O Šípkové Růžence

Nakonec však královna porodila holčičku a chystala se velká oslava. Král s královnou sezvali všechny víly z celé země, ale protože jich bylo třináct a zlatých talířů pouze dvanáct, jednu sudičku vynechali.

Když skončila oslava, každá sudička povstala a dala princezně do vínku dar. Věnovaly jí krásu, počestnost, vyrovnanost a spoustu dalších úžasných pokladů. Když děťátku předala svůj dar jedenáctá sudička, do hodovní síně vstoupila ta třináctá. Hněvala se, že na ni zapomněli, a rozzlobeně vykřikla: „Protože jste mě nepozvali, vaše dcera se v patnácti letech píchne o vřeteno a zemře.“

Její slova všechny ohromila a vyděsila. Za hrobového ticha povstala dvanáctá sudička. „Kletbu zrušit nemohu,“ prohlásila, „ale mohu ji zmírnit. Vaše dcera nezemře, ale upadne do stoletého spánku.“ Král doufal, že se mu milované dítě podaří ochránit, a nařídil, aby byla zničena všechna vřetena v celém království.

Princezna vyrostla do veliké krásy a všichni, kdo ji znali, ji měli rádi. Jednoho dne, zrovna když měla patnácté narozeniny, král s královnou odjeli a nechali ji na zámku samotnou. Chodila z komnaty do komnaty, kam se jí zachtělo. Nakonec objevila starou věž. Stoupala po schodech tak dlouho, až došla k maličkým dvířkám, která se otevřela, sotva se jich dotkla. Uvnitř seděla stařenka a předla len. Princeznu k ní táhla zvědavost, přišla blíž a uchváceně pozorovala, jak babička přede. Nakonec řekla, že by se ráda naučila příst. Jakmile se dotkla vřetena, píchla se a usnula hlubokým spánkem. Spolu s ní usnuli všichni v celém paláci. Král a královna se právě vrátili domů, a v tu chvíli ulehli a usnuli oni i jejich doprovod. Spal i královský kuchař, spalo všechno služebnictvo. Spali psi v boudě, koně ve stáji, holubi na střeše i mouchy na zdi. Dokonce i oheň v krbu vyhasl a přestal vát vítr.

Jak zámek a jeho obyvatelé spali a spali, celé okolí zarostlo šípkovými keři. Rok od roku houstlo, až zámek zcela obklopilo a skrylo před zraky kolemjdoucích. Vyprávělo se o krásné Šípkové Růžence, která spí uvnitř a čeká, až ji někdo vysvobodí. Léta ubíhala a za tu dobu se nejeden mladík pokoušel prosekat trnitým houštím, ale všichni se zapletli do trní a zemřeli bídnou smrtí.

Konečně uplynulo sto let. Jel tudy princ a jeden stařec mu vyprávěl legendu o Šípkové Růžence. Princ se rozhodl, že se pokusí trním prosekat a spatřit Šípkovou Růženku na vlastní oči. Marně se ho stařec pokoušel odradit, princ si to nedal vymluvit. Přistoupil k houští a místo trnů uviděl krásné vonné květy. Houští se rozestoupilo, a tak mohl snadno vejít dovnitř, ale vzápětí se za ním zase zavřelo.

Když došel do zámku, užasle hleděl na podřimující psy, lidi, holuby a koně. Všechno bylo naprosto tiché a nehybné, až na lehké oddechování spáčů. Princ procházel palácem a míjel jeho spící obyvatele. Konečně našel cestu do věže, kde před sto lety Šípkovou Růženku očarovala předoucí stařena. Spatřil dívku, jak spí na loži, na něž upadla, a připadala mu tak spanilá, že si nemohl pomoci. Sklonil se k ní a něžně ji políbil. V tom okamžiku procitla. Pohlédla na něj a usmála se.

