| Přihlásit se | Nová registrace
tisk-hlavicka

Názory k článku Nevychovanec? Aspík!

 Celkem 64 názorů.
 Eva, dvě holky 
  • 

omlouvám se, 

(7.4.2003 22:58:55)
asi můj názor může znít poněkud "divně" a navíc vlastně nic víc, než bylo napsáno v článku, o "aspících" nevím. Přesto si myslím, že tyto děti jsou schopny zvládat přijímání a chápání emocí druhých lidí i různé sociální situace, jen trochu odlišně ... Myslím, že tak, jak je jejich intelekt nastavený trochu výše, tak i cítění. Možná, že jsou prostě až přespříliš citliví a vnímají i zákoutí, do kterých ostatní lidé "nenakukují", a přitom si se svou citlivostí nedokáží moc poradit, takže jsou v mnoha situacích vlastně bezbranní. Rodiče, kteří se jim pak především snaží přizpůsobit, resp. jejich "zvláštnosti", zapomenou na jednu důležitější věc, děti je napodobují. Potřebují a mají je jako vzor - vidět jejich normální lidské jednání, cítit, že i rodiče jsou někdy nešťastní, dělají chyby, nebo je jim ublíženo, a pozorovat, jak si s tím rodiče poradí. Nejdříve si musí to soucítění "natrénovat" na nich ... A zase na druhou stranu "být u nich v bezpečí", protože když na to přijde jsou rodiče pevnou půdou pod nohama nebo tvrdí jako skála, prostě opora. Myslím, že je to (jak i vy sama naznačujete v článku) hlavně o tom, jak se cítíte vy ... to řešení může být ve vás samé.
 Dora 
  • 

Re: omlouvám se, 

(3.6.2004 0:40:27)
Mila Evo,

v tom, ze jsou lide s Aspergerovym syndromem az prilis citlivi mate uplnou pravdu. Aspergici byvaji velmi casto mylne povazovani za lidi necitlive a sobecke, a to predevsim kvuli nestandardnim projevum emoci. Nasledne nepochopeni je velmi casto zdrojem frustraci. Vim o cem mluvim, sama jsem diagnostikovana s AS.

Dora, 27 let
 Bessy 


Re:  

(5.2.2005 21:08:51)
Když jsi nezažila, nesuď. Neumíš si to vůbec představit. Můj mladší syn naprosto převrátil mé představy o výchově a to mám vysokou školu v oboru pedagogika.
 Bessy 


Re: Re:  

(5.2.2005 21:12:08)
Musím upřesnit. Má reakce byla na příspěvek od Evy, dvě holky.
 Andrea, dcera 4 roky 
  • 

Fandím vám! 

(8.4.2003 8:41:13)
Váš příspěvek se mi moc líbil, asi hlavně proto, že o výchově svého syna přemýšlíte, ale snažíte se i "vcítit" do jeho myšlení a nebojíte se jít "proti proudu". Každé dítě je jiné (a nemusí jít zrovna o nějakou "diagnózu").
Líbí se mi, co k tomu napsal prof.Matějček: "Rozhodující je snažit se dítě poznávat a rozumět mu! Objevovat jeho povahu, jeho sklony, jeho zájmy. Je to ostatně nadmíru zajímavá, napínavá, mnohdy i dramatická cesta za poznáním. A bohatě se nám vrátí. Své vychovatelské postoje, zásady, praktiky i cíle bychom měli formovat tak, aby to odpovídalo osobnosti dítěte, tj. jeho temperamentu, inteligenci, nervovému systému, potřebám, zájmům, sklonům a charakteru".
Na každé dítě tedy platí něco trochu jiného a je na nás rodičích, abychom své dítě poznali a snažili se pochopit, co potřebuje. Je to fuška, často nenajdete pochopení u svého okolí, které si myslí, že zase musíte mít svou hlavu, když přece "normální" postupy jsou generacemi prověřené. Je těžké tomu odolávat a často i člověk sám má pochybnosti, jestli zrovna tím, jak chce svému dítěti pomoci, mu neubližuje. Jistotu nemáme a navíc jsme všichni lidé omylní a s vlastními chybami. Ale cítím, že k výchově přistupujete s láskou i s rozumem a váš přístup je mi hodně blízký, držím vám palec, ať vše zvládáte co nejlépe!
 Šárí 
  • 

Rada(?) 

(8.4.2003 10:39:17)
Článek se mi moc líbil, je nádherné, s jakým citem jako rodina zvládáte situaci.
Jestli dovolíte radu-možná byste mohli zkusit kineziologii. Výsledky jsou mnohdy dost dobré.
Šárí
 JENA, 2 kluci (8/2001a1/2003) 


Taky vám moc fandim.  

(8.4.2003 15:28:09)
Citlivý přístup (ve vašem případě obdivuhodně citlivý a ráda bych, aby se u nás dařilo totéž) rozhodně není rozmazlování. Tak se, prosím, nenechte odradit někým, kdo s vašim dítětem netráví celé dny jako vy. A jestli můžu malou poznámku ke škole (vystudovala jsem učitelství pro alternativní školy), tak systém výuky v Začít spolu je pro vás opravdu jedna z nejlepších možností (i když samozřejmě vše závisí především na učitelce).
 Mersi, Miška a Lea 


Re: Taky vám moc fandim.  

(9.4.2003 9:45:10)
Veľmi krásne napísane, ani som netušila, že taký syndróm môže existovať.
Keby som vas stretla, tiež by som si myslela, že máte nevychované decko.
Obdivujem vás ako to zvládate, veľa ľuďom by už určite praskli nervy
 Anna, dva kluci  
  • 

Aha! 

(9.4.2003 22:35:35)
Tak mám takový pocit, že Vítek by mohl být klidně pseudonym i pro našeho staršího syna...
 pavla,18m.bety 
  • 

mám to doma 

(12.4.2003 3:22:04)
tak tento týden jsem měla strašný,přesně kvůli těmto problémům chodím do školy.školní psycholog mi řekl,že takové dítě ještě neviděl a mladá p.uč,si neví rady.jsme ve 3.třídě už se třetí učitelkou a musím říct,že starší generace učitelek si s těmito dětmi poradí.jsem ráda,že konečně vím ,co mému dítěti je .stáhnu si vše o aspících a ukážu i ve škole.díky
 Jiřka 
  • 

Re: mám to doma 

(13.4.2003 21:43:24)
Ahoj Pavlo,
jestli chceš, můžeš mně napsat - teda, jestli by Ti to k něčemu bylo. Na stránkách APLA se taky můžeš přihlásit do e-mailové konference, třeba by Ti pomohlo si občas přečíst, co prožívají jiní.

Ahoj

Jiřka
 pavla 
  • 

jiřce 

(28.4.2003 16:31:01)
ahoj jiřko.já jsem na inter.nepravidelně ,tak vždy jen na něco mrknu....článek aspík mě oslovil.s holkou mám problémy od mala,ale řeším je bohužel většinou sama....a mé nervy jsou už dost vetché.vždy se to nachvilku uklidní , a poak zase přijde nějaká bouře.momentálně řešíme otázkum letního tábora.péta chce jet se spolužačkou,ale je to na 3 týdny a nevím,jestli to tam dobře dopadne....znám její seznamování......ale s manželem si říkáme,že má něco z nás obou , poznáváme se v ní , a tak jí často rozumím.nemůžeme jí ale podle mého věčně ochraňovat , bude si muset taky pak v životě poradit sama.je jí 9 let,tak sned je na tábor už zralá.napiš.pavla
 jiřka 
  • 

Re: jiřce 

(26.6.2003 22:19:12)
Ahoj Pavlo,
moc se omlouvám, dlouho jsem se sem nedívala, teď se sem asi zase nebudeš dívat Ty, ale kdyby snad - napiš mně na mail, můžeme si k tomu napsat víc. Teď jenom ve zkratce - Vítek letos na tábor nejede, s manželem jsme se shodli, že bychom to moc rádi zkusili, ale jen a pouze s oddílem, do kterého by alespoň půl roku před tím (radši rok) chodil. Na tom jsme se domluvili, ještě než jsme měli vůbec nějaké děti, jednak kvůli bezpečí (znáš už aspoň trošku ty vedoucí, víš, s kým jede), jednak abychom byli s to posoudit předpokládanou kvalitu programu (dost si potrpíme na různé tábornické dovednosti a znalosti, tak aby se tam taky něco naučil). Teď jsme se v tom jenom utvrdili - pokud by v průběhu roku zvládl několik dvoudenních výprav a nebyly by problémy, na tábor bychom si troufli, jinak ne. Jelikož zatím nikam nechodil, tábor letos nebude.

