Otcovské fejetony: Válečníci na silnici

Jako příklad uvádím každodenní válku na silnicích. Většina z nás si zřejmě vsugerovala, že tento druh válčení tak nějak už patří k životu a nedá se z něj vyškrtnout.

Když jsem před prvním prázdninovým výletem sedal za volant, blesklo mi hlavou, jak riskantní je to počin. Ano, jen nezodpovědný hazardér vezme do auta milovanou ženu, dvě malé děti a vyjede do prostoru, kde se pravděpodobně potká s desítkami magorů. Promiňte mi to silné slovo, ale fakt neznám vhodnější označení pro lidi, kteří se při řízení auta chovají přinejmenším divně.

Ani tentokrát nezklamali! Nejdřív jsem je „nastartoval“ důsledným dodržováním nejvyšší povolené rychlosti v obcích. Některé to „vytáčelo“ do nepříčetnosti: lepili se mi na zadní nárazník, neuroticky poblikávali, občas zatroubili a nakonec nepovolenou rychlostí předjížděli. Upřímně řečeno, tohle byla ještě legrace. Úsměv mi tuhnul v chvílích, kdy jsme najížděli do zatáček a proti nám se tu a tam vyřítil vůz, jehož řidič měl evidentně problém s udržením se v pravém jízdním pruhu. Naštěstí bylo kam uhnout. Ještě horší chvilky jsme zažili při setkání s těmi, jejichž specialitou je předjíždění v zatáčkách bez toho, že by přemýšleli, jestli náhodou nepojede někdo proti nim. Po každém úspěšném vyřešení takové situace člověka napadne, co se tomu protijedoucímu asi honilo v hlavě. Nejspíš nic.

Abych vás neunavoval jen svou dojmologií, dovoluji si upozornit na objektivní informace, které lze nalézt na stránkách Ministerstva vnitra ČR. Ve statistice nehodovosti se například dočtete, že (v průměru) každé dvě hodiny dochází na našich silnicích k jednomu těžkému zranění! Jinak v prvních pěti měsících letošního roku došlo k 76 018 nehodám, což je o 4661(!) víc než ve stejném období roku 2002. Usmrceno bylo 455 lidí (o 19 víc než v lednu až květnu loňského roku). A kdyby vás zajímaly nejčastější příčiny nehod, při nichž se umírá, vězte, že vede nepřiměřená rychlost (44,8%) před špatným způsobem jízdy (38,3%). To jsou, prosím, suchá fakta.

O atmosféře na našich silnicích by se dalo mluvit ještě trochu jinak. Domnívám se, že v této válce se brutálně zrcadlí zvyklosti leckterých mých spoluobčanů. Mluvím o lidech, kteří jsou nastaveni k tomu, aby nerespektovali pravidla civilizované společnosti. Možná je nainfikovali jejich rodiče nebo jiné blízké osoby. K čemu být poctivý a přesný, když vás zrovna nikdo nekontroluje? Určitě jste o tom někdy slyšeli: kdo nekrade, okrádá rodinu. V tomhle žvástu je možná klíč k leckterým tajemstvím současnosti. Račte se všimnout: nepotrestaná nepoctivost se rovná úspěchu a namísto špatného svědomí naskakuje dobrý pocit. Nejeden řidič o tom ví své.

Nejhorší je bezmocnost. Tu mívám, když zaslechnu cosi o tom, že se vyplatí porušovat pravidla silničního provozu. Nejeden majitel silného vozu prý rád zaplatí pokutu, než aby jezdil podle předpisů. A taky se občas říká, že šofér-diplomat se s policejní hlídkou nějak dohodne. U toho jsem nikdy nebyl. Zato mám v dobré paměti nářky řadových policistů: prý je jich do služeb málo, prý mají pomalá auta, prý málo vydělávají, prý jim zákon neumožňuje účinnější zásahy. A tak dále.

Ať se dívám na silniční válku z jakékoli strany, vidím velké společenské téma. Je pozoruhodné, že se ještě neobjevil politik, který by si ho vzal za své. Vždyť by se mohl stát oblíbeným! Zkrátka: kdo nechává prostor silničním teroristům, vědomě ustupuje zlu a pohrdá těmi, kteří se za volantem chovají slušně.