Společně sešli po schodech dolů a zjistili, že všichni v zámku se pomalu probouzejí. Strakatí psi se protahovali a zívali. Holubi na střeše mávali křídly. Král s královnou se probudili a oprášili se. Oheň se znovu rozhořel a dopekl pečeni. Šípková Růženka a její princ měli svatbu a přešťastně spolu žili až do smrti.

Lily byla vymodlené dítě jako Šípková Růženka. Rodiče po ní dlouho toužili a zoufali si, než se konečně narodila. Z psychologického hlediska je narození Šípkové Růženky splněným niterným přáním po dlouhém a strastiplném čekání. Mnohé ženy se takto cítí, když otěhotní, bez ohledu na přesné okolnosti, za jakých k tomu dojde. Jestliže se ženě nedařilo otěhotnět kvůli neplodnosti či z jiných důvodů, narození vytouženého děťátka jí může skutečně připadat jako zázrak.

Novopečená matka hledí na svého novorozence s obrovskou radostí a zároveň vnímá jeho dokonalost. Má veškerý potenciál, zatím je naprosto čistý a neposkvrněný. Je pochopitelné, že jako matky si možná přejeme tuto čistotu a potenciál ochránit tak, že své dítě budeme stále zaštiťovat před újmou. Vidíme to v Démétřině touze učinit svého svěřence nezranitelným a neměnným i v králově rozkazu zničit všechna vřetena v celém království. Michelle Herman se zase zapřisáhla, že splní všechny dcerčiny potřeby. A je to patrné i z názorů a činů Karla a Moniky, kteří se snažili Lily uchránit před jakýmikoli potížemi či nepohodlím.

Třináctá sudička

Třináctá sudička představuje nepříjemnou skutečnost, která úplně nezapadá do našich představ o tom, co bychom si v životě přáli. Proto se této skutečnosti chceme vyhnout nebo si jí nevšímáme. Třináctka je číslo spojené s temnotou, transgresí (porušením pravidel) a zlem. Třináctá sudička symbolizuje vše, co bychom o sobě raději nevěděli – agresi, závist, panovačnost. Třináctá sudička v nás žije a nepochybně se bude hlásit o slovo v našem životě, když se staneme matkami. Jestliže svým temným vlastnostem nevyhradíme místo u stolu, nejspíš našim dětem paradoxně přivodí právě to zranění, kterému se snažíme vyhnout. Monica s Karlem byli tak odhodlaní, aby Lily měla po všech stránkách úžasný život, že z ní vyrostla choulostivá a přecitlivělá dívka, která snadno podléhala vnějším vlivům.

Stejně jako král s královnou v pohádce i Monica chtěla Lily ochránit před iniciačním zraněním života. Odstranění všech vřeten znamená, že odmítáme truchlit, přijmout, že život vždy plyne dopředu, do budoucnosti, a věci, které milujeme, se změní a přijdeme o ně. Dospívání je období, které je pro mnohé jakousi temnou cestou, odklonem od bezpečí dětství, který někdy bývá dosti nebezpečný a rodičovskému oku se tak skoro vždycky jeví. Když se však své děti až příliš snažíme ochránit před běžnými životními křivdami, riskujeme, že necháme stagnovat vlastní růst i růst našeho dítěte. Konečným psychologickým cílem lidského života je být stále vědomější. Pokud se příliš zabýváme ochranou svých dětí, zříkáme se příležitosti růst a více si uvědomovat sebe samé. Jestliže sebe a své děti neustále chráníme před náročnými úkoly a ztrátami, nakonec zakrníme. Pohádka v tomto ohledu hovoří naprosto jasně – když Šípková Růženka usne, úplně se zastaví život celé rodiny.

