Naslouchejme strachu, ale nenechme se jím ovládat.
Dáša za mnou přišla celá rozhněvaná na svého exmanžela. Ex má na jejich sedmiletého syna podle ní nepřiměřené nároky a vystavuje ho rizikovým situacím. Když je syn s ním, Dáša se bojí tak, že se nedokáže na nic soustředit. Stalo se totiž například, že syn nestačil s otcem vystoupit z autobusu a o zastávku přejel. V bazénu mu pak otec řekl, aby sám doplaval ke kraji. Trochu sice plavat umí a v bazénu stačil, ale jí to stejně přijde moc, voda mu byla po bradu a bál se. A co je nejhorší: když si muž odskočil na veřejné toalety, nechal syna nezaopatřeného čekat před nimi, takže ho klidně mohl někdo unést. Takovýto otec by se s dítětem vůbec neměl stýkat! Dáša zuří, pod hněvem probleskuje strach.
Dáša má pravdu: nedá se vyloučit, že dítě postávající samotné před záchodky v obchodním centru někdo unese a voda po bradu, když ještě neumíte dobře plavat, také není zrovna komfortní a nejspíš se můžete i bát. Jenže: jak moc máme onomu „nedá se vyloučit“ ustupovat? Nenulová pravděpodobnost je hrozný bič. Nenulová je totiž i pravděpodobnost, že na nás v lese spadne strom, při chůzi po chodníku vyjede z vozovky auto s opilým, spícím či společnosti se mstícím řidičem a srazí nás. Měli bychom tedy přestat chodit do lesa, či dokonce raději vůbec nevycházet? Život je principiálně riziková záležitost, a pokud akceptujeme toliko nulové riziko, vylučuje se to s životem samým. Tlačení na extrém pak vyvolává pnutí: nejdříve s druhým rodičem (pokud na tom není stejně), a pak i s dítětem samotným, které s tlakem na své bezpečí přichází též o mnoho zkušeností, radostí, dobrodružství atd. Rizika je bezpochyby dobré snižovat, nicméně otázkou je míra, v jaké tak činíme.
Výše naznačené možnosti jsou ústupkem naší úzkosti, nicméně kdyby Dáša na syna příliš netlačila, není to nutně špatně. Dokázat nepanikařit a umět vyřešit situaci, když přejedu nebo se třeba ztratím, se může hodit. A vyčůrat se „do foroty“ taky není úplně špatně. Spousta dětí vám poví, že se jim nechce, a za deset minut nemůžou vydržet. I to, co vznikne původně jako racionalizace či ústupek, může být ve výsledku docela fajn. Vhodné by též bylo naučit syna pořádně plavat a pracovat s vlastní úzkostí.
Strach jsme si zvykli považovat za negativní pocit, jemuž je záhodno se vyhnout, kdykoli je to možné. Nicméně každý, kdo zná děti, ví, že se bojí docela rády – ne moc, ale tak trochu, akorát. Proto tak rády poslouchají klasické pohádky, v nichž se vyskytují draci, vlci, ježibaby, jezinky, vodníci, čerti a další děsivá stvoření (více v části IX). Milují také hry s prvky rizika. Příměs strachu zvyšuje dětskou fascinaci pohádkou, zvyšuje vzrušení ze hry. Strach není vždy zlý, stejně jako není zlá ani sama bolest či agrese (1. kapitola a část XI). Jde o to, naučit se mu naslouchat, využívat ho. Když se to děti naučí, zvýší svou psychickou odolnost. Jak si poradit se strachem, jak ho umět využít, rozhodnout, kdy strach poslechnout a kdy překonat, se děti nemohou naučit, aniž by strach prožívaly.
Proto dětem nevymlouvejme, že se bojí. Ostatně i v pohádkách není hrdinou ten, kdo se nebojí, ale ten, kdo strach překoná.
Podstata psychické odolnosti: schopnost vzdorovat nepříznivým silám, překonávat krize. Dobře žít a jednat navzdory fyzickým, vztahovým, ekonomickým a dalším obtížím.
Mgr. et Mgr. Pavla Koucká je psycholožka. Pracuje v azylovém domě pro matky s dětmi a ve své soukromé praxi. V Portálu vyšly její knihy Výchova láskou, Zdravý rozum ve výchově a Uvolněné rodičovství.
Ukázka je z knihy ODOLNÉ DÍTĚ, která se zabývá tím, jak dětem k psychické odolnosti pomáhat. Autorka napoví, jak být vřelými, citlivými a reagujícími, a přitom děti nerozmazlovat; jak je nechat, aby se samy potýkaly s tím, co zvládnou a co je posílí, a zároveň je chránit před tím, co by je traumatizovalo.
Těhotenství |
Dítě |
(C) 1999-2024 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.