Ahoj

Jiřka
 Yvonne 


Re: mám to doma 

(11.4.2004 3:17:23)
ahoj, když jsem si přečetla článek, vhání se mi slzy do očí. Přesně tohle mám doma 24 hodin denně se synem. kubík bude mít v říjnu čtyři roky. Už v osmi měsících nás naše pediatrička posílala na EEG vyšetření s podezřením na hyperaktivitu. Taktéž u nás v rodině hlavně u mých rodičů a tchýně se ozývají hlasy, že je Kubík úplně normální a že všechny problémy jsou hlavně dědičné - oba s manželem jsme byli vlastně podle dnešních měřítek s LMD - tedy dneska již s ADHD, a taky že mu chybí disciplína atak dále. proto jsme do doby než začal od minulého září chodit do školky nic nijak dramaticky neřešili. Avšak od září nám začalo doslova peklo. Ostatní děti, které nastupovaly s ním se tak nějak adaptovaly do jednoho měsíce, s tím že už pro ně bylo zcela normální, že tam po obědě zůstavaly spát a maminky si pro ně přicházely mezi 15 a16 hod. odpoledne. Náš Kuba však velice často, nechce se mi psát že každé ráno, ale opravdu často- ráno při mém nebo manželově odchodu ztropil takový záchvat hysterie, kdy řval doslova sebou mlátil po zemi a brečel, vytrhával se paní učitelce a úplně zoufale a beznadějně křičel jako kdyby bolestí, klidně i třičtvrtě hodiny. Potom byl zase utlumený, s nikým se prý nebavil a podle učitelky s nimi první dva měsíce vůbec nekomunikoval prý vydával pouze jakési skřeky- což zní teda otřesně. V listopadu prý došlo k rapidnímu zlepšení, ale už tenkrát začali mít ve školce podezření na nějakou formu autismu. Kuba si totiž rád staví svoje autíčka do řady. Kromě toho však nijaké jiné zvláštní příznaky neprojevoval. Já jsem samozřejmě celou dobu věděla, že Kuba je trošku jiný než ostatní děti, vím že po mě je hrozně citlivý až přecitlivělý a prý po manželovi vzteklý, já však bývám taky často vzteklá - a tak prostě nevíme...Nikdy jsme spolehlivě nedokázali určit, kde je ta hranice, kdy zlobí záměrně a kdy už to tak nějak nedokáže uřídit. To chování s propískáváním flétny, zavíráním dveří s rozběhem a žducháním a boucháním nejlépe směrem k topení - to důvěrně známe. Ve školce začal spávat až v lednu, protože to jsem si už řekla dost, někdy to začít musí . Musím říct, že od té doby školku psychicky nese lépe,protože v ní tráví víc času , více si ji vsugeruje jako samozřejmou součást života a dodržuje již předem známý řád, což je pro něj nesmírně přilehčující okolnost, protože již předem ví co bude potom. Aby ve školce začal spávat mě stálo velké úsilí a přemlouvání samotných učitelek, které se netvářily nijak nadšeně, že jim Kuba bude přidávat více práce. A vlastně tady narážím na problém, který mě v posledních týdnech nedá vydechnout, neusínám , jsem nešťastná a vyčerpaná. po nástupu do školky nám ředitelka během prvních třech dnů dala jednoznačně najevo, že Kuba není tak úplně v pořádku, že jeho adaptace neprobíhá jak by měla a že bychom měli uvažovat o nějaké jiné, speciální školce.Volali jsme tedy na školský úřad a ptali se po nějakém seznamu speciálních školek. Tam nám však řekli ať tomu ještě nějakou dobu dáme volný průběh. Načež téměř druhý den nás paní ředitelka obvinila z toho, že sjme si na ni na školském úřadě stěžovali. Paní ředitelka samu sebe jednoznačně staví do pozice odborníka na speciální pedagogiku a v zatím v žádném z rozhovorů to nezapoměla připomenout a také mi dostatečně dát najevo, že my rodiče jako laici tomu vlastně vůbec nemůžeme rozumět. Tehdy jsem toto tvrzení ještě přijala jako normálně ani jsem si tím příliš nelámala hlavu. Tak jak nám doporučila jsme prodělali v listopadu vyšetření EEG a potom jsme byli taky v pedagogickopsychologické poradně. Kuba z těchto vyšetření vyšel s diagnozou ADHD syndromu a byli jsme ještě doporučeni k dětskému psychiatrovi. Ten zatím neurčil konečnou diagnózu a odeslal nás ještě ke specialstce na autismus, tam půjdeme teprve příští týden, protože objednací lhůty jsou strašně dlouhé. Nicméně od té doby se náš vztah k pí ředitelce a učitelkám zhoršil, řekla bych až za hranice slušnosti a pod bod mrazu. Jednak k prvnímu vyšetření na PPP jsem paní ředitelku prosila o jakýsi popis Kuby, tak jak ho vidí oni ve školce, aby pohled na něho byl pro psychologa trochu komplexní. Paní ředitelka se velmi zdráhala, že prý to není standartní věc a podobně. Ale nakonec jsme se přeci jenom dočkali. To co tam však bylo napsáno, nás mimo jiné zcela odrovnalo. Už jsem psala, že tvrdily, že je Kuba zaostalý, nekomunikuje- neumí prý mluvit jen se kýve a vydává prý nějaké skřeky. Což samozřejmě není pravda. Je možné, že s nimi nechtěl komunikovat, ale mluví už od skoro jedenácti měsíců a rozhodně se nekýve a nevydává skřeky. Když jsme potom s manželem zašli za paní učitelkou a zeptali jsme se jí jestli by nám to mohla vysvětlit, tak ta se ani nedostala ke slovu, protože poblíž byla paní ředitelka bojovnice a ta nám začala velmi emotivně vysvětlovat, že vůbec můžeme být rádi, že nám tu zprávu dala, že to tedy rozhodně nemusela a s nějakým nesouvislým křičením nám ještě sdělila něco o podobnosti s cigány a skončilo to tím, že po nás křičela ze schodů a nakonec se rozbrečela, že ona je vlastně chudák, protože kvůli Kubovi nemůže doma ani usnout. Nicméně tohle jsme s manželem také ještě překousli. Sice s kroucením hlavou, ale překousli. Nicméně to co následovalo potom, to už se opravdu nedá přehlížet, natož přejít jen tak..Paní ředitelka je přece specializovaný pedagog, odborník pracující ve školství, jak sama ráda o sobě říká. U takového člověka bych čekala jistou míru tolerace, zdravého úsudku a značnou míru sebeovládání. Chtěla bych ještě předem podotkout, že doteď se Kubovi do školky nijak zvlášť nechce, ale je to normální, tak jako se nechce do školky ostatním dětem. Taky ze školky nechodí čisťoučký jak lilie, ale semtam s nějakým škrábancem nebo modřinou - to asi z venku- ale my tohle s manželem nijak zvlášť neřešíme- protože že musí vylézt a vlézt snad všude. Kolikrát když ztřeštěně utíká po rovince, zakopne a spadne. Začalo to tedy takto : Paní ředitelka svolala na 30.3. třídní schůzku. Přišla jsem jednou takhle pro Kubíka do školky a paní učitelka mi dala do ruky papírek, kde bylo napsáno : " Vážené maminky, srdečně vás zveme na třídní schůzku.... Bylo to týden před plánovaným termínem schůzky, kdy jsem dostala nějakou naléhavou práci a zkrátka jsem tam nemohla přijít. Tak jsem to alespoň sdělila paní učitelce s tím, že jestli by to nevadilo, přišel by manžel. Ta se na mě však obořila jak to že nemůžu přijít já, když to vím týden předem,ať si to v práci nějak zařídím a že manžel tedy za mě jít nemůže, protože to je jenom pro maminky. Ve skutečnosti jsem však něco již tušila a nechtěla jsem tam jít sama ale pro jistotu s můžem. Nesnáším totiž hádky a emotivní hysterické chování a můj manžel jednoznačnými argumenty dokáže zkrotit i toho nejafektovanějšího jedince - znám z vlastní zkušenosti. Dopadlo to nakonec zcela jinak. Den před schůzkami jsem skončila s mladší dcerou v nemocnici s otřesem mozku. Přesto jsem si na dobu konání údajné třídní schůzky vzala propustku z nemocnice a šla jsem tam. Cestou jsem si namlouvala, že paní ředitelka je přece rozumný člověk atak dále... Ve školce jsem potkala maminku jednoho z Kubových kamarádů, která o konané akci vůbec nic nevěděla a spokojeně šli se synem domů. To už mi začalo být podezřelé ještě více. Usadili si mne do ředitelny, která je ve dvojpatrové školce až v podkroví. Přišla jsem první a hned po mně maminka Pepy. To už jsem věděla, která bije. Pepa je totiž kluk, který soustavně Kubovi nadává, uráží ho a zesměšňuje. Když jsem to kdysi po delší době jeho matce vytkla, ta se se mnou na chodbě odmítala bavit a ihned to šla řešit s paní učitelkou a stylizovala se do role oběti. Poté přišli ještě dvě další maminky a oba rodiče jedné holčičky. V ředitlně jsme se sešli ještě s paní ředitelkou a Kubovýma dvěma učitelkama. Bylo jich tam na mě tedy osm. Paní ředitelka začala hovor s tím, že jsme se tady sešli, abychom vyřešili jeden problém, který mají v Kubově třídě. Přitom se mi nedokázala podívat ani do očí. Předala slovo rodičům, kteří přišli společně. Ti si stěžovali, že jejich Kačenka přišla před nedávnem domů s modřinou pod okem a že jí to udělal Kuba. Tenkrát když se to stalo mi paní učitelka řekla že se spolu prali o nějakou hračku, ta že jim vypadla z ruky a odřela kačenku pod okem. Maminka prý se moc zlobila a prohlásila, že to tak nenenechá. Potom si vzala slovo maminka Pepy.Ta přišla prý proto, že si dlouho myslela, že když pepa Kubovi nadává, že to není správné, ale když Pepa doma prohlásil, že nechce jít do školky, protože tam bude zase Kuba, tak si uvědomila, že to bude asi Kubova vina. Třetí maminka nejprve prohlásila, že ona je specialní pedagožka a učí na zvláštní škole- tudíž je odborník na slovo vzatý. Ta mi vyčetla, že Kuba jejího Jáchyma strčil na umyvadlo.Což ho bolelo, protože on je na sebe moc opatrný. Byl totiž v listopadu na operaci slepého střeva, ale i když je to už dlouho, tak ho to bolelo. Čtvrtá matka se už ani nedostala ke slovu, takže jsem se ani nedozvěděla s jakou, pro mne běžnou banalitou dětství, přišla ona. Ta maminka, co se představila jako učitelka na zvláštní škole totiž nepřerušila třičtvrtě hodiny tok svých myšlenek. Nejdříve začala zvolna a konejšivě, jsetli prý jsme absolvovali nějaká vyšetření a že se nemůsíme bát, takových dětí s ADHD je dnes mnoho a že se to časem lepší, že to není nic zvláštního ona to ví, protože kdybychom viděli jak se v první třídě na zvláštní škole mluví sprostě a vulgárně a že jsou ty děti přezto všechno moc chytré - kolik toho vědí třeba o sexu a otevřeně o tom mluví, a kdybychom potom jenom měli možnost vidět, jak jsou na tom dobře ve třetí třídě.apod. No hrůza a děs.Znamenalo to snad to, že Kuba patří do zvláštní školy? Celou dobu jsem však neřekla ani slovo.Již předem jsem se totiž raději obrnila velkou zdí a snažila jsem se to nebrat osobně.Měla jsem zato, že mě chtějí stejně jenom vyprovokovat a proto jsem schválně nehnula ani brvou. Zdálo se že je to opravdu vyvádí z míry, a když jsem se po půl hodině konečně dostala ke slovu,snažila jsem se jim říct, že Kuba je odmalička dítě, které není nadáno dobrou vyjadřovací schopností, doteď zadrhává a bude nás čekat jistě ještě mnoho návštěv logopeda. Zato však je přespříliš až nadprůměrně pohybově nadaný a proto někdy, když mu tečou myšlenky v hlavě rychleji než slova, stane se že je pro něho přijatelnější se vyjádřit pohybem. Nechce li čekat ve frontě, než by se dohodl, předběhne se a odstrčí a podobně. Na toto jsem vyslechla spousty námitek, ani si je nepamatuji protože jsem se snažila jedním uchem poslouchat a druhým radši pouštět ven. Po všech urážkách a invektivech na můj účet jsem si uvědomila nesmyslnost celé diskuze a taky její nehoráznost a pohřivenost v tom, že nebyla ohlášena předem a upřímně, také že tam nebyl vpuštěn manžel a narovinu jsem se zeptala: "Nechápu, proč jsme se tady sešli, všem jsem se Vám již omluvila za případné prohřešky svého syna, nevím co vy byste chtěli tady vyřešit. Nenecháme tady přece naše emoce nekontrolovaně převládnout nad situací.Vy všichni zkrátka chcete,aby Kuba přestal chodit tady do školky, že?" Na to všichni včetně ředitelky a učitelek jednoznačně odpověděli ano. Ale poté to teprve začalo, protože je zjevně popudilo, že jsem stále tak klidná. Co jsem si vyslechla urážek na svou osobu, že jsem nezodpovědná matka, že ho zanedbáváme, že mu neumožňujeme zdravý vývoj, kritiku ohledně jeho chování, nesmysly a ještě další urážky. Stále mluvila nejvíce ta matka učitelka s ředitelkou. Prý chtějí aby šel Kuba jinam, protože oni si přijali 27 dětí a jedna učitelka toto nemůže zvládnout. Přitom když Kuba nastupoval bylo jich tam necelých dvacet. Paní ředitelka věděla předem koho přijímá a přesto dál naplňovala třídu. Na osobního asistenta prý nemají nárok, že se už ptala a že Kuba má přesně diagnózu pro speciální školky. A kolik že dětí by tam rádo chodilo a nedostanou se tam. Že oni prý pro Kubu udělali všechno co mohli a dokonce prý poslední dva měsíce chodí druhá učitelka do školky dříve o dvě hodiny, aby se mohla věnovat Kubovi. - tedy podle toho jak vnímám běžný chod školky - pro Kubu rozhodně neudělali nic zvláštního a ty učitelky tam předem nechodí kvůli němu, ale kvůli tomu, že tam mají 27 dětí v jedné třídě. Vymlouvat se na Kubu - vědomě lhát a znovu překroutit skutečnost, to je opakovaná nehoráznost do nebe volající. Zvedla jsem se a sdělila jsem jim, že toto je nekonstuktivní debata, která nikam nevede, a že nevidím důvod se nechat urážet a nechat po sobě ječet. Snažili se mi dokonce v odchodu zabránit fyzicky. Matka učitelka se přede mne postavila a bránila mi v odchodu, ředitelka nejdříve vyhrožovala že jestli odejdu tak se mnou už nepromluví a vše to dá do jakéhosi zápisu. "Napište si to kam chcete!" sdělila jsem jí a pokračovala v odchodu. Když jsem scházela ze schodů, postavila se do dveří ředitelny a přez dvě patra po mně ukrutně řvala, že to udá na sociálce a že podle mně si oni pořád jenom vymýšlí a lžou ale že lhářka jsem já, protože prý jsme byli objednaní znova na poradnu a nebyli jsme tam, že ona tam volala atak dále. No scéna jako z pavlače. Já ji na to neodpovídala, jenom jsem rychle odešla, abych už konečně byla pryč. Jenom si dovolím namítnout, že když jsem si toto její tvrzení u naší psycholožky ověřovala, tak jsem se dověděla, že paní ředitelka opravdu do poradny volala a že jí bylo sděleno že již vyšetření u nich skončilo a že jsme se domluvili na tom, že jim příjdeme říct výsledek vyšetření u psychiatra až bude dokončeno. Ještě však dokončeno nebylo. Takže si tuto informaci opětovně překroutila ke svému obrazu a použila ji přede všemi lživě proti mně. Což ostatně nebylo poprvé, jednou jsem přišla pro Kubu do školky a Kuba ležel na zemi a usilovně plakal. Ředitelka stála před třídou s někým se bavila a zjevně si ho nevšímala. Když mě uviděla, tak se lekla. Na můj dotaz co se stalo mi řekla, že už takto řve 15 minut kvůli tomu, že ho chytla za ruku a někam ho odtahovala či mu něco zakazovala. Bůh ví jak to doopravdy bylo. Poté mi řekla informaci, kterou lituji, že jsem si neověřila. Prý telefonovala nějaké psycholožce od nich ze školky - o které vůbec nevím, že a jestli vůbec existuje, a ta jí poradila, aby ho tam nechala, že ho to přejde. Zkrátka celá vzniklá situace je jedním slovem peklo. Ze začátku jsem si říkala, že určitě školku změníme, sehnala jsem dokonce speciální logopedickou, za kterou se ani neplatí, ve které je místo a ve třídě mají maximálně 10 dětí. Ale s přihlédnutím k tomu jak velmi těžko si náš Kubík zvyká na změny, když už si stačil najít i kamarády - otevřít se někomu je pro něj problém, když tam přeci jenom jedna ze tří učitelek ho má vcelku ráda - alespoň se to tak jeví, protože se mu věnuje a nikdy ho neodsuzuje. Ta nová školka je až hodinu od našeho bydliště,a my máme často problémy s autem. Navíc není ani tak pěkná a vybavená. Chodí tam děti s různými vadami -proč by Kuba nemohl vyrůstat mezi normálními dětmi? Proč jich ředitelka přijala 27 na jednu učitelku? Proč mu nijak nevyšli vstříc, nezavedli třeba jak ve vašem článku popisujete, systém hodnocení a udělování řádu za dobré chování? Proč mu nevyhradili své jedno a neměnné místo v jídelně s neměnnými sousedy? Proč když se mu nechce něco jíst oni ho nutí a pak se diví že se vzteká ? - prý se jednou i válel po zemi. Proč ho nutí spát, když se mu nechce a nedají mu nějakou práci nebo ho nenechají třeba v tělocvičně vybíjet energii? Proč překrucují skutečnosti a nejednají na rovinu ? Protože by to snad chtělo nadstandartní přístup? Je tohle vůbec nadstandart ? Čím déle si toto přemýlám v hlavě stále dokolečka - vzdát se a odejít ,- vždyť tam by mohly být také problémy ? Dospěla jsem k názoru - líbilo by se mi víc kdyby zůstal. Jenže u nás je možná jen jedna varianta. Buď půjde Kuba nebo paní ředitelka. Nic mezi tím. A vlastně kdo je zodpovědný za organizaci školky ? Kdo přijal 27 ddětí ? Kdo stresuje učitelky a také rodiče ? - nejsem totiž jediná... A přeci stěžovat si a přidávat vodu do mlýna paní ředitelce přišli jen čtyři z 27 rodičů. A z jejich chování, které bylo velmi emotivní, místy až hysterické bych si troufla tvrdit, že bych si tím asi přeci jen tolik hlavu lámat neměla. Ale lámu, jinak to už asi nebude. Vím že příspěvek je přespříliš dlouhý a stéjně nevystihne všechno co bych mohla ještě popsat a tak dále, ale přesto, jestli jste dočetli až sem nakonec, byla bych Vám moc vděčná za jakýkoliv příspěvek nestranného člověka, který by mi pomohl se rozhodnout správně. Pro Kubu, pro nás. Děkuji Hanka
 Šárka 
  • 

