Schovánek 9. pokračování

V těchto týdnech mi bříško nadále rychle rostlo. Schovánek podle ultrazvuku leží tak, že má hlavičku dole a nožičky vpravo nahoře. Je to opravdu vitální miminko, mnohokrát denně jsem si uvědomila, že kope, hýbe se a boxuje. Schovánek zatím vypadá, že je hodně nesnášenlivé miminko, které potřebuje svůj prostor, ve kterém ho nikdo neomezuje. Když se najím, okamžitě mi zkouší kopat do žaludku, když se mi chce na malou, kope taky, a to je dost nepříjemné :o) Kopal u paní doktory do sondy, kterou mu odposlouchávala srdíčko. A kope, když se mu zdá, že dlouho sedím a on je moc zmáčknutý.

Při takto aktivních pohybech jsem se skoro týden nijak nepozastavovala nad tím, že mě pobolívá vpravo pod žebry. Mrňousek má v tomto místě nožičky a tak jsem si říkala, že jsem od něj jenom hodně okopaná. Asi po týdnu jsem to "mezi řečí" řekla své paní doktorce. Ta mě okamžitě vyšetřila, prohmatala, vysvětlila mi, že to s největší pravděpodobností je podrážděný žlučník, ale může to být i zánět slepého střeva nebo ještě další komplikace a doporučila mi vyšetření na interně, chirurgii a ultrazvuk. Protože už bylo pozdě odpoledne a bolesti se nijak nezhoršovaly, domluvily jsme se, že do nemocnice na vyšetření dojedu zítra. Kdyby se ale cokoliv zhoršilo, pojedu okamžitě.

Druhý den v Podolí jsem jako první zamířila na internu. Tam jsem chvilinku čekala, potom mě vyšetřila velmi milá paní doktorka a ta mi vysvětlila, že se žlučníkem nic není. Ale že v těhotenství jsou všechny vnitřní orgány všelijak utlačovány a stísněny a že mě může bolet ledacos. Slepé střevo nevyloučila, naopak ještě přidala infekci močových cest nebo ledvin. Dále mě poslala do prenatální poradny, ať tam rozhodnou, co dál.

Prenatální poradna v Podolí byl pro mě šok. Šíleně narvaná čekárna, vydýchaný vzduch, minimálně 30 maminek s velkými bříšky, žádný rozumný pořadník, systém jsem nepochopila. Zvolila jsem taktiku "s drzostí nejdál dojdeš" a první osobě v bílém, která se zjevila ve dveřích poradny, jsem vrazila do ruky papírek s tím, že přicházím na vyšetření s bolestí. Asi za 20 minut na mě přišla řada, i přes tu frontu a zjevný stres byla paní doktorka velmi milá, opět mi všechno vysvětlila a poslala mě na porodní sál na příjem rodiček, kam jsem měla jít za žurnálním lékařem. Zatvářila jsem se dost nechápavě, proto mi raději řekla, že dnes je žurnální lékař dr. Velebil, ať chci jeho. Ale že prý každý v nemocnici ví, kdo je žurnální lékař, takže by mi ho zavolali bez problémů.

Zazvonila jsem na příjem rodiček, vykoukla velmi mladá sestřička - studentka zdravotní školy.

"Dobrý den, mě sem posílají z prenatální poradny za žurnálním lékařem"

"Za kým????" sestřička se divila víc než já v poradně.

"Za panem dr. Velebilem"

"Ahááá, chvilku počkejte, je u porodu".

Mezitím mě sestřička zavedla do místnosti před porodním sálem, kde se maminky přijímají, zapisují, monitorují atd. Přišel dr. Velebil, zavolali i chirurga, který mě přišel znovu prohmatat, všelijak mi šťouchal do bříška, znovu se vyptával na všechny příznaky, kdy mě to bolí, kdy ne. Chirurg nakonec prohlásil, že to s velkou pravděpodobností je podrážděné slepé střevo, nic akutního - kdyby to akutní bylo, už by se to projevilo dávno - a proto si mě nechají v nemocnici na pozorování. Kdyby se můj stav zhoršil, budou operovat. Uf, uf, uf, hrozně jsem se vylekala. Ale pan doktor mi znovu zopakoval, že to akutní není, ze by se to mělo uklidnit, že pravděpodobnost operace je malá. Přišla mě ještě gynekologicky vyšetřit paní doktorka, takže mi asi tak počtvrté všechno zopakovala, znovu mi vše vysvětlila a uklidňovala mě. Musím moc pochválit chování všech lékařů, se kterými jsem se v Podolí setkala. Opravdu mi každý znovu všechno vysvětlil, většina lékařů se představila, když přišli (omlouvám se, ale v té smršti lidí a jmen jsem si to nestihla všechno zapamatovat), chovali se velmi mile, uklidňovali mě a cítila jsem z nich opravdový zájem.

