| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Adopce? Jak a proč o ní říci dítěti

Jako stromPodle času
 Celkem 30 názorů.
 japete 
  • 

Co nejdříve 

(30.4.2008 12:46:40)
Ano souhlasím s názorem,že to říci co nejdříve jakmile se začne zajímat jak se narodil.Má sestra to přesně tak udělala a od té doby malá říká, že si jí rodiče vybrali v domečku.Jak to bude až nastoupí puberta to bohužel nikdo neví.
Odpovědět
 1.3Magráta13 


je už pozdě? 

(30.4.2008 13:41:42)
Máme známé, rodiče 2 dětí.
Maminka měla chlapečka za svobodna, ale ještě před jeho narozením se dala dohromady s nynějším tatínkem s nímž měla později ještě dceru. Navenek normální rodina.
V rodném listě chlapce je zapsán bio otec, který platí výživné, ale jinak se o syna nezajímá. Kluk má příjmení po něm, zbytek rodiny se jmenuje jinak.
Známá pořád přemýšlela, kdy chlapci říct, že jeho tatínek není jeho biologický otec. Dokud chodil do MŠ, byl podle ní moc malý, pak šel do 1. třídy, a to by byl zas zbytečný stres. Teď je v 5. třídě a rodiče se dosud nerozhodly. Přitom celé okolí (malá ves se 400 obyvateli) celou historii rodiny zná. Navíc klukovi to ve škole moc nejde, potřebuje individuální přístup, který mu rodiče nejsou schopni zajistit. Stále více je patrné, že upřednostňují mladší dceru. Hezky o ní mluví, zahrnují jí dary a pozorností. Zatímco kluk je "blbec, debil" apod.
je nám ho dost líto, s rodiči rozumná řeč není, ale co z tohohle může vzejít dobrého?
Odpovědět
 Firsty+Matouš07/06+Šimon01/08 


Re: je už pozdě? 

(30.4.2008 20:16:21)
to je smutný příběh - brrr, jak to někdo může dítěti udělat, být zrazené podruhé!
Odpovědět
 Blanka+Adámek 


Re: je už pozdě? 

(30.4.2008 22:56:47)
No, to snad tomu chlapeckovi muselo davno dojit, kdyz se jmenuje jinak, nez zbytek rodiny, ne??! Ale to nic nemeni na tom, ze to je "hnusny pribeh".
Odpovědět
 Pavlína, 2 malí kluci 
  • 

Re: Co nejdříve 

(30.4.2008 13:44:48)
Moji známí mají všechny tři děti vyfocené, když odcházejí z kojeňáku a rozesílali je známým. Předpokládám ale, že byly pořízeny hlavně pro děti.
Maminka vystudovala spec. pedagogiku, tak o tom asi něco ví:-)
Odpovědět
 Marci 
  • 

Re: Co nejdříve 

(30.4.2008 15:57:07)
Mám též kamarádku, která má dítě z DD.
Řekli jí hned jak to šlo : Byli jsme s tatínkem podívat v dětském domově a protože jsi se nám hrozně líbila, byla jsi hrozně hodná, milá a hezká, tak jsme si tě vzali domů.
Holka je v sedmém nebi, že ostatní děti se prostě narodili, kdežto jí si maminka vybrala.
Dodneška jezdí každý rok před vánoci do toho DD s cukrovím a dárky.
Odpovědět
 Margita 


Re: Co nejdříve 

(1.5.2008 10:14:31)
S clankem souhlasim, ale v jedne veci bych rekla, ze odborna literatura o adopci uz je trochu nekde jinde... Taky jsem se tesila, ze svemu diteti "z domecku" budu rikat, jak jsem si ho nebo ji vybrala. Ale za a, v naproste vetsine adopci si rodice dite nevybiraji. Muzou sice nabidnute dite odmitnout, ale to se myslim zas tak casto nedela (rodice se aspon teoreticky vybiraji pro deti na zaklade toho, co muzou nabidnout a co napsali do zadosti ohledne "predstav" - vek, zdrav. stav, etnikum atd.). A odbornici obecne radi: rikejte diteti pravdu treba zjednodusene, ale porad rikejte pravdu. Pokud je pravda, ze rodice sli do ustavu a cilene si dite vybrali (coz se obcas stava a muze to byt super, ale urady to nepodporuji a vetsinou to proste nejde), tak by to mozna slo, ale...

