Schovanka 5 - První velké problémy

Na první společné Vánoce ve třech jsme se oba s Jirkou moc těšili.

Předpokládám, že se těšila i Schovanka :o) Rozhodli jsme se prožít je úplně v klidu a pohodě. Žádné velké předvánoční gruntování se nekonalo, jen jsme mírně poklidili byt. Cukroví nám napekla babička - nastávající prababička se slovy, že takové, jako umí ona, bych stejně nepekla. Měla pravdu, nepekla.

Den před Štědrým dnem jsem cestou z práce koupila kapra, Jirka ho měl večer zavraždit a připravit, já chtěla potom udělat bramborový salát.

Než se z kapra staly řízky, spala jsem jako zabitá, no a ráno už byl hotový salát i řízky. Nechci si zbytečně nahlas libovat, aby nezpychnul, ale žít s chlapem, který umí vařit, je velmi příjemné :o)

O vánočních svátcích jsme navštívili rodiče a u našich měla Schovanka pod stromečkem dáreček. Zabalený a se jmenovkou :o) Dostala svůj první obleček, takovou mrňavoučkou čistě bílou miminkovskou soupravičku (dupačky, kabátek, botičky a čepičku). Babička nám dala balík látkových plen a to i přes několikanásobné upozornění, že jsem rozhodnutá dávat miminku papírové.

Celé Vánoce byly jedna velká idyla, chodili jsme na procházky a bylo nám moc dobře.

Na Silvestra jsem původně chtěla jet na hory, ale sníh nebyl a na lyžování se Schovankou se příliš necítím. Lyžuju sice ráda, ale ne moc dobře a pádům se neubráním ani na mírných sjezdovkách, ani na běžkách. Nakonec jsme se rozhodli, že zůstaneme v Praze, budeme doma a na půlnoc se pojedeme do centra Prahy podívat na ohňostroj, co bude na Letné.

Už teď prozradím, že z plánů nebylo nic. Dopoledne jsem ještě zašla nakoupit nějaké dobrotky na pár chlebíčků, odpoledne jsme byli doma a těšili se na večer.

Asi jsme se těšili příliš aktivně, protože najednou jsem zjistila, že jsem začala krvácet. Tekla mi jasně červená krev, nic mě nebolelo, žádné křeče, jen ta krev. Hrozně jsem se vyděsila, zdálo se mi, že krvácím strašně moc, že se něco stalo Schovance, že je konec a že o Schovanku přijdeme. Stála jsem ve sprše, snažila se umýt a brečela a brečela... Jirka mi něco říkal, chtěl mě utěšit, moc jsem ho nevnímala. Krvácení pomalu ustávalo, netrvalo to dlouho, ale chtěla jsem jet do nemocnice, ať se zjistí, co se stalo. Jirka mě chtěl odvézt autem, ale já, poučená od sestřičky v poradně, jsem trvala na tom, že má volat sanitku. Sestřička mi totiž vysvětlila, že každé krvácení může (ale nemusí) být velmi nebezpečné, ať si v takovém případě lehnu, hlavně ať nechodím, nic nedělám a nechám se odvézt sanitkou do nemocnice.

Jirka zavolal sanitku, ještě do telefonu se ho vyptávali na moje jméno, adresu, rok narození, telefonní číslo... Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že je taky vyděšený, moje příjmení trefil až napodruhé.

Teď to zní směšně, ale v tu chvíli mi do smíchu nebylo.

Za chvíli se ozval znovu telefon, že sanitka přijede před dům, ať tam na ně počkáme. Posadili mě do sanitky, Jirka se mnou jet nesměl, takže šel startovat auto a jel do nemocnice za mnou. V sanitce seděla nějaká paní, předpokládám, že to byla lékařka, a vyptávala se mě, co se stalo, jak, co mi je, jak krvácím, kdy jsem naposledy jedla a podobně. Nijak mě nevyšetřovala, ani se mě nedotkla. Nakonec mi oznámila, že je to potrat, že se to v těchto týdnech stává, ať s tím počítám, že mě budou v noci operovat, aby mě "vyčistili" a tím náš rozhovor skončila. Do Krčské nemocnice jsem dojela v totálním nervovém rozkladu. Byla jsem vyděšená, vynervovaná, tekly mi slzy a celá jsem se třásla. Paní mě posadila do čekárny před ambulancí, předala sestřičce moje papíry a občanku (legitku pojišťovny jsem neměla) a nechala mě být.

