Re: Co nejdříve

S clankem souhlasim, ale v jedne veci bych rekla, ze odborna literatura o adopci uz je trochu nekde jinde... Taky jsem se tesila, ze svemu diteti "z domecku" budu rikat, jak jsem si ho nebo ji vybrala. Ale za a, v naproste vetsine adopci si rodice dite nevybiraji. Muzou sice nabidnute dite odmitnout, ale to se myslim zas tak casto nedela (rodice se aspon teoreticky vybiraji pro deti na zaklade toho, co muzou nabidnout a co napsali do zadosti ohledne "predstav" - vek, zdrav. stav, etnikum atd.). A odbornici obecne radi: rikejte diteti pravdu treba zjednodusene, ale porad rikejte pravdu. Pokud je pravda, ze rodice sli do ustavu a cilene si dite vybrali (coz se obcas stava a muze to byt super, ale urady to nepodporuji a vetsinou to proste nejde), tak by to mozna slo, ale...

Za b, tohle je sice sporne a osobne to nemuzu posoudit, ale znacne procento adoptovanych lidi pry vypovida, ze to, ze si je rodice udajne vybrali, jim zpusobilo zbytecny stres. Meli pocit, ze maji byt "dokonali," aby si tedy zaslouzili to, ze byli "vybrani." Tento pocit se asi casteji objevuje u starsich deti - samozrejme u malych bych cekala, ze budou mit velkou radost a ze tento "zavedeny" pristup k podavani informaci muze byt velmi pozitivni. Ale co potom?

Ja osobne pouzivam podobnou, ale myslim bezpecnejsi strategii (moudra nejsem, nekde jsem si to precetla): "Kdyz jsem te poprve videla a poznala, tak jsem is rekla: To je PRESNE detatko, jake jsem chtela!!". [Anebo mozna ne tak idealni verze "To je presne ten chlapecek ktereho jsem chtela!"] Syn tohle sam rad opakuje a ja to rikam s maximalnim presvedcenim, protoze to je cista pravda.