Za b, tohle je sice sporne a osobne to nemuzu posoudit, ale znacne procento adoptovanych lidi pry vypovida, ze to, ze si je rodice udajne vybrali, jim zpusobilo zbytecny stres. Meli pocit, ze maji byt "dokonali," aby si tedy zaslouzili to, ze byli "vybrani." Tento pocit se asi casteji objevuje u starsich deti - samozrejme u malych bych cekala, ze budou mit velkou radost a ze tento "zavedeny" pristup k podavani informaci muze byt velmi pozitivni. Ale co potom?

Ja osobne pouzivam podobnou, ale myslim bezpecnejsi strategii (moudra nejsem, nekde jsem si to precetla): "Kdyz jsem te poprve videla a poznala, tak jsem is rekla: To je PRESNE detatko, jake jsem chtela!!". [Anebo mozna ne tak idealni verze "To je presne ten chlapecek ktereho jsem chtela!"] Syn tohle sam rad opakuje a ja to rikam s maximalnim presvedcenim, protoze to je cista pravda.

~s~~s~
Odpovědět
 Léna 
  • 

Re: Co nejdříve 

(1.5.2008 22:47:56)
Ahoj Margito,
to zní hezky. Osobně můžu říct, že obě se sestrou trpíme pocitem, že nejsme dost dobré pro své rodiče. Jaksi nikdy neděláme přesně to, co si rodiče představovali. Celý život vlastně dokola dokazujeme, že si tady to místo zasloužíme. Adoptované nejsme. Jako úča se s tím setkávám u řady dalších dětí. Jako by některým biologickým rodičům bylo líto, že si vybrat nemohli. To, čemu jsme jako děti se sestrou věřily, že jsme pro rodiče ty nejlepší, se postupně vytratilo. Přijmout ve svém dítěti cizího člověka, který má jiné touhy a potřeby než já, je asi strašně těžké. Doufám, že to jako máma dokážu.
Odpovědět
 slovenka3 


Re: Co nejdříve 

(6.5.2008 12:30:16)
Margito, pači sa mi, ako to tom hovoríš. Doteraz som si neuvedomovala, že tá verzia o vybratí dieťaťa by mohla priniesť neskôr problém.

Všeobecne nemám rada rozprávanie, ktoré začína v domečku. Tam je začiatok pre rodičov, adoptívnych či pestúnskych. Ale každý človek má začiatok ešte i pred tým a i keď o tom noví rodičia nemusia vedieť veľa podrobností, niektoré vedia, že to dieťatko rástlo v brušku, až narástlo veľké a tá postieľka mu tam už nestačila a preto potrebovalo väčšiu a hľadalo cestu von a pritom mu všelikto pomáhal až vykuklo, dali ho do inej postieľky a postupne sa učilo nové veci, dýchať, pozerať,.... a bývalo v inej postieľke,.... To platí pre každé dieťa (snáď s malými odchýlkami - tie moje si cestičku nenašli sami, museli to za nich zariadiť lekári, tak nejak, ako pomohol horár Karkulke a babicke z vlkovho brucha :-))
Odpovědět
 MaWe 


Asi tak... 

(1.5.2008 11:36:44)
Dekuji za inspiraci...My to budeme mit jednodussi, nase adopcatko je cernoska, takze hned, jak pobere dost rozumu a zepta se, vime, co ji rict :o)
Marcela
Odpovědět
 Alice 
  • 

Re: Asi tak... 

(4.5.2008 4:58:34)
No a jeste nezapomente adoptovat sikmaca a kofolu a budete dokonala multi-kulti rodinka. To se ted nosi. Jako by v ceskych domovech nebylo dost ceskych deti.
Odpovědět
 MaWe 


Re: Asi tak... 