Sestřička mi řekla, ať chvíli počkám, že pan doktor je u porodu. Za chvíli mě odvedli na ultrazvuk a na klasické gynekologické vyšetření a pan doktor mi řekl, že Schovanka je živá a že si mě v nemocnici nechají

na pozorování. Na můj dotaz, proč krvácím, jsem se dozvěděla, že mám nízko položenou placentu a že mi pravděpodobně praskla nějaká cévka, nejspíš při námaze nebo mechanickém namáhání. Pak jsem se konečně viděla s Jirkou, který zatím dorazil na ambulanci do čekárny. Jen jsem mu řekla, že si mě tam nechají a poslala ho domů pro pár věcí. Sestřička mě odvedla do patra na oddělení pro pacientky po operacích a na rizikovém těhotenství.

Až na oddělení, už v péči jiné sestřičky, jsem se trošku uklidnila. Ta na mě jako první promluvila mírně a klidně, chápala, že jsem vyděšená. Změřila mi tlak, ukázala mi všechno na oddělení a pak mi našla nějakou erární noční košili a pantofle, ať mám alespoň v čem spát a uložila mě na pokoj. To bylo asi 9 hodin večer. Dostala jsem injekci a prášek, po dvou hodinách další, sestřička mi řekla, že je to na srážení krve.

Potom za mnou na oddělení přišel Jirka, přivezl mi košili, župan, prádlo, oblíbeného plyšáčka a další věci, nezbytně nutné v nemocnici. Na pokoji jsem byla sama po celou dobu pobytu, Jirku ten večer a ani žádný jiný den nikdo nevyháněl. Na oddělení sice byly vyvěšené návštěvní hodiny mezi 14 a 17 hod, ale sestřičky opravdu nedělaly nejmenší problémy, když přišel Jirka nebo moje maminka na návštěvu dopoledne, v době jídla, nebo večer.

V Krčské nemocnici jsem si pobyla celkem pět dnů a už se nic dramatického nedělo. Naprosto bezvadně bych hodnotila přístup sestřiček na oddělení, všechny byly milé a ochotné, většinou se několikrát denně přišly podívat, jestli něco nepotřebuju, jestli se něco neděje.

Už jsem psala, že návštěvní hodiny byly takřka neomezené, Jirka za mnou mohl na pokoj, nevadilo například, když přišel v době jídla.

K léčbě se nemůžu vyjádřit, nejsem odborník. Spočívala ve dvou injekcích nevím čeho hned první večer, potom třikrát denně jedna tabletka Ascorutinu (musela jsem se na to zeptat sestřičky). Už jsem to brala několikrát, je to lék na zvýšenou krvácivost. Na ultrazvuku jsem byla při příjmu a potom den před odchodem.

Velké výhrady bych měla k přístupu lékařů k pacientům. Nijak nesnižuju odbornost lékařů, pravděpodobně jsou i velmi vytížení, ale jako pacientka jsem se cítila neinformovaná a zanedbávaná. Lékaře jsem viděla každý den ráno při vizitě, která trvala několik málo okamžiků, a to ani maličko nepřeháním. Zkuste si odříkat následující rozhovor a změřit, kolik času vám to zabere i s otevřením a zavřením dveří. "Dobrý den, jak se máte. Krvácíte? Ne. Máte bolesti? Ne. Ukažte mi bříško. (následuje krátké jemné prohmatání). A nashledanou." Čas na vlastní dotazy, vysvětlení, co se děje, na co vlastně v nemocnici čekám, co se bude dít, jsem si musela vynutit. I tak se vše odehrávalo nějak ve spěchu, bez úplných informací.

Jen pro ilustraci, hned první ráno při vizitě (t. j. 1. ledna) mi pan doktor řekl, že mě vezme na ultrazvuk a pokud je vše v pořádku, pustí mě domů. Další den (2. 1.) po poledni, když se ještě pořád nic nedělo, jsem se ptala sestry, kdy že půjdu na ultrazvuk. Sestřička se velmi divila, protože prý nemám žádný ultrazvuk napsaný ani na dnešek, ani na zítřek. Chvíli na to, zcela mimo vizitu, přišel můj ošetřující lékař s tím, že zítra jdu na ultrazvuk a pokud bude vše dobré, pustí mě pozítří domů. Proč mi to neřekl ráno při vizitě, je mi záhadou :o) Obávám se, že kdybych se neptala, ležím na oddělení dodnes.

Samostatnou kapitolku by si vyžádalo mé propuštění z nemocnice a následné administrativní problémy. Nemocnice mi nedala neschopenku a mě nenapadlo si o ni říct, předpokládala jsem, že taková věc se dává automaticky. O problémech s tím spojených a dalších "radostech" ženy na teď již rizikovém těhotenství budu psát příště.

Ale na úplný závěr si neodpustím dvě poučení, která pro mne z mého pobytu v nemocnici plynou :o)

1. Do nemocnice už nikdy sanitkou, tak příšerné nervy sama, bez nikoho známého, v "péči" zdravotníků si nechám příště od cesty.

2. Nepůjdu rodit do Krče.