V době mezi vyšetřením jednotlivými lékaři se o mě staraly sestřičky. Sepsaly se mnou všechny přijímací papíry, změřily mi teplotu, dvakrát mi měřily tlak, natočily monitor, odebraly mi asi tak litr krve na testy. Monitorování Schovánka byla opravdu legrace. Sestřička mi připevnila jednu sondu na pupík, druhou začala hledat mrňouse. Našla srdíčko, připevnila sondu a z monitoru se ozvalo srdíčko "buch-buch, buch-buch…", za chvíli "škrrrrrrrrrrt, prááááásk…" a ticho. Schovánek kopnul do sondy, až mi poskočila na břiše, a odplaval jinam. Nevadí, přišla sestřička, znovu ho našla, připevnila znovu sondu a situace se do puntíku opakovala. Za chvíli nade mnou stály dvě sestřičky, hrály si se Schovánkem na honěnou a dobře se bavily. Takové rodeo jim prý už dlouho žádné miminko nepředvádělo :o) Na monitoru jsem byla proto poměrně dlouho, sestřičky mi samy navrhly, ať si zkusím lehnout na záda, na bok nebo na druhý bok, mohla bych i sedět, kdybych chtěla. Prostě pohodlí maminky nade vše :o)

Odběr krve taková zábava nebyl. Pan doktor si vyžádal kompletní krevní testy úplně na všechno a sestřička si nachystala asi 8 ampulí na krev. Napíchla mi žílu na levé ruce a odebrala krev. Za chvíli přišla s tím, že mi musí zavést kanylu pro případ, že bych opravdu na operaci šla. Takže mi do hřbetu levé ruky zapíchla jehlu tloušťky pletací jehlice a přilepila ji. Jiná sestřička mi přišla nabodnout pro změnu pravou ruku, že se jim nějaké ty ampule znehodnotily a potřebují odběr znova. Byla jsem tím překvapená a ani mě nenapadlo zeptat se, proč nepoužije už zavedenou jehlu v levé ruce. Výsledek byl ten, že jsem měla nabodnutou levou ruku, na pravé dost velkou modřinu a na hřbetě levé ruky kanylu :o)

Mezitím jsem volala Jirkovi, že domů nepřijdu, ať mi zabalí tašku do nemocnice a přijede za mnou. Tentokrát balil zkušeně, už ví, co mám kde ve skříni a co v nemocnici potřebuju - inu, opakování je matkou moudrosti.

Byla jsem hospitalizována na oddělení P3, počkala jsem na Jirku, až mi doveze věci, pak jsem musela do postele a dostala jsem led na bříško. V první chvíli jsem měla dojem, že led Schovánka zmrazí, ale nijak zvlášť neprotestoval a mě při ochlazování nebolel bok, bylo to velmi příjemné. Po nějaké době dorazily výsledky testů z laboratoře a dozvěděla jsem se, že mé bolesti jsou nejspíš způsobeny pouze dietní chybou - (od té chvíle jsem dostávala dietní stravu) a že mě budou dále pozorovat. Dále zjistili, že mám nedostatek železa, že jsem mírně chudokrevná (aby ne, po těch litrech krve, co mi odebrali ;o)) a paní doktorka mi předepsala tabletky se železem.

