a to je teprve začátek
bohužel, protože dokud synek seděl ve vozítku (ať už nákupní vozík nebo hůř pojízdné autíčko, ze kterého pravidelně unikal do uliček se zbožím), jakž takž jsem ho zpacifikovala a nákup - byť zpocená a rudá vzteky - dokončila. Teď už se do vozejčku nevejde ani velikostně ani váhově - i když by to občas ještě rád zkusil. A nákupní teror přešel spíš do verbální roviny, což v praxi znamená, že všechno, ale úplně všechno, co zahlídne, nutně potřebuje. Takže trávíme nekonečně mnoho času debatami u různých druhů zboží, počínaje zlevněnými náčrtníky a konče vonnými svíčkami apodobně. Debata se nese v duchu: "ale mami to by se mi fakt hodilo" - "ne na nic to nepotřebuješ" - "ale fakt mami" a na závěr už vždycky nekontrolovaně zařvu "ne!!! a jdem odsud!!!" a tak dále a tak dále a tak dále
Musím říct, že v porovnání s batolecím umanutím, mě toto začíná podstatně víc vyčerpávat a lézt na nervy.
Jak synek roste, začíná používat rafinovanější metody, jako např.
když s námi jde občas taťka "tatínku hele, oni ještě pořád mají ty baťůžky s Jackem Sparrowem" a otec zjihne a zamíří k baťůžkům a zastaví ho jen můj zjevný nesouhlas. Nebo "já vím mami šetříme korunky, já vím že hračku ne, ale co třeba tenhle zápisníček s tygrem?" - já pořád doufám, že to přejde, ale je fakt hodně vytrvalý, hodně. Zahchránit by nás snad mohl jen nástup osvícenecké monarchie s příděly spotřebního zboží!?
to ale nehrozí, takže nám nezbývá než to nějak protrpět do doby, než se začnou živit sami
zlatej konzum s prodavačkou za pultem a jedním druhem lízátka a žvejkačkou Pedro
Odpovědět