Taky máte problémy s pedagogy Vašeho dítěte?

Ahoj, když jsem si přečetla článek Nevychovanec? Aspík! vhání se mi slzy do očí. Přesně tohle totiž prožíváme i my s našim skoro čtyřletým synem.Kromě toho, že je hyperaktivní a má zlaté srdíčko,zřejmě má také Aspergerův syndrom. Je to méně zjevná, často v populaci nediagnizovaná porucha autistického spektra. Aspíci mají menší schopnost porozumět sociálním situacím a vazbám, mají třeba menší schopnost rozpoznat ironii a nadsázku, rozluštit emoce v obličejích ostatních lidí je pro ně mnohem těžší než pro tzv. normální lidi. Bývají většinou nadprůměrně inteligentní a jinak vyjímečně nadaní lidé. Aspergerův syndrom je jakási novodobá škatulka či nálepka pro chytré podivíny, kterých jistě také ve svém okolí několik znáte.Kubík bude mít v říjnu čtyři roky. Už v osmi měsících nás naše pediatrička posílala na EEG vyšetření s podezřením na hyperaktivitu. Taktéž u nás v rodině, hlavně u mých rodičů a tchýně se ozývají hlasy, že je Kubík úplně normální a že všechny problémy pouze dramatizujeme,že mu chybí disciplína, a tak dále. Myslíme si, že jeho Aspergerův syndrom je zděděná vadička. V mnohých popisovaných příznacích se s manželem poznáváme. Také jsme oba děti s nálepkou dříve LMD, dnes již ADHD. Prostě jsme ve školce neseděli v koutě a nehráli si sami a potichu v pokojíčku. Proto jsme do doby, než minulý rok v září nastoupil do školky, nic nijak dramaticky neřešili. Avšak od září nám začalo doslova peklo. Ostatní děti, které nastupovaly s Kubíkem, se tak nějak adaptovaly na školku do jednoho měsíce. S tím, že tam po obědě zůstávaly spát a maminky si pro ně přicházely mezi 15 a 16 tou hodinou odpoledne. Náš Kuba však velice často, nechce se mi psát každé ráno, ale opravdu často - ráno při mém nebo manželově odchodu ze školky ztropil takový záchvat hysterie, kdy řval a hlasitě brečel, plácl sebou o zem, vytrhával se paní učitelce a zoufale běžel za námi, beznadějně křičel, jakoby bolesí klidně i třičtvrtěhodiny. Potom prý byl zase utlumený, s nikým se prý moc nebavil, hrál si sám a podle učitelky s nimi první dva měsíce nechtěl vůbec komunikovat. V listopadu prý došlo k rapidnímu zlepšení, ale už tenkrát v září se paní ředitelka o Kubovi vyjádřila, že je asi autista. Kuba si totiž rád stavěl svá autíčka pěkně do řady, jako do garáže. Já jsem samozřejmě věděla o tom, že je Kubík po mně citlivý až přecitlivělý a hodně na mne fixovaný, že rychleji jedná než se vyjadřuje apod. Když zlobil, nikdy jsem spolehlivě nedokázali určit, kde je ta hranice, kdy zlobí záměrně a naschvál a kdy už to tak nějak nedokáže uřídit. Třeba když je unavený, neprojevuje se to tím, že by jeho aktivita začala klesat až k bodu, kdy bychom ho třebanašli jak usl někde na křesle při hraní. Naopak. Čím víc je unavený, tím více je aktivní, lítá z pokoje do pokoje bez cíle tam a zpátky se zběsilým řevem, nebo skáče z klavíru na křeslo, z křesla na gauč a z gauče na stůl v obýváku. Samozřejmě tam i zpátky, několikrát dokolečka. Čím víc je tzv. hotový tím méně se dokáže ovládat. Když má potom opravdu hlad, ztěží vydrží byť jen sekundu posečkat a hnedka je nesnesitelně protivný, křičí nebo dělá naschvály. Přesně jak je psáno v již zmíněném článku. Má - li hrát na flétnu, zásadně ji propiskává, až všem okolo praskají bubínky, noty odhazuje přez celý pokoj na zem až stránky lítají, zavřít u nás doma dveře normálně za kliku, to je skoro svátek. Zásadně s rozběhem, až se sype omítka ze stropu. Než by své mladší sestře sdělil, jestli by mu nepůjčila hračku, kterou zrovna drží v ruce aby se mohl taky podívat, raději ji beze slova vyškubne - to v lepším případě, v tom horším sestru ještě odžduchne - nešťastnou shodou okolností nejlépe na nejbližší topení. Všude chce být první - což je pro něj zároveň báječná motivace. Bydlíme totiž ve třetím patře bez výtahu. Když jdeme třeba z odpolední procházky, obvykle zcela utahaní si oba sednou dole u vchodu na schody a mají najednou spousty práce s vytíráním podlahy svými maličkými těličky. Normálně se tam válejí po zemi a teprve, když navrhnu, že si dáme ke dveřím bytu závody a že ten kdo tam bude první vyhrává, Kuba vystřelí jak čertík z krabičky a schody bere po třech. Jeho velikou nevýhodou oproti svým vrstevníkům je, že na svůj věk je nadprůměrně vysoký a silný. Podle toho jak vypadá by mnoho lidí od něj čekalo dospělejší chování. Nedávno nám svou sílu demonstroval tak, že odtáhl těžký klavír 60 cm od zdi. V deseti měsících, kdy se tak tak udržel na vlastních nohou, bez problému zdolával provazový můstek na prolézačkách.