Re: Re: mám to doma 

(11.4.2004 19:50:25)
Hanko,
nečetla jsem úvodní článek a neznám problémy dětí s uváděnou "diagnózou". Ty ale chceš jakýkoliv nestranný názor.
Můj je takový - určitě chápu tvou touhu si to s paní ředitelkou a celou školkou vyřídit a ukázat jim, že vyhraješ. Jenže obětuješ Kubu.
Nikdy ho tam mít rádi nebudou a ty nevíš, jak se k němu budou chovat v době, když bude ve školce.
Já bych se přimlouvala za změnu školky.
Zažila jsem kdysi něco podobného. Syn, zdravý, hodný, chytrý, školku přijímal velmi těžko. Bohužel situace jinou možnost nedávala. Takže poplakával, dělal problémy, nezapojoval se do her, svou inteligenci si vynahrazoval nešikovností např. při oblékání a stal se tedy neoblíbeným mezi učitelkami, až na jednu vyjímku.
Občas jsem ráno zůstávala v šatně za dveřmi a to, jak zejména jedna z učitelek jednala s dětmi, se mi vůbec nelíbilo.
Po roce se stal zázrak, získali jsme místo v jiné školce a i když se do ní syn vyloženě netěšil, obrat k lepšímu byl kolosální. A ta školka neměla super vybavení, ani super zahradu atd. Byla to jednotřídka s dvěma moc milými učitelkami, které učily starší děti ohledům k mladším, vzájemně si pomáhat a tak podobně. Ráda na tu dobu vzpomínám, i když je to už pár let. Synovi je 12.
K té odborné psychologické přípravě :-).
V naší první školce jsem jednou syna přivedla později s tím, že jsme se zdrželi při vyšetření na foniatrii. Tehdy mu bylo asi tři a půl.
Paní učitelka se do mě vyloženě pustila, co mám co s ním chodit na speciální vyšetření, že ona má na to kurz a podle jejího mínění syn na logopedii nepatří. Moje argumenty - že nás tam poslal dětský lékař na základě tříleté prohlídky (a na foniatrii mu dali za pravdu) vůbec nebrala vážně a jen mi dokola opakovala, že oná má speciání kurz. A že dětské vady řeči se napravují až po čtvrtém roce dítěte, že jsme se měla nejprve poradit s ní a tak dokola.
 Yvonne 


Re: Re: Re: mám to doma 

(11.4.2004 23:48:58)
Šárko moc děkuji za tvou odezvu. V hloubi duše cítím, že máš pravdu. I můj manžel si to myslí. je to asi opravdu tak, že školství obecně je hlavně o lidech! Ale přesto si v tuto chvíli nemohu a neumím poradit spíše sama se sebou. Mám takový vztek, a pociťuji hlubokou beznaděj, když si pročítám osudy rodičů a jejich dětí s podobnými problémy, kteří třeba během 2,5 let vystřídali pět základních škol a předtím ještě tři mateřské školky. Strašně se toho začarovaného kruhu bojím, a teď to začne. Když jednou odejdu, už asi nepřestanu odcházet. A kuba i my jako rodiče tyto změny neneseme nijak hladce, trvá nám všem delší dobu než se stím vším srovnáme. Bojím se začít utíkat. Ale tohle bude asi ten úděl, který poneseme a budeme muset zvládnout. Rozumově to vím, ale tak strašně se toho bojím...hanka
 Katka 
  • 

Re: Re: mám to doma 

(29.4.2004 15:07:07)
Ahoj Hanko, přečetla jsem si tvůj příspěvek a chápu, jak ti je, můj syn je něco podobného, dodnes jsem si myslela, že je prostě hyperaktivní, taky jsme už měli papír na paní psycholožku, ale ve školce mi paní učitelka řekla ať ještě počkám, že někdy děti naopak rozhodí. Podle tohohle článku uvažuji, jestli taky nemá spíš tuhle poruchu. Nesnáší změny, nesnáší, když něco nechápe, nemá žádnou trpělivost. Chce se něco naučit a když to nejde naprosto ihned tak s tím doslova mrskne a strašně se vzteká. Je mu šest. Ve školce měl velké štěstí na paní učitelku, navíc je ve třídě pro alergiky, kde je jen 15 dětí. Ale chci ti hlavně říct, že nejhůř snáším, jak podle ostatních je všechno naše vina, protože je to rozmazlenej parchant, kterýho bych zřejmě měla od rána do večera mlátit. Všude na mě koukají, že ho neumíme zvládnout, nejlepší jsou pravidelně matky holčiček, které nedokážou pochopit, že každé dítě je jiné. Taky vlastním jednu holčičku, která byla jako malá naprosto nekonfliktní, teď je v pubertě, tak je to horší, ale nic strašnýho. Teď se malej chystá do školy a já mám předem strach. Už jsem do první třídy vypravovala dvě děti a nikdy mě nenapadlo, že by mohly být problémy, ani nebyly, oba se učili velmi dobře a bez výchovných problémů. Teď mám strach předem, přestože vím, že kluk je inteligentní dost, protože číslice uměl, ještě mu nebyli tři roky, teď v klidu počítá i přes desítku, ale jakmile řekne něco špatně a já ho opravím dostane amok a nechce dál nic dělat. Jinak mám dojem, že stát se mi ve školce něco jako tobě, tak ho asi chci dát jinam, ale nevím, tady například jsou školky plné a člověk si moc nemůže vybírat. Jinak mě vadí i nejbližší rodina, všichni ho pořád jen okřikují, ani se mi k nikomu nechce chodit, pořád jen: neběhej, nekřič, to nedělej..., lidi tyhle děti prostě obtěžují a já už jsem z toho dost unavená a tyhle články mě moc optimismu nedávají, tak ahoj snad to s našimi dětmi dobře dopadne
 Jana 
  • 