(4.5.2008 7:11:56)
Kolik jich mas adoptovanych Ty???
Krome toho, nezijeme v Cechach a i kdyby, tak bych nehodlala cekat pulku zivota nez nekdo o necem rozhodne...
Odpovědět
 Jíťa 
  • 

Re: Asi tak... 

(4.5.2008 8:44:21)
No fuj!! Víc k tomu není co dodat.
Odpovědět
 Zuzka 
  • 

Re: Asi tak... 

(4.5.2008 20:05:06)
... přesně tak. Úplně jsem se zhrozila, když jsem si to přečetla ...
Odpovědět
 Ilca a kluci 6/06 


Re: Asi tak... 

(5.5.2008 9:22:34)
Nairobi,klid nenech se vytočit, nejvíce kritizují a prskají ti, kteří o daném problému vědí pendrek.
Tvé rodině vše nej~s~
Odpovědět
 petra 
  • 

pitoma reakce 

(6.5.2008 15:50:17)
Tak pitomou reakci jsem uz dlouho necetla.
Odpovědět
 sisi 
  • 

Re: Asi tak... 

(5.5.2008 13:04:16)
Ahoj Marcelo, fandim vam a preju hodne radosti a moudrosti! Moc se mi libil vas clanek o male Amber. Mejte es krasne.
Odpovědět
 Michaela 3děti 86,87,00 
  • 

Adopce 

(2.5.2008 10:11:47)
Mám kamarádku a ta adoptovala 3 měsíční holčičku,každý rok pravidelně jezdí do ústavu, vezou hračky a malá od začátku, kdy ještě ani nechápala pojem adopce ví že si ji odvezli odtud, naopak druhá adoptovala chlapečka stejně starého a nikdy mu to nedokázali říct a celou dobu se strachovali že se to dozví jinde. Varianta co nejdřív mi připadá na klid v rodině ta nejlepší.
Odpovědět
 Kačislava 


Jsi náš/naše 

(2.5.2008 14:36:40)
Nevím, zda jsem zvolila dobrou strategii, ale dětem (mám 2 adoptované) říkám, že se narodily své první mamince pro nás a že hned bylo jasné, že jsou naše (jsou nám vážně hrozně podobné), takže musely počkat v Klokánku, než tam pro ně přijdeme. A my jsme je museli nejdřív najít, takže proto jsme nemohli přijít hned (děti žily v Klokánku rok a půl, takže si to docela pamatují). Děti to vcelku akceptují, jen pětiletá dcera mi jednou řekla, že žádnou první maminku neměla, že se narodila "paní", protože maminky jsou jen ty, co se o své děti starají. Vyrazila mi tím trošku dech, nevím, kde k tomu přišla, protože my jsme NIKDY před ní ani před synem neřekli o jejich bio rodině (jsou to sourozenci) ani slovo špatného - dáváme si na to velký pozor.
Odpovědět
 Margita 


Re: Jsi náš/naše 

(2.5.2008 19:48:26)
Kacislavo to je hezke... :-)
Ja prave intenzivne resim "pani" vs. prvni maminka nebo briskova, biologicka, ? maminka. Je tezke posoudit, co bude pro dite prijatelnejsi. Ja se bojim, ze to maleho poplete, kdyz mu reknu "natvrdo" ze ta pani, ktere se narodil byla jeho prvni maminka...ale jine vychodisko nevidim, protoze mu to stejne driv nebo pozdeji dojde, ze zena ktera porodi dite obecne neni povazovana jen tak za nejakou "pani." Rikam si, ze si to pak deti utridi, jak naznacujes, podle sveho...
Odpovědět
 Kačislava 


