situace měla lepšit. Nám se cca před měsícem naopak úplně vyhrotila, kdy už i manžel, který si problémy dlouho nepřipouštel, byl úplně vyřízený.
Neurologicky je dcera v pořádku, i to jsme zkoušeli, jelikož měla svého času hysterické záchvaty (ne noční děsy, byla plně při vědomí) i v noci. Ani Diazepam jako dočasné řešení nepomohl, prostě na něj nereagovala. (Zvládla v "nejlepším období" i 2 záchvaty za noc, z nichž jeden trval min. těch 45 minut, druhý méně).
Kdykoliv nám něco funguje, je to jen dočasné... Po pár týdnech začneme nanovo. Pokud jsme dřívější záchvaty přerušili, za chvíli bylo pokračování, jakoby musela vyčerpat tu negativní energii. Mluvíme o tom, už ve 2 letech jsme měli zlou Táju a hodnou Táju a zlou ta hodná neměla vůbec ráda
S panenkama si na podobné situace občas hraje a imituje naše postoje. Jenže občas člověk fakt má co dělat, aby jí neublížil, je to vážně hrozné!!! Navíc teď je to často na úkor našeho ročního syna, který je naštěstí alespoň zatím usměvavý pohodář.
Nemáte to někdo doma? Prosím, poraďte? Už se nad tím pozastavují i kamarádky se stejně starými dětmi, začínám se i trochu stydět, je mi do breku a je mi jí i líto... Nevíme, jak dál.