Re: Re: Re: mám to doma 

(29.4.2004 22:18:58)
Katko, taky jsem se tak pohoršeně dívala na ty vztekliny, když jsem měla prvního kluka.A myslela si to, co píšeš. Ale teĎ máme druhého- a to je ta prava vzteklina. A vidím, že se s tím fakt moc dělat nedá.
Ale na druhé straně, můj brácha má dva kluky, a o těch si to myslím právem. KDyž jsou třeba na návštěvě, něco jiného je, když děti křičí a lítají, a rodiče se snaží je usměrnit, ale něco jiného, když děcka lítají, řvou, a rodiče jsou v klídku a dělají jakoby nic. A taky když třeba ve vzteku zahodil autíčkem o zem, a já mu ho se slovy - tak už autíčko mět nebudeš, když s ním praštils o zem - vzala, tak brácha místo aby mu řekl:Vidíš to, s autíčkem se nemlátí- řekl:Popros tetu,ona ti ho dá...... To je pak opravdu špatná výchova.
 Káťa 
  • 

ZŠ Filosofská 

(30.4.2004 10:20:32)
Nemáte někdo náhodou zkušenosti, dobré či špatné, se ZŠ Filosofská v Bráníku na Praze 4 ? Děkuji.
 Jana 
  • 

Re: ZŠ Filosofská 

(1.9.2009 19:28:08)
Výborná škola, skvělý přístup k dětem, pedagogicky sbor na úrovni. Vřele doporučuji.
 Stormina 


Re: Re: Re: Re: mám to doma 

(29.6.2004 10:54:34)
Dneska jsem poprvé přišla na tyto stránky,a stejný problém jako ostatní mám i já.Loni v listopadu zjistili u mého synka že je Asperk.Je to práce a někdy i hodně náročné.Byla bych ráda kdyby se mě přihlásila maminka která má už hodně zkušeností a mohly by jsme si o tom povídat třeba po emajlu.Děkuji Katka
 Amy 
  • 

Dotaz - haló, jste tu ještě někdo? 

(4.2.2004 20:46:30)
Jiřko, dík za poutavý článek, už jej čtu podruhé a moc se mi líbí, jak jsi to dokázala vše zajímavě popsat.
Prosím tě, mám taky podezření,jestli náš Honzík (adoptovaný) nemá podobný problém - navíc my o jeho dědičné zátěži nic nevíme. Na druhou stranu je možné, že nepřizpůsobivost našeho Honzy je způsobena spíše tím, že do dvou let neměl možnost si vybudovat k nikomu citovou vazbu - prý celkem záhy se v dětech buduje schopnost empatie, což se bez mámy a táty učí špatně.
Z toho mála co jsem četla o autistech je to, že žijou ve svém světě a ani od svých nejbližších nechtějí tělesné kontakty, mazlení a tak. Platí to i pro aspíky? (Pokud by to platilo, rovnou bychom mohli našeho mazla z této diagnózy vyloučit, takže je to pro mě docela podstatné.) Je někde uveden rozsáhlejší soubor přiznaků pro tento syndrom? Případně víš o nějakém rozumném psychologovi, který je s touto diagnózou dobře obeznámen? Omlouvám se, že chrlím dotazy jeden za druhým, ale ani stránky APLA mi nedaly tyto odpovědi. Díky a přeji Vám a ´Vítkovi´ všechno dobré
 Boadicea 


Re: Dotaz - haló, jste tu ještě někdo? 

(4.2.2004 21:56:47)
Ahoj Amy, ja tu mam jeden link. Neviem nakolko odborny je a je v slovencine, ale je tam pomerne dost informacii o Aspergerovom syndrome:

http://sweb.cz/apla.jm/clanky/Vadovic%20Aspergr_syndrom_komplet.htm
 Boadicea 


Re: Re: Dotaz - haló, jste tu ještě někdo? 

(4.2.2004 22:00:14)
aha, a tu je este link na zoznam vsetkych clankov suvisiacich s danou temou, je tam aj adresa na objednanie knihy

http://sweb.cz/apla.jm/clanky/
 Boadicea 


Re: Re: Re: Dotaz - haló, jste tu ještě někdo? 

(4.2.2004 22:05:13)
ospravedlnujem sa, nevsimla som si, ze odkaz priamo v clanku vedie prave a len na mnou doporucene linky. Asi je teda potom toho dostupneho dost malo :/, lebo ja som vedela tiez len o tychto.
 Amy 
  • 

Re: Re: Re: Re: Dotaz - haló, jste tu ještě někdo? 

(6.2.2004 8:15:30)
Díky, jses hodna, i tak ty weby jeste jednou prosmejdim :-)
 Jiřka 
  • 

Re: Dotaz - haló, jste tu ještě někdo? 

(3.4.2004 23:39:22)
Ahoj Amy,
dlouho jsem se sem nedívala, tak odpovídám až teď. O dobré psycholožce vím v Brně, tak nevím, jestli by Ti to pomohlo. Když tak mně napiš na mail.
To s tím odmítáním tělesného kontaktu pro aspíky platit nemusí, pro Vítka to zrovna neplatí. Já mám skoro všechny informace ze stránek APLA, je toho docela hodně, možná Ti něco uniklo - kdybys chtěla, můžu Ti to (nebo komukoli jinému) poslat mailem, abys to nemusela proklikávat.
Ivano, s tou silou a nervama je to problém, poslední dobou s tím mám taky potíže :-(. Jediné, o čem vím, že pomáhá, je dost hloupé jako "rada" - on se člověk podle toho dost dobře nemůže zařídit, když prostě chce, to musí nějak přijít zevtř. Já jsem toho teď jasným důkazem - vím, že to funguje, ale je mně to houby platný, prostě to nejde :-(. O co jde?
Přišla jsem na to (nepochybuju o tom, že jsem tím objevila Ameriku, asi je to jedna z věcí, na který si musí každej přijít sám), že vtip je v tom dítě přijmout takový, jaký je. Ne mít s ním trpělivost, ne držet se a neřvát na něho - ale brát ho, opravdu ho přijímat i s těma všema problémama, který má, případně působí. A ono je to pak rázem věechno snazší. Nejenom že když to bereš, tak Ti to pak tolik nevadí, ale ono se to díky tomu vlastně může začít měnit! Někdy - když se to povede - mně to připadá úplně jako zázrak. Jenže na to potřebuješ být v pohodě sama se sebou a to já teď nejsu a nedokážu to a štve mě to a chci a stejně to nejde... Podle mé zkušenosti to platí i na jiné potíže, na bolest, na všechno, co se člověku nelíbí - přijmout to dovnitř do sebe, doslova to přivítat... a dějou se věci! Tak kdyby to někomu k něčemu bylo...

Ahoj

Jiřka
 Bara + 2 


Re: Dotaz - haló, jste tu ještě někdo? 

(30.6.2012 14:22:57)
Dobrý den všem,

nemáte prosím někdo kontakt na Jiřku, která psala úvodní článek k této diskuzi. Vím, že je to už téměř deset let, její e-mail už nefunguje. Jsem teď v podobné situaci jako ona předtím a ráda bych s ní navázala kontakt.

Bára
 Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta 


Re: Dotaz - haló, jste tu ještě někdo? 

(23.2.2015 2:38:31)
~g~ Taky bych kontakt na ni uvítala.
 Ivana, 2 kluci 
  • 

Díky 

(8.3.2004 21:00:47)
Díky, díky, díky ! V tomto článku jsem bezpečně poznala svého syna. Ne že by byl až tak geniální, ale IQ má nadprůměrné. Jenže co z toho. Od 5 let chodím po poradnách a doktorech,přečetla jsem spousty článků, vyslechla spousty rad,ale efekt je minimální. Nikdo mi neporadil, kde na to brát sílu a nervy. Aspoň teď vím, že se to zvládnout dá, a když to na něho zase přijde otevřu si tuto stránku a znovu si ji přečtu.
 Yvonne 


Taky máte problémy s pedagogy Vašeho dítěte? 

