A jsme doma

Minule jsem povídala o našem pobytu v nemocnici. Od té doby je naštěstí (určitě mě slyšíte, jak klepu na dřevo, umakart, panel?) vše v pořádku:o).

Musím si ale malinko vylít srdíčko, jak mě otravovali byrokrati. V nemocnici mi nevystavili neschopenku, odjela jsem naprosto nepoučena o ničem, zato jsem měla v propouštěcí zprávě větičku, že jsem byla propuštěna po náležité instruktáži a že se mám do týdne hlásit u své lékařky. Pro neschopenku jsem si jela do nemocnice za 4 dny a to mě akorát naštvalo. Zaprvé mi ji vydají pouze do tří dnů od propuštění z nemocnice a za druhé mají v kanceláři pouze do dvou. Byla jsem tam ve tři. Uf. Má ošetřující lékařka mi může vystavit neschopenku pouze tři dny zpětně, takže jsem musela ještě za revizním lékařem, aby mi potvrdil, že jsem skutečně byla v nemocnici a tudíž mohu dostat neschopenku se zpětnou platností. Ve dvou dnech jsem kvůli tomu musela uprostřed chřipkové epidemie obejít tři různé kanceláře na různých místech Prahy - na člověka, který tou dobou neměl dovolené ani krátké vycházky, to byl docela slušný výkon :o)

Původně jsem chtěla těhotenství ještě chvíli tajit, chodit do práce, pěkně si vydělat na mateřskou a pak v klidu odejít. S neschopenkou minimálně na půl roku jsem už nemohla utajovat nic. V práci jsem si svého šéfa vzala stranou a než jsem mu to stihla oznámit, řekl mi, že to stejně ví. Poznal to na mně už dávno, těhotenství se prý pozná brzo, protože je žena hezčí :o) Přijal to naprosto bez problémů, hlavně mě několikanásobně upozorňoval, ať na sebe dávám pozor, ať se šetřím, hlavně ať odpočívám atd. atd.

První dny to vypadalo, že nejhůř můj odchod z práce nesu já. Bylo to příliš neplánované - samozřejmě jsem počítala s tím, že odejdu na mateřskou, ale ne tak narychlo. Nic jsem v práci nestihla předat, dodělat, ukončit. Cítila jsem se najednou ze všeho vytržená, měla jsem být doma a šetřit se, nic jsem nesměla dělat, žádné cvičení, plavání, domácí práce, zpočátku dokonce ani žádné vycházky. Hodně špatně jsem to prožívala, každá maličkost mě rozhodila, i kvůli malichernostem jsem brečela a cítila jsem se nemožně. Naštěstí jsem si brzo u paní doktorky požádala o povolení vycházek (povedlo se), začala něco málo dělat a počáteční "paralýzu" jsem překonala. V 17. týdnu se už cítím dobře. Už jsem si zvykla na volný denní režim, žádné ranní vstávání, dostatek spánku, pravidelné jídlo a pohodu. Ostatně, kdo by tomu nepřivyknul, že?

Podle knížek o těhotenství by Schovanka touto dobou měla mít pohlavní orgány dostatečně vyvinuté, čili by při troše štěstí měli na ultrazvuku poznat, jestli je to holčička, nebo chlapeček. Měla by být dlouhá přibližně 16 cm a vážit kolem 135 g. Taky už má řasy a obočí, průhlednou kůži a začínají se jí vyvíjet klouby. V těchto týdnech se už velmi živě pohybuje, ale bohužel to ještě není cítit. Prý metá salta, cucá si paleček a dělá ještě další roztomilé věci, které zatím nevidíme a ani je necítím. Na další ultrazvukové vyšetření půjdu až po 20. týdnu, zatím se můžeme jenom těšit a představovat si, co mrňousek celé dny vyvádí.

V těchto týdnech jsme se Schovankou zvládli několik dalších vyšetření, nejdůležitější asi bylo vyšetření na možnost Downova syndromu. Dělá se to jednoduše, jenom odeberou krev (pokud jsem dobře pochopila, provádí se v 16. týdnu) a za týden je výsledek. My jsme podle testů zcela v pořádku :o) Teď na rizikovém jsem pod častějším lékařským dohledem, chodím do poradny každé tři týdny. Naposledy mi sestřička měřila pánev (24-27-32-19), nijak zvlášť to paní doktorka nekomentovala, takže mám nejspíš správné míry. Podle záznamů v těhotenském průkazu mám při každé další návštěvě v poradně nižší tlak, naposledy jenom 90/60. Nižší tlak ale nevadí, jen si na sebe mám dávat pozor (tak tohle mi říká poslední tři týdny každý) a příliš rychle nevstávat. Přibírám přiměřeně, žádné další komplikace nemám a podle paní doktorky vypadá vše naprosto v pořádku.

A ještě jedna radostná zprávička na závěr. Ve 14. i v 17. týdnu jsem si v poradně poslechla, jak Schovance bouchá srdíčko :o) Paní doktorka na to má jednoduchý přístrojek, laicky bych to popsala jako malé naslouchátko s reprobedničkou, naslouchátkem jezdí po bříšku natřeném gelem tak dlouho, dokud bouchání nezachytí. A pak můžu poslouchat.

Napodruhé Schovanka opět ukázala, že je stydlivá holčička - paní doktorka ji našla naslouchátkem až po dlouhé době, schovanou až nad mým pupíkem :o)

Při psaní příštího dílu už snad budeme vědět, jestli je to holčička nebo chlapeček, pokud se opět nebude stydět a neobrátí se k panu doktorovi na ultrazvuku zadečkem.