Re: Jsi náš/naše 

(3.5.2008 0:08:52)
Margitko, já vlastně nevím, co je správně. Matějček doporučuje zásadně říkat "paní", Prekopová (a jejím názorem mě zviklala i Martina V.) zase říká, že je lepší narodit se "mamince" než "paní". Jenže z mého pohledu "maminky" své děti neopouštějí (to dělají spíš "paní";), takže to občas i ve své zmatenosti střídám. Když byly děti menší, říkala jsme výhradně "paní", teď jsem začala používat tu "první maminku", ale s tím mě zase "utřela" dcera. Tak to nemám úplně ujasněné, někdy se tomu dokonce vyhnu a říkám - z mého bříška jste se nenarodili, pak jste na nás čekali v Klokánku, atd. abych se tomu nějak vyhnula :-)
Odpovědět
 Petra,T+T 


Re: Jsi náš/naše 

(4.5.2008 21:02:49)
Ahojte,máme dvě adoptované děti, obě jsme s příchodem do naší rodiny seznamovali zhruba od třetího roku. Dcera, která je starší, s námi absolvovala celé převzetí mladšího bratra, bylo ji 9 let ....návštěvy v kojeneckém ústavu,rozhovory s lékařkou atd. Myslím, že jí to hodně pomohlo,stala se z toho reálná šťastná rodinná událost, celé si to mohla znovu prožít.Rozhovory na téma biologická matka měla dost intenzivní, obzvlášť kolem 5 - 6 roku, teď už naprosto přestaly.Trápilo ji proč?Snažila jsem se ji to podat slušně, nehanět ani neidealizovat, zdůrazňovala jsem ji, že jsem ráda, že ji dala život a ne vzala a zdravou donosila a porodila.Syn je jiný,ví to, ale nemá potřebu to dál řešit, snad, že ví, že setra to měla taky tak a že to tak u nás chodí.Slovo maminka mi v souvislosti s biologickou matkou nějak nejde, říkám paní....vysvětlovala jsem ji oběma, že jsou paní co můžou nosit miminka v bříšku a porodit je, ale pak se o ně neumí, nebo nemůžou postarat a pak jsou paní co mají to bříško nemocné jako já..... ale umím se o to miminko postarat.U nás to takhle fungovalo, dcera je teď v intenzivní pubertě a vůbec si nedovedu představit, že by neznala pravdu, dozvěděr se to teď, by byla hodně složitá situace.
Odpovědět
 naše mamča 


Re: Jsi náš/naše 

(2.5.2008 21:54:55)
Chtěla bych reagovat na váš příběh. Mám taky dvě adoptované děti, pomoci pohádky a fotek z kojeneckého ústavu jsem oběma od začátku vyprávěla odkud jsou. Řekla jsem jim, že se narodily nějaké paní, která se o ně nemohla postarat a tak jsme se já a manžel stali jejich rodiči - samozřejmě s tím, že jsme se dozvěděli, že takové děti jsou zrovna v onom kojeneckém ústavu. Dcera to chápala celkem rychle, protože v jejich třech letech jí přibyl bráška, kterého si měla možnost vybrat (ze dvou miminek).Nyní má 13 let a zatím nemám s tímto sebemenší problém. Syn to vzal jako fakt a nikdy se na detaily neptal.
Odpovědět
 Izabelle 


"selhani" ditete....?! 

(3.5.2008 20:08:46)
Trosku me na clanku zarazi, ze rozebira podstatu adopce pouze ze strany ditete. Takze, kdyz dite bude trosku jine, trosku hur se bude ucit, tak v te chvili je to "selhani" ditete?! Jak proboha na tuto vetu autor prisel?!
Takze kdyz je holcicka hodna, ve skole ma dobry prospech, pote si najde dobre zamestnani, bude mit dobre penize, najde si hodneho kluka, zalozi rodinu, tak protoze jejich geny jsou skoro perfektni, tak jejich dite "musi" byt taky perfektni, protoze ONI to prece maji v genech!!! A pokud zacnou problemy s timto "perfektnim" ditetem, tak taky budou hledat chybu nekde treba jinde?! Jako ze ho treba vymenili v porodnici, protoze toto dite ma byt prece "perfektni"?!?
Opravdu se nestacim divit....
Cituji:"Z pocitu zoufalstvi nebo vlastniho selhání pak rodiče a příbuzní často hledají „viníka“ někde mimo." A co treba je nezamerit jen na dite, ale take na rodice?! Rict ci nerict diteti, ze neni jejich je jen otazkou individualniho pristupu ke kazdemu pripadu adopce.