(25.4.2004 2:42:11)
Ahoj, když jsem si přečetla článek Nevychovanec? Aspík! vhání se mi slzy do očí. Přesně tohle totiž prožíváme i my s našim skoro čtyřletým synem.Kromě toho, že je hyperaktivní a má zlaté srdíčko,zřejmě má také Aspergerův syndrom. Je to méně zjevná, často v populaci nediagnizovaná porucha autistického spektra. Aspíci mají menší schopnost porozumět sociálním situacím a vazbám, mají třeba menší schopnost rozpoznat ironii a nadsázku, rozluštit emoce v obličejích ostatních lidí je pro ně mnohem těžší než pro tzv. normální lidi. Bývají většinou nadprůměrně inteligentní a jinak vyjímečně nadaní lidé. Aspergerův syndrom je jakási novodobá škatulka či nálepka pro chytré podivíny, kterých jistě také ve svém okolí několik znáte.Kubík bude mít v říjnu čtyři roky. Už v osmi měsících nás naše pediatrička posílala na EEG vyšetření s podezřením na hyperaktivitu. Taktéž u nás v rodině, hlavně u mých rodičů a tchýně se ozývají hlasy, že je Kubík úplně normální a že všechny problémy pouze dramatizujeme,že mu chybí disciplína, a tak dále. Myslíme si, že jeho Aspergerův syndrom je zděděná vadička. V mnohých popisovaných příznacích se s manželem poznáváme. Také jsme oba děti s nálepkou dříve LMD, dnes již ADHD. Prostě jsme ve školce neseděli v koutě a nehráli si sami a potichu v pokojíčku. Proto jsme do doby, než minulý rok v září nastoupil do školky, nic nijak dramaticky neřešili. Avšak od září nám začalo doslova peklo. Ostatní děti, které nastupovaly s Kubíkem, se tak nějak adaptovaly na školku do jednoho měsíce. S tím, že tam po obědě zůstávaly spát a maminky si pro ně přicházely mezi 15 a 16 tou hodinou odpoledne. Náš Kuba však velice často, nechce se mi psát každé ráno, ale opravdu často - ráno při mém nebo manželově odchodu ze školky ztropil takový záchvat hysterie, kdy řval a hlasitě brečel, plácl sebou o zem, vytrhával se paní učitelce a zoufale běžel za námi, beznadějně křičel, jakoby bolesí klidně i třičtvrtěhodiny. Potom prý byl zase utlumený, s nikým se prý moc nebavil, hrál si sám a podle učitelky s nimi první dva měsíce nechtěl vůbec komunikovat. V listopadu prý došlo k rapidnímu zlepšení, ale už tenkrát v září se paní ředitelka o Kubovi vyjádřila, že je asi autista. Kuba si totiž rád stavěl svá autíčka pěkně do řady, jako do garáže. Já jsem samozřejmě věděla o tom, že je Kubík po mně citlivý až přecitlivělý a hodně na mne fixovaný, že rychleji jedná než se vyjadřuje apod. Když zlobil, nikdy jsem spolehlivě nedokázali určit, kde je ta hranice, kdy zlobí záměrně a naschvál a kdy už to tak nějak nedokáže uřídit. Třeba když je unavený, neprojevuje se to tím, že by jeho aktivita začala klesat až k bodu, kdy bychom ho třebanašli jak usl někde na křesle při hraní. Naopak. Čím víc je unavený, tím více je aktivní, lítá z pokoje do pokoje bez cíle tam a zpátky se zběsilým řevem, nebo skáče z klavíru na křeslo, z křesla na gauč a z gauče na stůl v obýváku. Samozřejmě tam i zpátky, několikrát dokolečka. Čím víc je tzv. hotový tím méně se dokáže ovládat. Když má potom opravdu hlad, ztěží vydrží byť jen sekundu posečkat a hnedka je nesnesitelně protivný, křičí nebo dělá naschvály. Přesně jak je psáno v již zmíněném článku. Má - li hrát na flétnu, zásadně ji propiskává, až všem okolo praskají bubínky, noty odhazuje přez celý pokoj na zem až stránky lítají, zavřít u nás doma dveře normálně za kliku, to je skoro svátek. Zásadně s rozběhem, až se sype omítka ze stropu. Než by své mladší sestře sdělil, jestli by mu nepůjčila hračku, kterou zrovna drží v ruce aby se mohl taky podívat, raději ji beze slova vyškubne - to v lepším případě, v tom horším sestru ještě odžduchne - nešťastnou shodou okolností nejlépe na nejbližší topení. Všude chce být první - což je pro něj zároveň báječná motivace. Bydlíme totiž ve třetím patře bez výtahu. Když jdeme třeba z odpolední procházky, obvykle zcela utahaní si oba sednou dole u vchodu na schody a mají najednou spousty práce s vytíráním podlahy svými maličkými těličky. Normálně se tam válejí po zemi a teprve, když navrhnu, že si dáme ke dveřím bytu závody a že ten kdo tam bude první vyhrává, Kuba vystřelí jak čertík z krabičky a schody bere po třech. Jeho velikou nevýhodou oproti svým vrstevníkům je, že na svůj věk je nadprůměrně vysoký a silný. Podle toho jak vypadá by mnoho lidí od něj čekalo dospělejší chování. Nedávno nám svou sílu demonstroval tak, že odtáhl těžký klavír 60 cm od zdi. V deseti měsících, kdy se tak tak udržel na vlastních nohou, bez problému zdolával provazový můstek na prolézačkách.
Ve školce Kubík začal spávat až v lednu, protože to jsem si už řekla dost, někdy to začít musí. Musím říct, že od té doby školku psychicky nese lépe, protože v ní tráví více času, více si zažije prostředí a vsugeroval si ji pomalu jako samozřejmou součást života. Je fajn, že dodržuje již jemu předem známý řád, což je pro nějnesmírně přilehčující okolnost. Předem ví, co bude potom, což je pro něj velmi důležité. Aspíci nesnesou změny, no to už ze zkušenosti víme. Aby ve školce začal spávat mě stálo velké úsilí a přemlouvání samotných učitelek, které se netvářily nijak nadšeně, že jim Kuba bude přidávat více práce. A vlastně tady narážím na problém, který mě v posledních měsících nedá vydechnout, neusínám v klidu a jsem z toho nešťastná a vyčerpaná. Školku jsme vybírali opravdu pečlivě. Zvažovali jsme zkušenosti ostatních a dali jsme na doporučení také školského úřadu. Při samotném zápisu nám paní ředitelka sdělila, že se nemusíme ničeho obávat, protože k nim jezdí hyperaktivní děti z celého i dalekého okolí. Ze školek, kde si s nimi už opravdu nevědí rady. Paní učitelky jsou prý vzdělané pedagožky, spolupracující s Ostravskou univerzitou, kde absolvovaly nějaké kurzy pro specialní pedagogiku atak dále. Moc jsme se na Září těšili. Po nástupu do školky nám ředitelka během prvních třech dnů dala jednoznačně najevo, že Kuba není tak úplně v pořádku, že jeho adaptace neprobíhá jak by měla a že bychom měli uvažovat o nějaké jiné, speciální školce. Volali jsme tedy na školský úřad a ptali se po nějakém seznamu speciálních školek. Tam nám však řekli, ať tomu ještě nějakou dobu dáme volný průběh. Načež téměř den nato nás paní ředitelka obvinila z toho, že jsme si na ni na školském úřadě stěžovali. Opět nám jednoznačně vysvětlila že ona jedná z pozice odborníka na specializovanou pedagogiku,(což koneckonců zatím v žádném z ropzhovorů nezapoměla připomenout)a že my jako rodiče a laici tomu vlastně ani nemůžeme rozumět a ona že to plně chápe. Tehdy jsem ještě byla v situaci, kdy jsem stála za ní, vlastně proti svému synovi. Nechtěla jsem ji přidělávat problémy a chápala jsem, že Kubík je prostě hyperaktivní...Tak jak nám naše pediatrička doporučila, prodělali jsme ještě v říjnu EEG vyšetření - s výsledkem negativní( což je dobře) a v listopadu až lednu jsme byli taky v pedagogickopsychologické poradně. Odtud vyšel s diagnózou ADHD- hyperaktivita. Byli jsme ještě doporučeni k dětskému psychiatrovi a ke specialistovi na autismus. Dětský psychiatr pouze potvrdil ADHD ale se závěrem ještě čeká, protože Kubík je příliš malý a u specialisty jsme ještě nepřišly v dlouhém seznamu čekatelů na řadu.Nicméně od té doby se náš vztah k pí ředitelce zhoršil, řekla bych až za hranice slušnosti a pod bod mrazu.
Jednak k prvnímu vyšetření na PPP jsem pí ředitelku prosila o jakýsi popis Kuby, tak jak ho vidí oni ve školce, aby pohled na něj byl pro psychologa trochu kompexní. Pí ředitelka se velmi zdráhala, že prý to není standartní věc apod.Ale nakonec jsme se přeci jen dočkali. To co tam však bylo napsáno, nás mimo jiné zcela odrovnalo. Tvrdilo se tam, že Kuba je zaostalý, nekomunikuje - neumí prý mluvit, jen se kýve a vydává prý nějaké skřeky. Což samozřejmě není pravda. Je možné že s nimi mluvit nechtěl, ale přeci někdo nedokáže nemluvit celý den, natož celé dny, jak tvrdí, když předemnou s nimi normálně mluvil a mluví skoro už od jedenácti měsíců.A rozhodně se celou doubu, jestli vůbec, nekýval a nevydával jakési skřeky. Když sjem potom s manželem zašli za paní učitelkou a zeptali jsme se jen tak slušně, jeslti bynám to mohli vysvětlit, tak ta se ani nedostala ke slovu, protože poblíž byla pí ředitelka bojovnice a náš dotaz zaslechla. Vzala si slovo a začala velmi emotivně vysvětlovat, že vůbec můžeme být rádi, že nám tu zprávu dala, že to tedy rozhodně nemusela a že vše co je tam psáno je také pravda.S nějakým nesouvislým křičením s námi polemizovala nad podobností s cigány, obvinila nás ze zaujatosti a když jsme se s manželem otočili a odcházeli ze schodů ven z budovy, protože s křičícím člověkem, který vede monolog si těžko popovídáte, tak za námi křičela ze schodů a nakonec se rozbračela, že ona je vlastně chudák, protože kvůli nemůže doma ani usnout. S manželem jjsme stáli před školkou úplně zaražení a po chvilce mlčení, kdy jsme jeden druhého navzájem očima obviňovali z toho, že jí ten druhý vyprovokoval až k slzám, jsme si uvědomili, že jsme jí vlastně stačili říct akorát dvě nebo tři věty. Dál že nás nepustila vůbec ke slovu a do toho až nezvládnutelného breku se vyprovokovala ona sama! Kroutili jsme hlavou a mlčky jsme šli domů. Nicméně to, co následovalo potom, to už bylo do nebe volající.Paní ředitelka je přece specializovaný pedagog, odborník pracující ve školství, jak sama ráda o sobě říká. U takového člověka bych čekala jistou dávku zdravé tolerance, objektivního úsudku a značnou míru sebeovládání.
 Nepodstatny 
  • 

Aspon uz viem, co mi je. 

(23.5.2004 23:51:47)
Zdravim.

Po asi polhodinovom preklikavani sa som sa dostal na tuto stranku, dost co som sa divil, ako krasne na mna pasuje vacsina priznakov, este vacsie prekvapenie vzniklo, ked som zistil, ze o tom fici diskusia. Neviem, ci mi niekto neviete poradit o podobnej diskusii, ale na slovenskych strankach, pripadne neviete o nejakom psychologovi/atrovi v Bratislave, ale rad by som sa o tom a hlavne o sposobe zivota s touto chorobou vo vyssom veku dozvedel viac. Mam totiz 21 a s mojimi rodicmi som mal podla Vasho popisu asi najvacsiu smolu. Stale este dodnes si otec snazi dokazovat svoju prevahu a psychologickym nasilim presadzuje svoje dominantne postavenie. Pribehy zo skolky si pamatam zivo, akoby to bolo dnes, nakolko zmeny este stale prezivam relativne aspon navonok v pohode len vdaka tomu, ze plne rozumiem preco vlastne vznikaju, pripadne vzniknu vdaka niecomu, co som sam inicioval. Mam nervove tiky, vela materskych znamienok a som neschopny hladat vztahy iba z dovodu "najst si vztah". Urcite nemozem suhlasit s nazorom, ze aspik netuzi po telesnom kontakte. Ani netusite, ake je to pre neho tazke, ked ho za cely zivot nikto neobjime. Rad by som preto nazbieral vsetky mozne informacie, aby som pred psychologa neprisiel uplne blby, bez akejkolvek pripravenosti riesit problem. Za Vas nazor a pripadny odkaz "kamkolvek" vopred dakujem. S pozdravom

Jozef.

.
 Alexandra, dcérka (5,5) 
  • 

Re: Aspon uz viem, co mi je. 

(25.5.2004 6:01:25)
Ahoj Jozef,
Na Slovensku sa tejto problematike veľmi dobre venuje niekoľko organizácií, ak si z Bratislavy, diagnostické zariadenie a poradenstvo nájdeš na Galandovej ulici, ale poradia Ti aj v iných centrách na Slovensku. Pripájam adresy na veľmi dobrý článok a rovnako kontakt na ľudí, ktorí sa problematike venujú, tak verím, že tu nájdeš nielen informácie, ale aj pomoc:http://www.sposa.sk/as_diag.pdf, http://www.sposa.sk/. Pokiaľ ide o príznaky, naozaj väčšinu z nich by si na sebe našlo mnoho ľudí, pretože s vrodenými dispozíciami sa kombinujú civilizačné vplyvy a istú formu sociopatie má už takmer každý druhý človek, najmä mimoriadne inteligentné a nadané deti. Dokonca v Silicon Valley, útočisku mnohých supermozgov, sa denne diagnostikuje 7 nových prípadov (!!!) diagnóz z autistického spektra. A bude ich ešte stále viac, pretože toto ochorenie je geneticky podmienené a tu sa zoznamujú a majú spolu deti dvaja ľudia, ktorí sú si svojou sociopatiou podobní. Ak by sa v čase môjho detstva AS diagnostikoval, asi by som bola takisto na nejakej terapii. Takto som len strávila čas experimentálnymi psychologickými vyšetreniami a pre svoje okolie som bola vždy nejaká divná. Dnes mám sama mimoriadne inteligentné dieťa, ktoré je pre mňa najlepšou terapiou - cezeň nadväzujem kontakty a učím sa žiť s ľuďmi. Viem ako Ti asi asi musí byť a držím Ti palce, kvalita Tvojho života s s odbornou pomocou dá ešte veľmi zlepšiť. A.
 Alexandra, dcérka (5,5) 
  • 

Re: Re: Aspon uz viem, co mi je. 

