Co si myslí jazykáři

V květnu letošního roku proběhla reprezentativní anketa Výzkumného ústavu pedagogického, která pro potřeby ministerstva školství mapovala situaci a problémy ve výuce cizích jazyků na základních školách v celé České republice. Co lze vyvodit z jejích výsledků?

„Absolutně nejhorší výsledky mají ti žáci, kteří nejeví o cizí jazyk zájem. Nepovinnou výuku navštěvují, protože je přihlásili rodiče, nebo později ve vyšších ročnících, jelikož musí,“ říká učitelka základní školy Novoborská v Praze Vlasta Žatečková. Jako zásadní problém výuky jazyků uvedla nedostatečnou motivaci také většina učitelů ve zmiňovaném ministerském výzkumu.

Jaké šance má učitel, aby vzbudil u žáků zájem a pozornost? Mnozí vyučující připravují různé křížovky, hádanky, vybírají zábavné texty a hrají v hodinách situační scénky. I přes jejich snahu se ovšem vždy najde různě velká skupina žáků, kteří dávají najevo, že nějaké hravé učení je stejně nebaví a nepřesvědčí je, aby se zapojili.

V tomto případě pomůže, když se jazyk vytrhne ze své školní podoby a vrátí se mu jeho původní význam – komunikace a dorozumívání. Některé školy pořádají každoroční zájezdy do zemí, kde se vyučovaným jazykem mluví. Žijí v rodinách, poznávají danou zemi a její kulturu. Organizačně a finančně se jistě nejedná o levnou záležitost. V současné době ale existuje řada agentur, které v zajištění takové akce pomohou.

Lze ale získat i finanční grant zapojením se do některého z evropských projektů Socrates. V jejich rámci spolupracují české školy až s jedenácti dalšími. Žáci spolupracují na vybraném projektu, dopisují si a je možné připravit i jejich návštěvu. Na dvoutýdenní studijní cestu mohou vycestovat na partnerské školy různých zemí Evropy učitelé, ale i ředitel školy. Škola se tak může již dnes zapojit do evropského soužití, v kterém znalost cizích jazyků hraje důležitou a samozřejmou roli.

Osnovy coby ukazatele směru

Pokud učitel motivuje žáky, nastupuje otázka, co má vlastně učit. „Současné osnovy cizích jazyků jsou rámcové a volnější. Stanovují, co by se měli žáci naučit v období dvou let. Osnovy předepisují už jen konečné cíle, neurčují striktně na každou hodinu povinný program. Učitel má dostatek svobody,“ říká Dr. Jiřina Masaříková z Výzkumného ústavu pedagogického (VÚP).

Někteří učitelé se ale přesto vyjádřili, že osnovy obsahují mnoho gramatické látky, kterou nestačí v určeném období probrat. „Osnov se nedržím za každou cenu. Jestliže se v angličtině počítá již ve čtvrté a páté třídě s minulým a budoucím časem, tak já rozhodně nespěchám a s tak náročnou gramatikou počkám až do vyšších ročníků,“ sděluje učitelka Eliášová ze Základní školy Socháňova v Praze Řepích. Podle ní je lepší pojmout čtvrtou a pátou třídu jako jakýsi přípravný kurz, v kterém by se žáci měli naučit jednoduše reagovat v cizím jazyce, naučit se jej poslouchat. Měli by získat dobrý vztah k novému předmětu a oblíbit si jej. To podle jejích slov ovšem neznamená, že by se nemohli již naučit velké množství podstatných jmen a důležitá gramatická vyjádření. To vše jsou žáci schopni již zvládnout, ale jejich poznatky jsou ještě neutříbené. Až od šesté třídy si mohou začít ujasňovat s pomocí gramatických pravidel, co se jak vyjádří a jak gramatika cizího jazyka funguje.

Učitelé si tak s osnovami nedělají velké starosti a s jejich volnější, svobodnější koncepcí jsou spokojení. Problémy však může činit přestěhování žáka či přestup na jinou školu. Nabízí se tedy otázka, jak dalece by měly být osnovy podrobné a zda by neměly být průběžně diskutovány s učitelskou veřejností a upřesňovány.

