jeden adrenalinový scénář
Vytanula mi na mysl jedna vzpomínka z mnohých: přeskočím peripetie příjezdu na "start". Vjedeme s vozíkem, z kterého visí chumel 3 potomků za první regál a prostřední synek pocítí nutkání na malou. S povzdechem zaparkuji prázdný vozík, uchopím kojence na předloktí, syna do druhé ruky, dceru popoháním verbálně. Přefrčíme asfaltové parkoviště, pokropíme skromný pažit. Navrátíme se zpět. Popojedeme s vozíkem k druhému regálu. Dcera prohlásí: "Mně se chce taky čůrat". Zatnu zuby. Kojence hodím na druhé předloktí a od zaparkovaného vozíku přes frontu u pokladny s omluvným úsměvem na prodavačku a čekající nakupující jdeme najisto, k ještě vlhkému místu za parkovištěm. Cestou zpět ze mne již pot jen leje. Vhodíme do koše rychlým chvatem jogurt, neb kojenec začíná být neklidný. Synek se zamyslí, a už je to tu:"já bych se asi potřeboval vykakat". Pane Bože, ať na místě zcepením!! Cesta na Kalvárii mě čeká znovu. Tentokrát okořeněnou akrobatickým kouskem utírání pozadí pravačkou a balancování jiř řvoucího mimina mezi kolenem a levačkou. Kalich hořkosti jsem si ten den dopila do dna. Jogurt byl vhozen do košíku zřejmě příliš razantně,praskl. U pokladny, kam jsem se nevím jak dostala, za šíleného ryku nejmladšího, vhazuji do tašky krabičky hustě popatlané bílou hmotou. Jogurt mám na rukou, na oblečení, ve vlasech, na miminu, všude.
Odpovědět