(25.5.2004 8:13:30)
Upresňujem kontakt na dobrú diagnostiku na Galandovej:

Galandova 7, 811 03 Bratislava

Telefón: 02 5464 0211

Telefón/fax: 02 544 10 907
Email: andreas@andreas. sk

Veľa šťastia.
 Jarka,syn 9 let 
  • 

Nebyla jste u nás doma? 

(21.9.2004 10:51:41)
Protože uvažuji o druhém dítěti, pátrám na internetu po všech možných informacích, a tak jsem narazila i na tento článek.

Mám pocit, že autorka byla u nás doma a delší dobu s námi bydlela. Mám totiž devítiletého syna s naprosto stejnými problémy a projevy, které popisuje.

Jako miminko byl nesmírně živý, nad některými jeho akrobatickými kousky se nám tajil dech.

Větší problémy začaly až ve školce, i když jsme předem upozornili učitelky, že je pravděpodobně hyperaktivní a že je někdy nesamostatný a těžko zvladatelný. Učitelky nám řekly, že si s ním samozřejmě poradí, protože mají mnoho let praxe. Když si náš syn ve čtyřech letech nedokázal sám zapnout knoflíky na košili, učitelka ho nechala za trest v šatně s poznámkou, že dokud si ty knoflíky nezapne, nepůjde ven. Ostatní děti šly na procházku.

Toto jsme ještě přešli a synovi jsem začala dávat do školky oblečení bez knoflíků, nejlépe mikiny přes hlavu.

Další problém byl s utíráním zadečku. Syn byl ve školce vykonat velkou potřebu (byly mu 4 roky) a nedokázal se sám utřít tak, aby byl čistý. Učitelka po něm doslova hodila rolí toaletního papíru a řekla mu, že tam bude sedět tak dlouho dokud se neutře. O tomto problému bychom nevěděli, kdyby najednou nenastala změna v synově chování. Školka do které se každý den těšil najednou byla "ošklivá". Každé ráno jsme začínali stejnou scénou, kdy ho bolelo břicho, každý odchod z domova i třeba jen do supermarketu byl doprovázen ujišťováním z mé strany, že je kam jít na WC a mám s sebou toaletní papír a zadeček mu utřu. Jednání s ředitelkou školky nepřineslo žádné výsledky, dozvěděla jsem se pouze, že dotyčná učitelka má 30 let praxe a že nikdy žádné problémy neměla, a že já mám nějaké "divné" dítě.

Došlo to tak daleko, že jsem syna přestala do školky dávat a zůstala jsem s
ním doma. Domluvila jsem si návštěvu u psychologa-ten si samozřejmě vyžádal informace ve školce a já jsem se nestačila divit. Podle posudku ze školky byl můj zvídavý a učenlivý syn najednou nezvladatelný, nevzdělavatelný a pravděpodobně s LMD poruchami. Psycholog si se synem povídal asi hodinu a já konečně mohla být klidná-podle jeho závěru mám naprosto normální dítě jen živější než ostatní.

Pro jistotu jsem syna přendala do jiné školky a před nástupem do školy jsme zažádali o odklad školní docházky. Syn je narozen na konci srpna, takže i z tohoto důvodu nám to přišlo přirozené.

O prázdninách před nástupem do 1.třídy jsem se o vlastní vůli objednala do PPP, kde se synem prováděli další testy, doporučili nám některé hry vhodné pro hyperaktivní děti a zjistili synovi zkříženou lateralitu, z čehož plynul i mírně opožděný psychomotorický vývoj.

Syn v pěti letech sám plynule četl a psal tiskacím písmem, neměl žádné problémy s učením. Přihlásili jsme ho proto na soukromou školu, kde je menší počet dětí ve třídě a akceptují jisté alternativní metody výuky. S učením nemá vůbec žádné problémy a postupně se podle učitelky zhoršuje jeho chování.

O hodinách vydrží sedět a dávat pozor, o přestávkách však běhá, strká do spolužáků (z čehož vyplynulo i pár menších úrazů). Byla jsem si s paní učitelkou vyjasnit určité věci a školu syn zatím zvládá bez větších potíží.

Horší je to doma-i sebemenší věc, která synovi není po chuti dokáže vyvolat obrovský výbuch vzteku. Například jen proto, že chci aby si večer vyčistil zuby je schopen se válet po zemi, kopat kolem sebe a křičet na celé kolo, že mě nenávidí a že chce jinou mámu. A takových scén přibývá. Mám vypozorováno, že čím víc má kolem sebe "obecenstva", tím větší je intenzita jeho křiku a zlobení. Potom se však dokáže jakoby lusknutím prstů uklidnit a být neskutečně milý a přítulný. Občas jsem z jeho chování deprimovaná. Až teď když jsem si přečetla tento příspěvek mám pocit, že jsme se po několika psychologických vyšetřeních dobrali konečně nějakého výsledku a někdo dokázal pojmenovat to, co mě trápí. Budu tedy usilovat o diagnostikování mého syna. I když je docela možné, že nakonec netrpí Aspergerovým syndromem je i tohle posun v naší situaci-už vím, že doma nemám jen "hyperaktivního nevychovaného fracka", jak mi tvrdí okolí.

Jarka
 mima, syn 8 rokov 
  • 

Re: Viem o čom hovoríte 

(19.4.2005 21:30:54)
Mám takmer 8 ročného syna, ktorý má Aspergerov syndróm. V škôlke sme mali šťastie na učiteľky a navyše tam chodil len na pod dňa a len rok pred nástupom do školy. Problémy sa začali v škole až začiatkom druhého ročníka. V prvom ročníku si ešte veľmi nevšímal okolie. Robil si svoje, pričom náplň prvého ročníka zvládal akoby mimochodom popri tom. Začiatok problémov (kričanie, záchvaty) bol dosť náhly. Musela som s ním začať chodiť na vyučovanie ja. Trvalo mi dva mesiace, kým som to dala do poriadku. V jeho prípade išlo jednoznačne o priveľa pre neho nezvládnuteľných a nezrozumiteľných sociálnych podnetov. Tie dva mesiace boli strašne ťažké, na hranici psychickej únosnosti. Teraz je perfektný. Veľmi sa snaží, čo považujem za aj svoj obrovský úspech. Keď občas vyletí, vie prejaviť lútosť. V škole som s ním naďalej, lebo má tendenciu robiť si tam svoje (číta si svoje knihy a kreslí si). Pedagógovia v škole sú veľmi ústretoví. Dúfam, že im to vydrží čo najdlhšie. Chlapec je mimoriadne nadaný, s veku neprimeranými znalosťami z fyziky, chémie, biológie, anatómie, embryológie, dokonca sme zistili, že má absolútny sluch. Máme ešte dve mladšie deti (chlapca a dievča), ktoré sú pre neho doslova emocionálno-sociálnou školou. Každý konflikt si odkrokujeme, analyzujeme. Myslím, že obaja sú pre neho veľmi cennými partnermi, hoci to ani pre nich nie je jednoduché. Hlavne druhý syn bývy často dosť frustrovaný z nereagovania toho staršieho. Ale momentálne je to všetko ozaj fajn. Zbieram silu na to, čo možno príde. Do práce sa nechystám, chcem sa venovať deťom, hlavne tomu najstaršiemu, ktorý ma paradoxne potrebuje najviac. Najlepším liekom pre také deti je trpezlivá, vysvetľujúca, dávajúca a chápajúca láska. Je to strašne ťažké, ale nie nemožné.
 zuzana 
  • 

Pomôžete? 

(15.1.2006 14:57:17)
Ako keby som čítala svoj príbeh.Môžem sa s Vami skontakzovať? Potrebovala by som poradiť, my sme len na začiatku, synovi určili túto diagnózu nedávno a mám ešte dve mladšie deti : chlapca a dievča. Zbieram informácie ohľadom As. Ďakujem.
zuzana.hricova@post.sk
 Agáta,krotitelka 
  • 

Pomoc!  

(13.4.2006 18:26:11)
Milá Jarko , máme podobné problémy:Chcete si popovídat?
 Xen 
  • 

No nazdar 

(16.10.2004 17:08:01)
No nazdar, mít takovýho debila ve třídě, to aby pedagog nedělal nic jinýho, než měl na starosti takovou nestvůru!
 babuška, Adélka, Kačenka 


Re: No nazdar 

(20.10.2004 11:32:39)
Xen: no to koukám, že zřejmě mluvíš o sobě. Je vidět, že seš prostě debil. Lidi jsou různě postižený různýma poruchama. Tobě zřejmě uletěly včely.
Proč, z jakého důvodu, by malé dítě, jenom protože prostě nezapadá to toho chumlu běžných dětí, nemohlo mít hezké dětství a kamarády? Jenom proto že se najde víc takových jako jsi ty?! Měla by ses nad sebou zamyslet, seš opravdu ubohá
 Alena 
  • 

Re: No nazdar 

(27.2.2005 15:33:23)
Milý (milá) Xen, uklidním Vás. Každý z nás, tedy i Vy, má nějakou teoretickou šanci, že se mu (nebo třeba jeho synovi či dceři) právě takové dítě narodí.
 Veronika studentka SZŠ 
  • 

Prosím.. 

(17.12.2004 21:27:46)
Dobrý den,

chtěla bych Vás moc poprosit,nevíte o nějaké dobré knize o tomto syndromu?Jsem studentkou SZŠ a vybrala jsem si Aspergerův syndrom jako téma na seminární práci k maturitě.Velice mě to zajímá.Jen zjišťuju,že kvalitních knih není mnoho.
Předem moc děkuji za odpověď.
 Alena (dvě děti) 
  • 

naděje 

(27.2.2005 15:42:57)
Milí diskutující,
Chtěla bych na toto místo vnést trochu optimismu. Před deseti lety bych napsala totéž, co řada z Vás, tedy "máme to doma". Jenže tehdy jsme prostě nevěděli to, co dnes a žili se synovou diagnózou LMD. Byla to doba nepochopení na všech frontách - ve škole i doma. Syn (velmi inteligentní) nosil ze školy důtky za "nevhodné chování". V patnácti byl diagnostikován. Dnes studuje na gymnáziu a sklízí úspěchy na všech možných matematických, fyzikálních či programátorských soutěžích. Když jsem po letošní pololetní školní pochvale děkovala jeho třídní za ppochopení a spolupráci, opakovala jen: "...on je fajn..."
Syn se chová vlastně úplně samostatně - jako kterýkoli jeho vrstevník. Zrovna včera brzo ráno jsem zaznamenala jakýsi šramot. Když jsem pak vstala, zjistila jsem, že syn je v čudu. Nechal na stole vzkaz - přijedu v neděli... Ne že bych takové chování zrovna oceňovala, ale nepřipomíná Vám to něco třeba z vlastního života?

