Síla média

Tak mám zase jeden zážitek. Pozvali nás jako MC Domeček do jedné televize v rámci kontaktního pořadu a tedy do přímého vysílání. Zařídili to naši aktivní manželé Veselí a potom se jen rozhodovalo, kdo bude tím "slavným". Los padl na mě a tak jsem se během pár dnů, které jsem měla na přípravu, pokoušela ve spolupráci s Jarkou a dalšími vymyslet co nejvýstižnější charakteristiku Domečku a MC vůbec. Ne, že bychom měli nedostatek propagačních textů a materiálů, ale nešlo to bez výhrad použít. Kromě toho jsem vyvinula značné úsilí, abych od dotyčné televizní osoby zjistila co nejvíce informací - znění otázek, jak dlouhou frekvenci máme vyhrazenu, jací moderátoři mě budou zpovídat, mohu-li mít s sebou děti (nebo alespoň půlročního Adámka). Taky jsem samozřejmě potřebovala vědět i technické záležitosti - jako televizní nováček jsem nevěděla, kolik času budu mít na přípravu přímo na místě, zda-li pro mne pošlou taxi, mám-li se nalíčit a sama si udělat účes atd. Musím říci, že všechno jsem se dozvídala jen mlhavě a v rychlosti, snad i udiveně, proč mne to a to zajímá. Nakonec jsem se dostatečně nezeptala na důležitou věc - jestli vůbec můžu jmenovat Domeček.

Jak to vypadalo v Den D? No, začátek byl zajímavý - kolem 9.00 jsem vylezla z vany a zazvonil telefon: "RONY TAXI, máte tu autíčko!" COŽE? Mokré vlasy, děti neoblečené, auto před domem...snad bylo dohodnuto na 12.15, Kriste Pane, co mám dělat....? No, taxi služba se nakonec dohodla s televizí, že šlo o omyl.

Tak tedy druhý pokus - taxi přijelo včas, Zuzku jsem dala k babičce, Adámka do autosedačky - a jedem. V televizi mne v recepci přijali, odškrtli si mne a posadili do jakéhosi foyer s velkou obrazovkou, automatem na kávu a stolečkem. Kolem kroužili různí televizní lidé, ale neměla jsem z nich špatný pocit - asi je Adámek v mém náručí vždycky nějak obměkčil.

Konečně (asi 10 minut před vysíláním, přičemž jsem už hodinu byla na místě) nastala chvíle, na kterou jsem spoléhala - domluva s moderátory. Ona dívčina, která se mnou měla hovořit, má sama asi ročního chlapečka, usoudila jsem, že bude trochu v obraze. Inu, trochu snad - ale o mateřských centrech slyšela v tento okamžik poprvé. Takže jsem během asi 2 minut bleskově vysvětlila, oč jde. Připravené otázky se už v tuto chvíli změnily, ale nejvíce jsem byla zaskočená, když jsem zjistila, že na svůj výstup mám 8 minut!!

Takže - po prolétnutí maskérnou - vzhůru do studia. Adámek byl již připraven a obveseloval okolí, já jsem dosedla do křesla cca 0,5 minut před začátkem a nasadila úsměv. No a teď to tedy mělo přijít. Řeknu vám, je to jeden velký běs a stres. Myslet na to, abyste příliš nekoukali do kamery, usmívali se (ne moc blbě), netloukli do připnutého mikrofonu (a ten, aby vůbec fungoval), nevšímat si pobíhajících a gestikulujících asistentů ani velkých a strašně letících hodin...nakonec jste rádi, že řeknete aspoň něco trochu smysluplného a nekoktáte. Pak se od okolí dozvíte - no, docela jste tam vypadali pěkně, ale proč jsi neřekla to a to...?

Ano, proč. Protože jsem přes veškeré úsilí měla málo informací a zoufalý nedostatek času. Očekávala jsem alespoň hodinovou přípravu před vysíláním a snad 15 minutový výstup, ale pak jsem v přímém přenosu musela kličkovat a hledat bleskově slova...

No, mám za sebou zkušenost. A slibuji, že již nikdy nikoho takto postiženého nebudu kritizovat, že řekl či neřekl...a že jsem se od něj moc nedozvěděla.

Na závěr mám jednu otázku: Jsem sice vděčna, že jsem mohla Domeček aspoň trochu propagovat, ale - co myslíte, mají televize takovýmto krátkým vystoupením vůbec v úmyslu něco divákům sdělit nebo jen potřebují zaplácnout nějakých 8 minut vysílacího času?