12.5.2008 23:26:15 Repulsion
Tresty
Už jsem tu o tom na různých místech psal, takže se pro někoho možná budu opakovat. Já se snažím aplikovat následující přístup:
Zásada č. 1: Neexistuje žádný univerzální recept na výchovu dítěte. Každé dítě je jinak citlivé, vnímá věci jinak apod. Takže především je třeba dítě pozorovat a naslouchat mu a snažit se pochopit, proč "udělalo lumpárnu". A trest (nejen fyzický, ty se opravdu snažím nepoužívat) je vždy za úmysl, neuposlechnutí výslovného zákazu apod.
Ze života: Osobně si třeba pamatuji ze svého dětství na výprask, když jsme mámě rozbili starožitnou broušenou mísu. Sice to bylo proto, že jsme blbli, ale ta mísa byla na špatném místě...
Takže když mi děcka při velmi podobně příležitosti rozflákali kytaru (a ne zrovna levnou), tak jsem se sice zlobil strašně, ale ani mě nenapadlo je uhodit. Dokonce jsem je ani neseřval, protože jsem byl tak vytočený, že jsem chvíli ani nebyl schopen mluvit.
Zásada č. 2: Není tak důležité CO, ale JAK. Takže za prvé v klidu, za druhé si vždy vysvětlíme, za co trest je a ještě se nám nestalo, že by děti namítaly, že jsou trestány neprávem. A za třetí - trest maže vinu a po jeho vykonání jsme zase nejlepší kamarádi.
Pokud některému z rodičů ujedou nervy a dítě plácne nebo zmydlí, protože se nedokáže ovládnout, tak je to samozřejmě vždy špatně. Ale taky to nemusí být zákonitě kdovíjaká katastrofa. Děti nebudou žít v nějakém ideálním prostředí, tudíž skleníková výchova není žádoucí. Ať se učí, že lidé bývají unavení, mají své emoce apod. Je akorát třeba dávat si bacha, aby ty nervy neujížděly moc často, a pokud jo, nějak to řešit - třeba návštěvou psychiatra, když má někdo pocit, že to opravdu nezvládá.
Na druhé straně jsou situace, kdy člověk dítě potrestat musí v jeho vlastním zájmu - protože by si kvůli neposlušnosti mohlo např. ublížit. Nebo ubližuje ostatním. A u malých dětí ještě příliš nefungují tresty ve formě různých "zarachů" apod.
Ze života: Máme tři děti, takže možnost pozorovat rozdíly je docela slušná. Například naše nejstarší měla počátku ve zvyku mladší sestřičku kousat. A to opravdu hodně. Že zůstávaly modřiny. Chápali jsme, že je to žárlivost prvorozeného dítěte, tudíž jsme se to snažili nejprve řešit po dobrém, vysvětlováním, že ji máme pořád stejně rádi apod. No nepomáhalo to. Takže přišla pohrůžka fyzického trestu. A sice jsem řekl, že dostane proutkem. Nejdřív si z toho nic nedělala, protože jsme jí to říkali naprosto klidně bez nějakého rozčilování. Pak hryzla. Tak povídám - nedá se nic dělat, dostaneš proutkem. Nejdřív z toho měla legraci. Klidně si lehla a vystrčila zadeček. Když to štíplo, následoval okamžik překvapení, že to tím proutkem opravdu bolí. Slzičky nějaké byly, ale ne moc - dělala pořád hrdinku. Potom naskočilo "jelito", a to se ukázalo být jako největší problém - to měla strach, že jí to zůstane a bude jí to hyzdit. No a kousání přestalo. Zkušenost s proutkem a jelitem také, takže vícekrát nebylo nutné k této drastické metodě sahat.
Dnes už je jí 8, tak nějaké bití nepřipadá v úvahu - funguje zabavení něčeho apod., přičemž ona se nezřídka snaží vyjednávat stylem: "Dejte mi radši na zadek, ale nic mi neberte..."
Jiný příklad: Zjistili jsme, že nám mladší dcerka lže. A docela kreativně a zatrvrzele. No co s tím? Kdybych ji jakkoliv potrestal, bude se příště akorát snažit lhát lépe. Takže jsme to řešili opravdu důrazným promlouváním do duše na téma, jak je pro ni samotnou důležité, abychom jí mohli kdykoliv a ve všem věřit. No, nevím, jestli máme úplně vyhráno, ale od toho pohovoru už se několikrát stalo, že dcerka přišla a sama hlásila, že někde něco provedla. Tak snad to zabralo...
Odpovědět