Přeji hodně štěstí a pevné nervy!!!
 Rychetka 


Knížka o AS 

(1.3.2005 22:18:17)
Dobrý den, kamarádka mi říkala, že se v této diskuzi objevil dotaz na knížku o AS. Nedávno jsem odevzdávala překlad knížky Tonyho Attwooda o AS, vyjde koncem roku v nakladatelství Portál. Podle mého názoru je to výborná kniha, která oslovuje odborníky i laiky.
Zdravím, R.
 Sandra Fischer 
  • 

díky 

(30.4.2005 23:00:22)
diky moc. moc jste mne pomohla. psala jste velmi uprimne a kvalitne. velmi si toho vazim a velmi vas uprimne obdivuji. au-pair autistickeho anglickeho chlapce
 Maarie, učitelka 
  • 

pomoc ocstatním 

(11.9.2005 11:09:46)
fDěkuji Vám za Váš velmi dobrý článek. Popmohla jste mi částečně pochopit chování mého nového žáka a hlavně postoj a problémy jeho rodičů. Doufám, že budu tou učitelkou, která tomuto dítěti neublíží ale prospěje. Ještě jednou děkuji. Marie
 Lenka 
  • 

Re: pomoc ocstatním 

(27.10.2005 21:57:26)
Děkuji Vám za Váš článek,mám ve třídě dvě takové děti a celkem je to náročné.Myslím si,že mi dal více optimismu a síly v mojí práci.Zdeňka
 babka 
  • 

Jak mluvit s dítětem 

(26.10.2005 19:51:44)
Důležité je mluvit s dítětem v předem připraveném klidném prostředí, aby bylo soustředěné. Mluvit krátce, výstižně, pomalu a třeba 2x i 3x.
 Renáta 
  • 

Vidím toho mého 

(21.7.2008 13:20:49)
Milá Jiřko, tak jsem se zájmem přečetla příspěvek a musím říct, že můj syn se chová velmi podobně. Neposlouchá, často se vzteká, opakuju mu věci dokola a poslední dobou mám pocit, že nedoslýchá.Protože abych mu říkala 5x ať spláchne a zavže na záchodě, když ví, že se to tak má dělat, už nemám sílu. Je mu šest a poslední dobou mi připadá, že mě chce úplně odrovnat. Jestli mě provokuje nebo co, já fakt nevím. Přesně jako píšeš u Vítka, ty projevy vzteku a běsnéní jsou velmi podobné. Velmi těžko ho něčím zaujmu... Ale přišlo to přesně s prázdninami, takže nevím, jeslti je to jen prázdninový syndrom jakéhosi nerežimu, nebo další fáze jeho životní cesty, která pomine... Nevím. Ale musím to nějak pořešit, protože když někam přijdeme, koukají na mě lidi jak mám nechychovaný dítě. Ale: at vlezeme kamkoli vždycky pozdraví ... To zase jo.
Musím říct, že článek mi moc pomohl svojí otevřeností a hlavně svou podobností s naším Ondrou... Spíš než názory lékařů a odborníků ocením rady maminek. Co funguje a tak dále. Děkuju moc

Renáta
 Renáta 
  • 

Vidím toho mého 

(21.7.2008 13:20:52)
Milá Jiřko, tak jsem se zájmem přečetla příspěvek a musím říct, že můj syn se chová velmi podobně. Neposlouchá, často se vzteká, opakuju mu věci dokola a poslední dobou mám pocit, že nedoslýchá.Protože abych mu říkala 5x ať spláchne a zavže na záchodě, když ví, že se to tak má dělat, už nemám sílu. Je mu šest a poslední dobou mi připadá, že mě chce úplně odrovnat. Jestli mě provokuje nebo co, já fakt nevím. Přesně jako píšeš u Vítka, ty projevy vzteku a běsnéní jsou velmi podobné. Velmi těžko ho něčím zaujmu... Ale přišlo to přesně s prázdninami, takže nevím, jeslti je to jen prázdninový syndrom jakéhosi nerežimu, nebo další fáze jeho životní cesty, která pomine... Nevím. Ale musím to nějak pořešit, protože když někam přijdeme, koukají na mě lidi jak mám nechychovaný dítě. Ale: at vlezeme kamkoli vždycky pozdraví ... To zase jo.
Musím říct, že článek mi moc pomohl svojí otevřeností a hlavně svou podobností s naším Ondrou... Spíš než názory lékařů a odborníků ocením rady maminek. Co funguje a tak dále. Děkuju moc

Renáta
 roels 


Re: Vidím toho mého 

(29.11.2008 20:11:51)
Ahoj Renato,četla jsem tvuj článek,i Jiřky i já mám doma něco podobného.Synovi už je 7 let,chodí do 1.třídy.Nicméně jsme si s ním užili pořádné vzrůšo již od prvního roku,kdy začal číst psát počítat,poznávat typy vozů,všechny spz,naučil se světadíly,země a jejich vlajky....Ovšem jeho chování bylo vždy tak trocjhu zvláštní.Neustále knoural a knourá dodnes,rozhodila a rozhodí ho každá maličkost a začne se rozčilovat sám na sebe a vždy,když se to nehodí.Lidi se za námi otáčejí,ale já už si toho nevšímám,i když mám na něj hrozný vztek a nejradši bych ho přetrhla.Nevšímej si lidí,stejně jim nevysvětlíš a oni by to ani nepochopili.Já byla se synem v PPP a tam nám řekli,že je nadprůměrně inteligentní a že má nerovnoměrný vývoj.Tak stále čekáme kdy teda dozraje,někdy je líp,někdy hůř.Škola mu jde výborně,má samé jedničky,ale chování je otřesné.Není vůbec agresivní,takže si vše nechá líbit,protože se neumí bránit.Ale neustále brečí a spolužáci se mu jak jinak než posmívají.~;((Dřív neměl kamarády,nestál o ně,až poslední dobou mluví o dětech,aspon to se zlepšilo.Ještě bych chtěla dodat,že dost často začne vrčet,hučet,bzučet a vydávát prazvláštní zvuky.Takže jediné co občas pomáhá je neustále vysvětlovat,že to či ono není vhodné a hlavně mu to odůvodnit,jaký to může mít následek atd a opakovat pořád a pořád...Hlavně NEŘVAT a NEMLÁTIT,protože to stejně nepomůže.Je to běh na hodně dlouhou trat,ale dá se to vydržet~;)Tak hodně štěstí a kdyžtak dej vědět jak pokračujete~g~ ROELS.
 Vilma  
  • 

Re: Vidím toho mého 

(12.12.2008 15:03:20)
ROELS,
to co popisuješ, sedí jako ušité na mého syna. Je o rok starší. Co mě na tom ale trochu zaráží, je popis závěrů z vyšetření. V našem případě to bylo na 100% stejné. Chodili jsme od 4 let na ped.- psych. vyšetření a závěr byl nadprůměrné IQ s nerovnováhou jednotlivých složek, nerovnoměrný vývoj..... no asi to znáš.
Byla jsem přesvědčená, že "něco z autismu" tam prostě je a přímo jsem se na to ptala. Psycholog mě ujišťoval, že určitě ne. V 6 letech jsme konečně absolvovali na vlastní žádost vyšetření u specialistů na autismus a dostali jsme diagnózu Aspergerův syndrom. Máme ve škole asistentku.Takže, jestli můžu radit, zkus vyšetření na autismus. Pokud přesvědčíš školu, aby spolupracovala ve změně přístupu, bude to pro synka obrovská pomoc. Jinak ty zvuky, to dělá taky - a okolí z něj taky šílí. Dokáže být hodně vytrvalý ~:-D. Jak píšeš neřvat a nemlátit - to potvrzuji. A mimo jiné- on saje atmosféru z okolí - když je pohoda, většinou je zlatíčko.
Takže, jenom jsem chtěla napsat- čekat, až tvůj syn dozraje,možná není to nejlepší - může taky být v průběhu toho dozrávání být zdeptaný neúspěchem v kolektivu a možná i v přístupu učitelek k řešení jeho problémů a nesnází.
Přeji pevné nervíky a když budeš mít chuť, písni, jak bojujete.
 roels 


Re: Vidím toho mého 

(27.12.2008 20:20:02)
Ahoj Vilmo,nervíky mám jaksi v háji.~n~Myslela jsem,že našeho poklada zabiju~q~.Jedeme v autě,máme skoro roční holčičku,která nespala,tak jsem doufala,že usne právě v autě,když na našeho MILÁČKA,přišla touha hýkat,vrčet a hopsat v sedačce~a~,třikrát jsem ho žádala,aby přestal .....~n~.Nereagoval~q~.Ruply mi nervy a jednu jsem mu natáhla~f~.To se nedá vydržet,proboha,až nám to čas jen trochu dovolí,určitě vyrazíme někam do poradny,sice nevím kam,ale snad mi u nás poradí.~d~.Ve škole ho učitelka chválila,jak moc je chytrý,jak spočítá až 300 příkladů za 20min.Tak jsem se tam pyšně naparovala ale vzápětí mi usměv zmrzl~:(.Začala o jeho hysterických výjevech,vrrrrrrčení a bučení,bylo mi trapně~;((.Ale je to prej o mnohem lepší než na začátku školy~:-D.Jen stále nevím jak ho zklidnit když má ty svoje záchvaty,at už řvaní nebo toho vrčení.Pomáhá na to něco?
 Vilma 
  • 

Re: Vidím toho mého 

(29.12.2008 11:15:10)
Ahoj ROELS,
Žádnou převratnou radu nemám. Chce to pevné nervy..
..mám podobných zážitků fůru, někdy je období, že si říkám, že už je to lepší a potom prásk....
U nás pomáhá docela spolehlivě jedno - za žádnou cenu se nenechat ovládnout vztekem a v klidu převést jeho pozornost jinam. Chce to nějak zaměstnat jeho mozek. Když byl malý, v autě jsme počítali značky podle druhů, teď třeba dávám indicie jako hádanky a on musí určit, na jakou věc myslím - dá se do toho zapojit i matematika.
Je to docela těžké, zvlášť, když člověk má tmu před očima. Ale můžu říct, že někdy mám ze sebe i radost, když se mi to podaří. Zkrátka to chce ty naše broučky přechytračit. A až je po všem a on už není "pánem situace" mu v klidu vysvětlit, co bylo špatně. A taky, že pokud se takhle zachová příště, že mu to neprojde. Druhá věc je, že případné zákazy člověk musí taky umět dodržet - to je někdy u nás druhý problém. S časovým odstupem můžu říct, že spoustu situací, které mi připadaly neřešitelné, jsme tímhle způsobem úplně odbourali. Ale vždycky je to o tom, že člověk nesmí stavět laťku až tam, kam to dítě nemůže dosáhnout - takže vždycky bude asi o nějaký ten krok a mnohdy i hodně kroků za svými vrstevníky - to je sice blbé, ale s tím se nic dělat nedá.
Jinak moje nervová soustava dostala přes svátky taky pořádně zabrat...a taky to byly jeho "zvuky". Prostě je to úplný nepoměr - na jedné straně chytrý kluk a z té druhé i běžné 4-5 leté dítě má víc rozumu.
Přeji ať je to jenom lepší a ať to nějak překonáte
... Vilma
P.S. poradit bych se někam šla....hlavně ta škola může být jako časovaná bomba - je lepší to řešit dřív, než se to vyhrotí úplně.
Můj mail je: SKxxx@seznam.cz, mě tady celkem zlobí přidávání příspěvků.
 roels 