Ja bych to do dneska nemusela vedet, ze nejsem jejich. Vim TO diky vinou SELHANI rodice. Nasi se nakonec rozvedli a otec zacal po par letech vyhrozovat, ze mi to rekne a ze to nerekne prijemnou cestou, ale cestou takovou, abych zacala mamu nenavidet. Tak jsme meli rozhovor. Me bylo 18 let a mama strasne plakala. Pry nikdy nechtela, abych si nekdy myslela, ze kdyz tedy nejsem jejich tak me mela jinak rada, jako treba min...

Takze rict ci nerict?! otazka, kterou nikdo nemuze zodpovedet na 100%

P.S. Diky MAMINKO za nejkrasnejsi detstvi, za vylety kazdou sobotu, za obcas strelene prazdniny pod stanem, za vyborne spekacky upecene nad ohnem, za kazdorocni paleni Moreny, malovani vajicek a taky tajne poslouchani svobone Evropy v nesvobodnem state.. A spoustu jinych veci. Diky za nekoncici lasku, kterou mi stale davas. Taky diky za to, ze vim, ze jsem tvoje dcera i presto, ze mame obcas kazda jine nazory. Diky za to, ze vim, co zivot obnasi a taky vim, ze zivot neni jen prochazka ruzovym sadem, ale jsou i sede dny. Takze kdyz mame treba ostrou vymenu nazoru, to neznamena, ze bych te nekdy mohla milovat mene. To znamena, ze kolobeh zivota je stejny a ja budu mit stejne ostre vymeny nazoru se svymi detmi... Dekuji, ze jsi!
Odpovědět
 Jíťa 
  • 

Re: "selhani" ditete....?! 

(5.5.2008 9:09:25)
Já myslím, že autorovi nešlo o selhání dítěte jako takové. Spíš měl na mysli nějaké problémy, poruchu učení, cokoliv, co se řeší ve spolupráci s ped-psycho poradnou. A výraz "selhání" použil, pro zjednodušení.

A vzpomeň si na seriál "My všichni školou povinní" Tam se řešil ten samý problém, když malý Oliva byl nejspíš hyperaktivní a kvůli tomu musel jít do vyrovnávací třídy, tak se vlastně prozradilo, že je adoptovaný a úřednice si to pochopitelně nenechala jen pro sebe...
Odpovědět
 cibona 


Jednoznačně, vždy říci 

(4.5.2008 16:06:31)
Byla jsem adoptována jako kojenec, přímo z porodnice. I když všichni okolo o této skutečnosti věděli, já tuto informaci zjistila téměř ve 40 ti letech, jako vdaná, se dvěma dětmi. Zamávalo to s mou psychikou dost, dlouho jsem trávila skutečnost, že celý můj dosavadní život je poněkud jinak. A aby toho nebylo málo, před rokem byla u mé 23 leté dcery diagnostikována roztroušená skleroza. Jak jsem později zjistila, tuto nemoc má i má biologická sestra. Jako adoptované dítě jsem myslím "neselhala", dobře jsem se učila, odmaturovala, založila rodinu, nerozvedla, jsem pracující a pracovitá. Ale tento životní kotrmelec se mi hodně těžce rozdýchává, zejména to, že jsem na dceru roztroušenou sklerozu geneticky přenesla. Pocit pro mámu - nic moc! Takže já bych povinnost informovat adoptovaného o této skutečnosti zakotvila přímo do zákona.
Odpovědět
 Ivka(kluci 3 a 8let) 
  • 