Jak máme chápat symboly předení a vřetena? Vzpomínám si, že už jako dítě mě tento detail pohádky udivoval. Přiznávám, že mé znalosti o vřetenech jsou čistě teoretické, ale řekla bych, že nejsou nijak zvlášť špičatá, a tak mi připadá dost zvláštní, že by se princezna píchla do prstu zrovna o vřeteno. Freudovské výklady pohádek naznačují, že vřeteno je falus a setkání se stařenou ve věži tudíž znázorňuje první sexuální zážitek. Podle mého názoru je však symbolika mnohem hlubší. Symboly předení a vřetena jsou spojovány s bohyní. V mnoha kulturách najdeme bohyně, které jsou přadleny a tkadleny osudu. Jak jsme si řekly při rozboru pohádky Dvě truhlice, Moiry jsou v řecké mytologii tři bohyně, které předou nit osudu. Jednou z nich je Klóthó (Přadlena), která často bývá zobrazována s přeslicí a vřetenem. Návštěva Šípkové Růženky ve věži tedy není ničím jiným než setkáním s vlastním osudem. Jakožto matky musíme být připraveny na den, kdy naše děti naleznou vlastní osud, i když nás to děsí.

Šípková Růženka byla celý život příliš chráněná a všichni jí dávali najevo, jak je „výjimečná“, a tak postrádá pocit činorodosti či vlastní účinnosti, s nímž by se mohla střetnout se svým osudem. Samozřejmě ji přitahuje přadlena, která zná toto velké a mocné tajemství osudu. V reakci na píchnutí Šípková Růženka pasivně usne. Potrvá dlouho, než se podaří proniknout skrze husté a pichlavé trní jejích obran. Ve verzi bratří Grimmů princ Šípkovou Růženku políbí právě ve chvíli, kdy se dívka probouzí. Neprobudí ji on. Tyto dvě události se stanou současně z důležitého důvodu. Princ je obrazem hrdinčiných „královských“ vlastností – dobrodružnosti, odvahy, statečnosti. Ty výrazně chyběly, když spala spánkem nevědomosti. Teprve až uplyne dostatek času, dokáže v sobě tyto vlastnosti probudit. To se často stává mladým ženám, které nesměly přiměřeně rozvinout svůj pocit akceschopnosti a urputnosti. Mohou po mnoho let zůstávat nevědomé a pasivně kráčejí životem jako náměsíčné. Většinu z nás, když takto žijeme, obvykle v určitém okamžiku probere něco „princovského“ a pomůže nám to žít aktivněji.

Můžeme se snažit děti na jejich osud připravit, ale ochránit je před ním nemůžeme. Naše snaha by měla umrtvující účinek. Monica si částečně uvědomila, že v důsledku dobře míněných obav a strachu o Lily dopustila, aby se její život „smrskl“. Dojalo mě, když se mi svěřila, že jí došlo, že už nesní o ničem pro sebe.

„Od patnácti jsem chodila běhat,“ řekla mi. „Jakmile jsem si nasadila sluchátka, pokaždé jsem se ocitla ve svém vlastním malém světě. Při běhání jsem vždycky měla ty nejúžasnější fantazie. V dospívání jsem snila o tom, že vypadnu ze svého šíleného domova. Později jsem si představovala různé zábavné věci, třeba že se mi opravdu skvěle povede prezentace v práci. Karla jsem si vysnila ještě dřív, než jsem ho potkala. Dokonce jsem si ve své fantazii představila i Lily, když jsme tak dlouho čekali, až budeme mít dítě!“ Monica měla slzy na krajíčku. „Nedávno jsem si šla zaběhat,“ řekla a roztřásl se jí hlas. „A uvědomila jsem si, že už mnoho let sním jenom o tom, jaký bude mít život Lily. Představovala jsem si, jak bude hrát na klavír v koncertních síních. Viděla jsem se, jak ji doprovázím na klavírní soutěže po celé Americe. Ale teď už o těch věcech snít nemůžu. A pak jsem si řekla, že si při běhání budu snít o sobě, o svém životě. A nešlo to. Pro sebe mi už žádné sny nezůstaly.“

Z knihy Cesta matky americké hlubinné psycholožky Lisy Marchiano, která je čtivým a přístupným průvodcem mateřskou iniciační cestou v jungiánském duchu.