|Nemám už sílu to řešit
Mám 2,5 syna a je to děs.Od jeho 1,5 roku ho, jak říkáme s manželem, nevychováváme, ale krotíme. Zkusili jsme snad všechno (studená voda, pevné objetí, homeopatika, domluvy...). Jsem těhotná a je mi pořád zle, tak na něj nemám tolik síly, co dřív. Začal se počůrávat, vyžaduje lahev a místo mluvení kříčí, skučí, syčí. Dokud jsem mohla, tak jsem se snažila ho unavit aktivitami (ráno hned ven nebo na cvičení/plavání, pak oběd, spánek a zase ven). Jenže to chtělo sílu - umýt ho, donutit, aby něco snědl, přeprat ho a obléct, pak ho neustále sledovat, aby nevběhl pod auto (za ruku zásadně nechodí) a mezitím ho několikrát zpacifikovat při záchvatu vzteku, nebo jiné závadné aktivitě. Už mám z něho sociální fobii - vyhýbám se místům, kde je více lidí nebo možnosti napáchání škody, takže téměř nikam nechodím mimo park a hřiště. Psycholožka mě akorát zdeptala. Řekla že je hyperaktivní(diagnostikovala ho na základě toho, že v 1,5 roce měl plínku a v ordinaci hned všechno zkoušel) a naznačila, že je to vlastně naše chyba, nejsme důslední a musíme se mu více věnovat. Já s manželem (je pedagog) neděláme celé dny nic jiného, jenže jsme už šíleně unavení (v noci se budí a přes den nespí). Ráno to ještě jde, ale kolem 16 h už jsem apatická. Dnes to bylo obzvlášť výživné - po záchvatu vzteku (nabídla jsem mu oběd) se izoloval v ložnici, už je klidný, sláva! jenže si sundal trenky a počůral peřiny i matrace na manželské posteli.To jsem ještě vydýchala. Pak se přesunul do kuchyně, odkud jsem ho vykázala. Neposlechl a strčil do mě ve chvílu, kdy jsem držela rychlovarnou konvici. Opařila jsem si ruce a začala brečet, na což reagoval vítězným pokřikem s poskakováním na těch pro... matracích. Podle tchyně byl manžel to samé, což řešila ohrádkou do jeho 5 let (!!!), taky ho vozila ukšírovaného v kočárku a ven chodil zásadně jen s dědečkem, který na něj měl sílu. S argumentem, že si toho užila se synem, mi ho domítá pohlídat, takže návštěva zubaře či gynekologa se stává problémem. Beru ho tedy s sebou, občas mě vyhodí, někdy tam něco rozbije, vždycky řve. Nedejbože, když někde čekáme. Jo a nejvíc mi pomáhají dlouhé koupele, vždycky se po nic uklidním. A psycholožka (jiná) má pro nás termín 3. 4. 2009. Do té doby to musíme vydržet.
Odpovědět