Adopce? Jak a proč o ní říci dítěti

Domníval jsem se, že v otázce sdělování pravdy o adopci dítěti mají rodiče již dávno jasno. Překvapeně pak při každodenní práci zjišťuji, jak přes intenzivní osvětu (vzpomeňme na profesora Matějčka a další) i dnes mnohdy váhají, zda tuto informaci dítěti říci.

Základním argumentem pro „nesdělování“ zůstává obava z šoku, co se stane, „až se to dítě dozví“. Zkušenosti jsou přitom takové, že riziko prozrazení je velmi vysoké. K prozrazení dochází i v případech, kdy si rodiče dítě odvezli přímo z porodnice a přestěhovali se přes půl republiky. Jsou známé případy, kdy adoptivní maminka před svým okolím mnoho měsíců předstírala těhotenství.

Odhalení díky „selhání“ dítěte

Vážným problémem je samozřejmě riziko nevhodného sdělení v nevhodnou dobu. Dochází k němu mnohdy ve vypjatých, krizových situacích, kdy dítě například nesplňuje naděje rodičů do něj vkládané a nějakým způsobem selhává (ve škole prospěchově či chováním, v pubertálním období apod.), někdy vstoupí do dění příbuzní, známí, kamarádi, náhoda.

Z pocitu zoufalství nebo vlastního selhání pak rodiče a příbuzní často hledají „viníka“ někde mimo. Tak se začne uvažovat o síle dědičnosti a shánějí se další informace o původních rodičích.

Důvody pro sdělení pravdy o adopci spočívají především v tom, že prozrazení obvykle znamená krizi důvěry („lhali mi v tak zásadní věci, nelze jim věřit“). Riziko prozrazení v nevhodnou dobu nevhodnou formou je všudypřítomné. Poté obvykle následuje extrémní tendence pátrat po biologických rodičích.

Všechny dosavadní konflikty s rodiči (a ty jsou ve výchově vždy) může dítě vnímat pod zorným úhlem nové informace -„nejsem jejich“. Především však rozhodnutí nesdělit přináší do rodiny trvalé napětí a strach z vyzrazení. Rodina jako by byla stále ve střehu. Období klidu bývá vystřídáno novou úzkostí v každé problémové situaci.

Všichni přitom víme, že výchova je velmi složitá záležitost a že děláme chyby. Každé dítě prochází obdobím neúspěchů, smutků, starostí. V dospívání může docházet ke značným konfliktům s autoritami, rodiči, k negaci skoro všeho a všech. Tyto situace jsou v rodině neinformovaného adoptivního dítěte prožívány obvykle mnohem dramatičtěji s pocity úzkosti, že příčinou těchto zvratů a projevů může být nevhodné prozrazení.

Otevřený rozhovor?

Úzkosti by rodinu zbavil pouze otevřený rozhovor, bohužel s několikaletým zpožděním. Všechny tyto okolnosti ukazují na vhodnost seznámit dítě s faktem adopce včas. Za nejvhodnější se považuje období, kdy dítě obvykle začíná zajímat, jak přišlo na svět, tedy v předškolním věku. V souvislosti s vysvětlováním, jak přichází dítě na svět, vzpomínám na pěkné navázání jedné maminky: „Já jsem tě v bříšku nosit nemohla, ale hrozně jsme tě chtěli. Tak jsme si s tatínkem došli do porodnice, tam jsme si vybrali to nejmilejší děťátko a to jsi byl ty. A od té doby jsi náš a jsme rodina.“ Vysvětlení pro malé dítě srozumitelné, pochopitelné a lze je kdykoli zopakovat. Problémy tím samozřejmě nekončí, v rodině je však od té doby v této otázce jasno bez permanentního strachu z prozrazení a otřesené důvěry… Ve výše uvedeném případě dítě často v dobrém rozmaru žádá své adoptivní rodiče, aby mu znovu vyprávěli, jak si ho kdysi v porodnici vybrali jako nejmilejší dítě, které tam bylo…