Ve školce Kubík začal spávat až v lednu, protože to jsem si už řekla dost, někdy to začít musí. Musím říct, že od té doby školku psychicky nese lépe, protože v ní tráví více času, více si zažije prostředí a vsugeroval si ji pomalu jako samozřejmou součást života. Je fajn, že dodržuje již jemu předem známý řád, což je pro nějnesmírně přilehčující okolnost. Předem ví, co bude potom, což je pro něj velmi důležité. Aspíci nesnesou změny, no to už ze zkušenosti víme. Aby ve školce začal spávat mě stálo velké úsilí a přemlouvání samotných učitelek, které se netvářily nijak nadšeně, že jim Kuba bude přidávat více práce. A vlastně tady narážím na problém, který mě v posledních měsících nedá vydechnout, neusínám v klidu a jsem z toho nešťastná a vyčerpaná. Školku jsme vybírali opravdu pečlivě. Zvažovali jsme zkušenosti ostatních a dali jsme na doporučení také školského úřadu. Při samotném zápisu nám paní ředitelka sdělila, že se nemusíme ničeho obávat, protože k nim jezdí hyperaktivní děti z celého i dalekého okolí. Ze školek, kde si s nimi už opravdu nevědí rady. Paní učitelky jsou prý vzdělané pedagožky, spolupracující s Ostravskou univerzitou, kde absolvovaly nějaké kurzy pro specialní pedagogiku atak dále. Moc jsme se na Září těšili. Po nástupu do školky nám ředitelka během prvních třech dnů dala jednoznačně najevo, že Kuba není tak úplně v pořádku, že jeho adaptace neprobíhá jak by měla a že bychom měli uvažovat o nějaké jiné, speciální školce. Volali jsme tedy na školský úřad a ptali se po nějakém seznamu speciálních školek. Tam nám však řekli, ať tomu ještě nějakou dobu dáme volný průběh. Načež téměř den nato nás paní ředitelka obvinila z toho, že jsme si na ni na školském úřadě stěžovali. Opět nám jednoznačně vysvětlila že ona jedná z pozice odborníka na specializovanou pedagogiku,(což koneckonců zatím v žádném z ropzhovorů nezapoměla připomenout)a že my jako rodiče a laici tomu vlastně ani nemůžeme rozumět a ona že to plně chápe. Tehdy jsem ještě byla v situaci, kdy jsem stála za ní, vlastně proti svému synovi. Nechtěla jsem ji přidělávat problémy a chápala jsem, že Kubík je prostě hyperaktivní...Tak jak nám naše pediatrička doporučila, prodělali jsme ještě v říjnu EEG vyšetření - s výsledkem negativní( což je dobře) a v listopadu až lednu jsme byli taky v pedagogickopsychologické poradně. Odtud vyšel s diagnózou ADHD- hyperaktivita. Byli jsme ještě doporučeni k dětskému psychiatrovi a ke specialistovi na autismus. Dětský psychiatr pouze potvrdil ADHD ale se závěrem ještě čeká, protože Kubík je příliš malý a u specialisty jsme ještě nepřišly v dlouhém seznamu čekatelů na řadu.Nicméně od té doby se náš vztah k pí ředitelce zhoršil, řekla bych až za hranice slušnosti a pod bod mrazu.
Jednak k prvnímu vyšetření na PPP jsem pí ředitelku prosila o jakýsi popis Kuby, tak jak ho vidí oni ve školce, aby pohled na něj byl pro psychologa trochu kompexní. Pí ředitelka se velmi zdráhala, že prý to není standartní věc apod.Ale nakonec jsme se přeci jen dočkali. To co tam však bylo napsáno, nás mimo jiné zcela odrovnalo. Tvrdilo se tam, že Kuba je zaostalý, nekomunikuje - neumí prý mluvit, jen se kýve a vydává prý nějaké skřeky. Což samozřejmě není pravda. Je možné že s nimi mluvit nechtěl, ale přeci někdo nedokáže nemluvit celý den, natož celé dny, jak tvrdí, když předemnou s nimi normálně mluvil a mluví skoro už od jedenácti měsíců.A rozhodně se celou doubu, jestli vůbec, nekýval a nevydával jakési skřeky. Když sjem potom s manželem zašli za paní učitelkou a zeptali jsme se jen tak slušně, jeslti bynám to mohli vysvětlit, tak ta se ani nedostala ke slovu, protože poblíž byla pí ředitelka bojovnice a náš dotaz zaslechla. Vzala si slovo a začala velmi emotivně vysvětlovat, že vůbec můžeme být rádi, že nám tu zprávu dala, že to tedy rozhodně nemusela a že vše co je tam psáno je také pravda.S nějakým nesouvislým křičením s námi polemizovala nad podobností s cigány, obvinila nás ze zaujatosti a když jsme se s manželem otočili a odcházeli ze schodů ven z budovy, protože s křičícím člověkem, který vede monolog si těžko popovídáte, tak za námi křičela ze schodů a nakonec se rozbračela, že ona je vlastně chudák, protože kvůli nemůže doma ani usnout. S manželem jjsme stáli před školkou úplně zaražení a po chvilce mlčení, kdy jsme jeden druhého navzájem očima obviňovali z toho, že jí ten druhý vyprovokoval až k slzám, jsme si uvědomili, že jsme jí vlastně stačili říct akorát dvě nebo tři věty. Dál že nás nepustila vůbec ke slovu a do toho až nezvládnutelného breku se vyprovokovala ona sama! Kroutili jsme hlavou a mlčky jsme šli domů. Nicméně to, co následovalo potom, to už bylo do nebe volající.Paní ředitelka je přece specializovaný pedagog, odborník pracující ve školství, jak sama ráda o sobě říká. U takového člověka bych čekala jistou dávku zdravé tolerance, objektivního úsudku a značnou míru sebeovládání.