Zaručeně hodný bojový pes

Nedělám rozdíl mezi podvraťáky, pokojovými mazlíčky a krvežíznivými trhači, kousnout můžou všichni. Tenhle byl obzvlášť bojový, ale měl obojek a kousek za ním šel i jeho pán, asi tak starý kluk jak já. Jenže pes byl bez košíku a bez vodítka a tak jsem přidala do kroku, abych byla u Kryštofa dřív než on. Pes taky přidal do kroku a zamířil si to stejným směrem. Kryštůfek už si psa všiml a protože ví, že na cizí psy se sahat nesmí, zastavil se a jen koukal na hafana. Pořád jsem čekala, že si ten pán psa zavolá. Nezavolal. Ke Kryštofovi jsme dorazili zároveň, já a pes, zvedla jsem prcka do vzduchu a pes jen očuchal Kryštofovu nohu, která proletěla kolem něj. A pak se odehrál následující rozhovor:

"Proč si toho psa nezavoláte?"

"Nebojte, ona nic neudělá."

"To nemůžete vědět jistě, malej jí může omylem stoupnout na packu a kdo ví, jak se ten pes zachová."

"Kdyby byla zlá, tak ji nemám takhle puštěnou!"

Nepochopil to, ten chlap. Odešel i se psem, co zaručeně nikomu nic neudělá a vůbec nerozuměl tomu, proč se bojím. Zřejmě nemá děti. Je tisíckrát lepší nedůvěřovat hodnému psovi než jednou jedinkrát důvěřovat zlému a potom sbírat dítě jako puzzle a doufat, že to přežije. I kdyby ten pes měl na krku visačku JSEM NEJHODNĚJŠÍ BOJOVÝ PES NA SVĚTĚ, nenechala bych ho, aby to demonstroval na mém dítěti. Už jednou si to jeden takový zkusil - nesla jsem Kryštofa v šátku, bylo mu snad půl roku a kolem nás najednou pobíhal ratlík, pána měl za zatáčkou, a vtom ten pes skočil a rafnul po bimbající se nožičce, která čouhala Kryštofovi z šátku. Nekousl. Nikdy jsem neměla ponětí, jak bleskové jsou mateřské reflexy. Pes to schytal loktem do čumáku a s kňučením odběh za pánem. S tím jsme si pak vyjasnili, že jsem si nezačala a že tomu čoklovi to patří.

Naše babička má psa, který přesně ví, co si ke Kryštofovi může dovolit. Nikdy bych se ale neodvážila nechat je bez dozoru nebo snad zkoušet, jestli bude pes reagovat stejně mírumilovně i na jiné děti. Je to prostě zvíře a člověk NIKDY neví, co může udělat.