Učebnice snů

Jak vybírat učebnici? K učebnici by měl být k dispozici také pracovní sešit. Učebnice by měla slovní zásobou odpovídat věku žáků. Slovní zásoba by neměla být příliš rozsáhlá, ale ani příliš úzká. V učebních materiálech by měl být dostatek nejrůznějších druhů cvičení: doplňování gramatických forem, přestrukturování tvarů a vět podle daných gramatických pravidel, komunikativní dopisování a tvoření dialogů, hádanky, popisování situací a obrázků. K učebnici by měly být k dispozici i doprovodné materiály, především kazety, ale i gramatické přehledy, materiály ke kopírování a hraní her. Učebnice by měla být barevná, ilustrovaná a postavená na tématech odpovídajících věku žáků. Jen tak je může zaujmout. Oblíbené jsou materiály s hádankami, a komiksy. U mladších potom s možností vybarvování a malování. Vybízet k mluvení by měly i obrázky a situace v učebnici obsažené.

Trh s učebnicemi cizích jazyků funguje velmi dobře a učitelé tak mohou vybírat až ze sto padesáti titulů. Jak se mají ovšem v tak široké nabídce orientovat?

Výsledky ankety ukázaly, že ne vždy učitelé zvolí správnou učebnici. Pak ji musí měnit, což je nákladné pro školu a nevhodné vzhledem k učení. Podle Dr. Masaříkové z VÚP učitelé musí prostě zkoušet, než vyberou správnou učebnici. S tím ale nesouhlasí někteří pedagogové z praxe a dávají pár základních rad, podle kterých by se při výběru učebnice mělo postupovat (viz rastr)

„Ideální učebnice neexistuje. Každá má své přednosti a nedostatky. Je důležité, aby o nich učitel věděl a uměl je vykompenzovat. Tedy některé záležitosti vynechal a naopak jindy přidal z jiných materiálů to, co shledává důležitým a nepostradatelným,“ sděluje učitelka angličtiny Marková ze Základní školy Novoborská v Praze.

Druhý stupeň vyžaduje opět jiný přístup, než na který byli žáci zvyklí ve čtvrté či páté třídě. Nyní se i oni sami začínají více stydět a jejich hravost a spontaneita ustupují. Mění se proto podoba učebnic, ale také vyučovací metody.

Žáci jsou samostatnější, a proto i cvičení jsou častěji písemná a opírají se o gramatiku. Komunikativní stránka jazyka je ovšem stále nejdůležitější. Oblíbené jsou komiksy, kvízy, ale také psaní dopisů podle vzoru. Výborná cvičení může učitel připravit, když rozstříhá text písničky či článku a pak jej pustí na kazetě, aby jej žáci mohli správně složit.

Very good

„Hodnocení je pro mne svazující. Žáci musí mít dostatek známek, ale já je moc nepotřebuji. Vím, co kdo umí, i bez známkování. A navíc abych motivovala, dávám stejně převážně dobré známky,“ říká učitelka Eliášová ze Základní školy Socháňova. Slabší žák, který se snaží a dělá pokroky, musí být také za svou snahu ohodnocen, a dostane tak jedničku či dvojku, přestože umí méně než jeho nadanější spolužák, který se ovšem nesnaží a neučí se. „Známky nemohou být objektivní. To je jenom sen či přání rodičů. My musíme hodnotit individuálně podle jednotlivého žáka. Samozřejmě že potom dvojka v silnější a slabší třídě neznamená i stejné vědomosti. Tak to ovšem musí být, i když si rodiče stěžují,“ sděluje učitelka Žatečková ze Základní školy Novoborská.

Podle Dr. Jiřiny Masaříkové (VÚP) je nejvhodnější hodnotit slovně. Známky nezachycují ani vědomosti ani přístup žáků k učení a jako motivační faktor jsou nežádoucí. Především slabší žáci, kteří dostávají špatné známky, na takový hodnoticí systém doplatí.