Nedá mi to nereagovat 

(5.5.2008 13:38:37)
Těm, kdo váhají, zda říci adoptivnímu potomkovi o jeho původu,vzkazuji:v rodině, mezi nejbližšími, se přeci o věcech mluví a sdílí se-všechno, dobré i zlé.Zatajení tak zásadní skutečnosti mezi vás postaví hradbu strachu a nedůvěry.Dítě ani okolí přeci nemusí vnímat adopci nijak negativně, naopak, je to prostě jeden ze způsobů, jak přichází dítě do rodiny. Také bych se vyvarovala dramatických "zásadních rozhovorů". Náš mladší synek je adoptovaný (v koj. věku), s oběma kluky o všem otevřeně mluvíme-nijak cíleně, prostě když na to přijde řeč.Máme album s fotkami "z domečku" a pro malého je to nejoblíbenější knížka, kterou chce "číst" pořád dokola (to byla tvoje postýlka v domečku, tahle teta se o tebe starala,tady jsem si tě poprvé pochovala, poprvé jsi doma, kdo všechno se na tebe přišel podívat a jakou z tebe měli všichni radost...). Každý rok "domeček" navštěvujeme a znovu si náš šťastný den převyprávíme. Otázku "vybírání" dítěte jsme obešli-lhát se nemá.Zkrátka jsme si v domečku domluvili, že bychom moc chtěli miminko a aby nám hned zavolali, když se jim tam nějaké miminko bez maminky objeví.Hned jsme se na něj jeli podívat a byl to ten nejkrásnější chlapeček s nejkrásnějšíma kukadlama...a od té chvíle jsi byl náš:-).Já vím, syn je ještě malý a problémy přijdou,ale věřím tomu, že takhle-v prostředí otevřenosti a sdílení-budou míň bolet.
Odpovědět
 Eva, 2 kluci 
  • 

Re: Nedá mi to nereagovat 

(13.5.2008 10:33:35)
Chci se zeptat, zda byste řekli 7miletému dítěti (můj syn), že můj přítel, se kterým žijeme přes 1 rok všichni společně, je od malička adoptovaný. Starší syn (14 let) to ví. Přeci jen jezdíme k jeho rodičům na návštěvy a někdy by mohla řeč vést k nevhodným otázkám malého. Díky, Eva.
Odpovědět
 Eva Barešová,tři děti,jedno vnouče 
  • 

Adopce 

(9.5.2008 7:32:43)
Myslím si že adoptované dítě by se mělo o své adopci dozvědět.Já jsem se o své adopci dozvěděla až když mi bylo 37let.A to opravdu jen náhodou když se prokecla tatínkova bývalá spolupracovnice aniž by si uvědomovala že mluví o mě.Můj vztah k rodičům to jen upevnilo.Naopak jsem si jich začala ještě víc vážit.Měla jsem štěstí moji rodiče mě chtěli a proto mě měli rádi.Jen mě mrzelo že jsem se to nedozvěděla dřív.V době kdy jsem byla těhotná ještě nebyly povinné testy na cukrovku,ale já je musela absolvovat protože jsem všude uváděla dědičné zatížení z obou stran rodičů.Kdybych věděla pravdu dříve mohla jsem si ty testy ušetřit.Bylo mi vždy špatně dva dny.
Barešová eva
Odpovědět
 Marcela, dcera4,5roku 
  • 

Díky 

(13.5.2008 8:34:29)
Moc Vám děkuji za článek a Vaše příspěvky. Kéž by se o tom více psalo a mluvilo. Nemohla jsem se dlouho odhodlat to své dceři říci. Tak konečně jsem to ze sebe dostala. Sice jsem měla trochu nakrajíčku, ale jsem moc ráda, že jsem jí to konečně řekla. Měla jsem strach a zároveň jsem nevěděla jak začít a taky ten čas tak strašně rychle běží a s miminka je už malá-velká slečna.
Vzala to moc dobře, protože je ještě malá, ale nejdůležitější bylo, že jsem našla vhodná slova a konečně to ze sebe dostala. Máme zažádáno o další adopci a tak jsem to všechno vlastně spojila. Jen ta "biomaminka" mi nešla z pusy, tak jsem řekla paní. Tak moc díky Marcela
Odpovědět

Komerční sdělení

Máme rádi miminka

Zajímavé akce

Vložte akci

Další akce nalezte zde

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2023 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.