Otcovské fejetony: Adventní psaní

Tuhle jsem přemýšlel o tom, jak by měl člověk prožít adventní období. V klidu a míru, jasně. V ideálním případě v horách. Chodil bych po sněhových cestách - s hlavou blíž k nebi. Celodenní úklid myšlenek. A to fantastické napojení, však si rozumíme.

Ve skutečnosti se brodím ulicemi, po nichž pobíhají vyšinutí závodníci. Tu jejich rallye moc nechápu. I když si postavili dráhu z vánočních kulis, směřují patrně jinam. Není dobré se jim připlést do cesty. Ti lidé jsou většinou vzteklí a vůbec s nima není řeč. Nemají čas. Nestíhají. Nemají napečeno. Nemají nakoupeno. Ještě nestačili uklidit. Chovají se jako blázni.

V sobotu před třetí adventní nedělí jsme s manželkou vyjeli do nejbližšího hypermarketu. Hlavně kvůli hračkám pro děti. Než jsme došli k tomu správnému obchodu, byli jsme rozhlasem i výstražnými cedulemi upozorněni, že v naší blízkosti se vyskytují kapesní zloději. Ostuda! Tohle až uvidí Mesiáš, najde si jinou planetu, pomyslel jsem si a zároveň mě štvalo, že na každých deseti metrech do mě někdo vrazí.

Úplně nejvíc mě dopálil chlap, který mi najel nakupním vozíkem na pravý kotník. V přezdobeném hračkářství mi pro změnu spadnul z výšky tří metrů plyšový míč přímo na maják. Měli byste si to hlídat, je to životu nebezpečné, řekl jsem prodavačce u pokladny. Ta se jen přitrouble smála. Než jsem zaplatil, stihnul jsem jí odpustit. Byla unavená. A zblblá. Kdo by nebyl.

To samé si myslím o řidiči autobusu, který mě vozí ke stanici metra. Když před pár dny začalo přimrzat, přijel o dvanáct minut později. Při průjezdu vedlejší obcí zapomněl zajet k zastávce, kde obvykle nastupuje patnáct lidí. Další den na toto místo příjel z druhé strany, což ženy a muže čekající na protilehlém chodníku zmátlo. Aby toho nebylo málo, tak ve středu dorazil tentýž šofér s jiným označením linky a ve čtvrtek měl na cedulce místo trojmístného čísla pouhé „X“. V pátek raději vynechal.

Jel jsem tedy jinou linkou. Protože se mi tentokrát nechtělo nic číst, pozoroval jsem lidi. Zajímaly mě výrazy obličejů. Když je adventní čas, měla by v nich být světélka, myslím si naivně. Ale kdepak: vlevo naštvaná, vpravo nasupený, za mnou beznadějný, o kousek dál kyselá. A jako zvuková kulisa věty o tom, jaký je to blázinec a že by bylo nejlepší, aby už TO (asi Vánoce) bylo za náma. V metru pak nějaká mladá dáma sdělovala komusi, jakou má v práci honičku, jak ji šéf chce vyždímat a kolik prachů je za těch pár dnů ještě třeba vydělat. (Bože! Kolikrát něco podobného ještě uslyším...)

Nevím, co si o tom všem myslíte, já mám nedobrý pocit, že předvánoční realita není normální. Jak to, že spousta rozumných bytostí jedná, jako by byla pod vlivem drog?

Kde jsou ti všichni, jejichž životním posláním je říkat lidem, kudy vede cesta? Potkáváte je?

Těším se na Vaši odpověď.