Dietní strava si zaslouží samostatnou kapitolku. Jako asi v každé nemocnici, tak i v Podolí, je strava všelijaká. Naštěstí nejsem nijak zvlášť vybíravá v jídle, takže mi to nevadí. Jediné, co mě vytáčelo, byla večeře v 5 hodin odpoledne. Večer v osm jsem hlady padala a než jsem šla v deset spát, jedla bych i hřebíky. Naštěstí jsem se brzo nechala od rodiny zásobit ovocem, takže jsem po večerech zdatně chroupala jablíčka. Žlučníková dieta, kterou jsem měla předepsanou, většinou zahrnovala chutnější jídla než klasická strava. Například místo čočky s párkem jsem měla brambory a dušené kuře. Ale ráno jsem dostala stejně jako ostatní smetanovou pomazánku - pravděpodobně byla dietní :o)

Ležela jsem na čtyřlůžkovém pokoji. Většina pokojů na tomto patře patřila oddělení šestinedělí (tam jsou pokoje po dvou a po třech), chodba byla často plná natěšených návštěv a malých miminek. Pokoj byl opravdu velký, vybavený klasickým nemocničním nábytkem, t. j. čtyři kovové postele, noční stolky, jedna společná skříň, umyvadlo. Celou jednu stěnu zabíralo okno a prosklené dveře na velkou terasu, kde jsem se za teplých dnů opalovala :o) Záchod byl naproti přes chodbu, pravděpodobně patřil jen k našemu pokoji, nikoho dalšího jsem tam nepotkala. Sprchy jsou na chodbě společné pro většinu pokojů, potkávala jsem se v nich s maminkami po porodu.

Myslela jsem si, že bříško po porodu aspoň částečně zmizí… ale tady jsem viděla maminky, které už byly po porodu a měly bříško opravdu velké. Trochu mi to sebralo optimismus, že mé obří bříško zmizí samo a z porodnice půjdu štíhlá jako proutek :o)

Na oddělení se o nás starali vzorně, sestřičky čas od času nakoukly na pokoj, jestli se něco neděje a jestli něco nepotřebujeme - všechny byly milé a pokud jim to čas dovoloval, zůstaly i na kousek řeči, aby s námi probraly, co dělá miminko a jak se cítíme. Každé ráno byla vizita - po předchozí zkušenosti z Krče jsem byla překvapená tím, že přišli tři, někdy i čtyři lidé, kteří se zajímali o to, co a kde mě bolí a popsali mi, co mi je a co se mnou budou dělat. Všechno probíhalo v klidu, s úsměvem, na všechno bylo dost času.

Návštěvy nebyly nijak omezeny, ale dopoledne se příliš nedoporučovaly, protože po ranní vizitě se chodilo na ultrazvuk a na monitor. Odpoledne mohly návštěvy pobývat dle libosti, na našem oddělení mohly normálně i na pokoj, nebo jsme mohli jít do zahrady (stačilo pouze nahlásit sestřičce, že jdeme ven). Večer se oddělení uzavírá cca v 8 hodin - pro tatínky, kteří dlouho pracují, to je šibeniční termín :o)

V těchto týdnech jsem dost špatně spala, v noci jsem musela minimálně jednou vstávat na záchod, v nemocnici se mi zdály strašidelné sny a budila jsem se vyděšená, nebo jsem se budila tím, že mám děsnou žízeň. Spánkový deficit si ale vynahrazuju odpoledne, podobně jako na táboře jsem si zavedla polední klid, kdy polehávám a pospávám.

V nemocnici jsem pobyla celkem týden, za tu dobu jsem absolvovala dvě ultrazvuková vyšetření a dvakrát vyšetření na monitoru. Samozřejmě vše v nemocnici nebylo jen růžové a nejlepší na světě, vyskytly se situace, které se mi zdály divné - ale byl to problém s jednotlivými lidmi. Při jedné vizitě mi dala paní doktorka do ruky mou kartu a poslala mě na vyšetření na ultrazvuk. Bylo mi trošku nepříjemné, že sedím v čekárně mezi těmi, co přišli zvenku a jsou normálně oblečení, zatímco já se tam trousím v noční košili a županu. Více mě překvapil přístup sestřičky na příjmu, která se na mě osopila, co tam dělám, když nejsem objednaná. Potom rozčileně volala na oddělení, kde si ověřila, jestli tam vůbec mám být. Jako kdybych snad v košili, županu a s pantoflema na nohou přijela tramvají. Takovýchto mírňounce nepříjemných příhod bylo minimum, můj celkový pocit z podolské nemocnice je vynikající. Hned jsem si taky zjistila, jak pořádají předporodní kurzy a kdy a jak se musím zaregistrovat :o) Jo, je rozhodnuto, pokud se nám něco nepředvídatelného nepostaví do cesty, budeme rodit v Podolí.