Nedá mi to nereagovat

Těm, kdo váhají, zda říci adoptivnímu potomkovi o jeho původu,vzkazuji:v rodině, mezi nejbližšími, se přeci o věcech mluví a sdílí se-všechno, dobré i zlé.Zatajení tak zásadní skutečnosti mezi vás postaví hradbu strachu a nedůvěry.Dítě ani okolí přeci nemusí vnímat adopci nijak negativně, naopak, je to prostě jeden ze způsobů, jak přichází dítě do rodiny. Také bych se vyvarovala dramatických "zásadních rozhovorů". Náš mladší synek je adoptovaný (v koj. věku), s oběma kluky o všem otevřeně mluvíme-nijak cíleně, prostě když na to přijde řeč.Máme album s fotkami "z domečku" a pro malého je to nejoblíbenější knížka, kterou chce "číst" pořád dokola (to byla tvoje postýlka v domečku, tahle teta se o tebe starala,tady jsem si tě poprvé pochovala, poprvé jsi doma, kdo všechno se na tebe přišel podívat a jakou z tebe měli všichni radost...). Každý rok "domeček" navštěvujeme a znovu si náš šťastný den převyprávíme. Otázku "vybírání" dítěte jsme obešli-lhát se nemá.Zkrátka jsme si v domečku domluvili, že bychom moc chtěli miminko a aby nám hned zavolali, když se jim tam nějaké miminko bez maminky objeví.Hned jsme se na něj jeli podívat a byl to ten nejkrásnější chlapeček s nejkrásnějšíma kukadlama...a od té chvíle jsi byl náš.Já vím, syn je ještě malý a problémy přijdou,ale věřím tomu, že takhle-v prostředí otevřenosti a sdílení-budou míň bolet.