Re: Vidím toho mého 

(29.12.2008 20:38:10)
Ahojky!A to je přesně ono,ta nečekaná situace,ty příšerné zvuky,jak já je nesnáším a k tomu ty řeči od rodiny,jak je jiný....On nechce třeba vůbec jezdit na kole,protože je to velmi nebezpečné,bruslit nechce,protože by mohl spadnout a zlomit si nohu a nemohl by chodit do školy,tchýně je na nervy,že to ještě neumí a ryje do mě jak do hnoje,já ho zase bráním,že má jiný kvality,jenže to už v tu chvíli nevidí....Když rodičům řeknu,že mám podezření,že něco není v pořádku,tak slyším,že ho ohledávám,u nás v rodině přece nic takového být nemůže,ale dokola slyším,jak je celý po mně......Pak se mi chce brečet a nejradši bych všechny poslala kamsi.~q~A blbý je,že u nas neznám nikoho,kdo by měl stejný problém jako ja~n~.Taky si kladu otázky,jak někdo tak chytrý se může chovat jak blb~;((.Tajně doufám,ze naše malá bude " NORMÁLNÍ" ALE UŽ TED se liší od syna tak snad....:-)Jen doufám,že přestane Brouček pořád tak hlasitě řvát,kvůli každé maličkosti,když se mu deti smějí,tak je má těžce na háku a když mu někdo třeba nechtěně zakopne někam bačkoru tak spustí a nenapadne ho ji ani hledat a bulí a bulí a bulí....Tak následovalo vysvětlování a tak ji dokonce i jednou našel a myslím,že ji najde i podruhé~:-D.Jsem zvědavá s čím přijde po prázdninách,jaká situace nastane,kterou nebude hned umět zvládnout.Budu ráda,když se ještě ozveš,mám pocit,že mi po dlouhé době někdo rozumí.Tak papa a Štasný Nový Rok~;)
 Vilma 
  • 

Re: Vidím toho mého 

(31.12.2008 8:39:19)
Ahoj,
to co popisuješ na nás sedí taky jako ušité. S ježděním na kole a bruslích je to přesně stejně. Je na sebe extrémně opatrný – ne, že by to vůbec nezvládal, ale jízda po frekventované silnici s ním je tak na vstupenku na psychiatrii. Pokaždé si říkám, že víckrát už ne.
No a vztahy - s částí rodiny ho taky vůbec neřeším, protože nemám zapotřebí, aby zkoumali, po kom nebo z čeho to má. Ta druhá část to naštěstí bere dobře.
Jestli můžu nějak radit, zkus se dobrat k příčině. Jestli je to podobné jako u nás a z toho, co píšeš vypadá, že jo, budou se problémy s přibývajícím věkem spíš prohlubovat. Bez ohledu na to, že syn bude dělat v chování pokroky. Já jsem si ve školce třeba myslela, že to pořvávání přestane, že mu to začne být hloupé a ono už mu je 8 a nic. Hlavní je, aby mezi vámi z toho nenarůstalo napětí. Jasný, že člověk taky někdy bouchne, to je normální a to dítě to taky bere. Ale musí cítit podporu, protože mockrát je to – ty a on proti celému světu. Beru to tak, že on musí vědět, že i když má nedostatky, vím taky o jeho přednostech- a že jich není málo, i když v běžném životě je moc nepoužije. Strašně Ti přeji, abys to zvládala, vím, že to je náročné. Já mám jen syna a mám toho kolikrát nad hlavu.
Tak taky všechno nej… nej… v příštím roce. Ahojky
 roels 


Re: Vidím toho mého 

(1.1.2009 13:43:24)
Ahoj Vilmo,Nový rok je tady a dala jsem si předsevzetí,nepřestanu kouřit,nebudu ječet na kluka a začnu jednat a to hned zítra,nechci,aby se to nějak vyhrotilo a měl z toho chudák deprese:-).Mám mail na Mudr Krejčířovou tak se s ní pokusím spojit,sice nevím jak a u čeho začnu,ono to nějak dopadne,bude to trošku slohovka,jinou možnost nevidím a ani mě lepší nenapadá~d~.Snad mi poradí,doporučí,co jiného taky můžu dělat.I kdyby byl AS vyloučen (pořád tajně doufám)měla bych aspon klid a čekala bych až vyspěje.Rodině to vytrubovat nebudu,stejně by mě nepochopili~a~.Tak zatim pa,zítra napíšu té doktorce,tak se ozvu:-).
 Vilma 
  • 

Re: Vidím toho mého 

(31.12.2008 8:45:18)
Roels,
eště - jak Ti předhazují, že je po Tobě - já od doby, co máme diagnózu zase reju do bráchy - je to samý jako mladej. A žije s tím úplně v pohodě - akorát ostatní jsou z něj na nervy. Hrozně se vzteká, když mu to říkám - je to sice ve srandě -ale jen napůl.
Tak čauík
 roels 


Re: Vidím toho mého 

(3.1.2009 14:25:15)
Ahoj Vilmo,tak mudr.Krejčířová mi do druhého dne odepsala,podle toho jak jsem syna popsala,by to opravdu mohl být AS,ale jen ta nejlehčí forma tzv Logický AS.Dokonce nám nabídla termín(někdy v březnu,přesný datum mi dá vědět v unoru),jsem ráda~:-D.Snad budu už mít klid a budu vědět,na čem jsme~b~.Zatím mu máme vše logicky vysvětlovat,je tam prej výhoda jeho IQ,které by nám mělo pomáhat a spoustu věcí ulehčit.:-).Třeba nám i poradí co dělat,když se zrovna chová jako debílek~j~.Tak zatim pa a ozvi se.Jdu ještě na nadanedeti,jestli se mi teda povede tam přihlásit~d~,vůbec mi to nejde,jsem registrovana,napíšu všechno dobře,odpoví to přihlášení proběhlo uspěšně... a nic~a~.Přihlášená nejsem.Jestli mi to nějak blbne~:(..nevím.Tak papa.
 Vilma 
  • 

Re: Vidím toho mého 

(5.1.2009 15:06:14)
Ahojky,
to je dobře, myslím, že Ti určitě poradí, na těch diskusích, co čtu, ji všichni moc chválí. Pro mě diagnóza taky byla úleva. Ale byli jsme jinde. Akorát mě celkem štve, že jsou všude tak přetížení. Rada po dvou měsících čekání už není to pravé - u Tebe teď jo, ale když potřebuješ něco konkrétního,je to horší. Mě ta diskuse na nadaných dětech funguje normálně - zase mi někdy blbne tahle.
Pořád mám takové úvahy se jít poradit někam, kde se starají o nadané děti - ale nevím, jestli by mi to k něčemu bylo. Nikde spádově do 50 km u nás žádná taková škola není- a ta naše toleruje jeho výkyvy, ale nerozvíjí ho. Navíc si myslím, že s přibývajícím věkem se jeho nadání trošku vytrácí, ale možná je to jen můj dojem.
Už jsem Ti to psala, nechceš mi psát raději na můj mail, docela by mě zajímalo i podrobněji, jak se Tvůj syn projevuje - jestli budeme mít stejnou diagnózu, bylo by zajímavé trochu porovnat, co zabírá v různých situacích - taky to máš určitě zmáklé. A navíc všechny detaily, co provádí bych asi veřejně moc rozepisovat nechtěla.
Ahoj a když napíšeš, budu ráda.

 Anolinka 
  • 

Nevychovanec? Aspergr! 

(22.3.2010 17:38:40)
Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jestli se s Vaším synkem od roku 2003 změnila situace k lepšímu. V článku jste úplně přesně vystihla nynější situaci v rodině mé sestry, která má nediagnostikovaný AS, asi tak jako já a moje sestra a náš otec. Kdysi se nám žádná diagnóza neurčila, ale podle toho co popisujete, vidím, že ty symptomy jsou stejné. V naší rodině panuje chaos, občas někdo šíleně vybuchne a chová se i v dospělosti jak zvíře...včetně násilí...nikdo nikoho neposlouchá a když jim chci o tomto zdělit, nikoho to nezajímá i když jsem jim chtěla dát vše přečíst...Přesto, že mám 4 letého synovce, raději na návštěvu ani nejezdím...protože jeho chování mi zraňuje....je velmi chytrý, ale zuřivec a je schopen mi plivat do obličeje a v zápětí je jak milius...pak se pohádám se sestrou, že s malým nechce nikam jít na vyšetření a vztahy mezi námi jsou více než chladné..navíc ona je výbušná také a snůška výčitek, abych se starala o sebe (děti bohužel nemohu mít)je po takovém snažení ji pomoci dosti těžká...Záleží mi na blízkých rodinných příslušnících, ale co mám dělat, když vysílám signály, které oni nejsou schopni přijmout? Není tady pomoc zbytečná? Chtěla bych, aby to měl malej trochu jednodušší...oni na něj za všechno řvou, přikazujou a zakazujou a on to stejně nechápe a vždy se vše opakuje stejnými scénami. Tak se do toho asi nebudu plést ..nebo co mi poradíte, když jde o mou rodinu? Mám se nějak snažit má to cenu?
 Pimpagnola 


Re: Nevychovanec? Aspergr! 

(17.10.2010 22:17:59)
Mám doma Aspíka... a příkladného, ukázkového... podle kterého by se mohly dělat tabulky... od narození byl jiný a také od narození jsme jezdili po doktorech a nemocnicích, můj život byl opravdu peklo. Od dvou let, kdy jsem si vyjednala vyšetření v Thomajerce.. byl považován za pravděpodobného Aspíka .. nakonec se to oficiálně v šesti letech potvrdilo i oficiálně. Od čtyř let začal dostávat léky, které se nám sice podařilo vyladit až teprve nedávno a i tak mají určité vedlejší účinky... ztloustnutí, tiky, avšak bez nich si nedokážu vůbec představit, jak bychom exitovali, aniž bych se já a asi i syn zbláznili. I tak je to "masakr" vydržet povahu Aspíka, ale na druhou stranu.. jak říkám... mohlo to být horší, a hlavně, jinak je to zdravý kluk jak buk, je inteligentní, umí překrásně kreslit, umí i jiné věci... plno jiných věcí má zase opožděných... život s ním je očistec, ale bez něj by byl život mnohem horší ... a věřím tomu, že až mu bude třicet, tak by v něm nikdo nehledal autistu a bude to naprosto úžasný, bezproblémový chlap a snad i s úžasnou partnerkou a dětičkami.
 Blanka76 


Asperger s vyšším intelektem 

(27.6.2011 15:17:07)
Dobrý den,
máme syna 4,5 s Aspergerovým syndromem (mírná forma, výrazně vyšší intelekt). Často mívá záchvaty vzteku. Prosím poradíte mi co s tím?Chtěla bych se seznámit s rodičema, kteří také vychovávají dítě s AS.Víme tuto diagnosu teprve měsíc, tak zjišťuju veškeré možné informace.Ozvěte se prosím na mejl zaludova.blanka@seznam.cz
Moc děkuji.
 Marti+Maty+Niki+Teri+Vojta 


Nevychovanec? Aspík! 

(23.2.2015 2:37:48)
Díky za otevřený a trefný článek. Vtipné je, že jste ho zveřejnila v době, kdy náš první Aspík právě zakončoval první měsíc svého života :-D Teď už máme doma s největší pravděpodobností dva (a k tomu dvě ADHĎata), tak máme veselo. Zajímalo by mě, jak je na tom Váš Aspík teď, jak zvládá život a vztahy. Nenapsala jste nějaký další článek?

Zajímavé recepty

Vložte recept

Další recepty nalezte zde


(C) 1999-2020 Rodina Online, všechna práva vyhrazena.


Četnost a původ příjmení najdete na Příjmení.cz. Nejoblíbenější jména a význam jmen na Křestníjméno.cz. Pokud hledáte rýmy na české slovo, použijte Rýmovač.cz.

Všechny informace uvedené na těchto stránkách jsou obecné povahy a jejich používání je plně ve vaší odpovědnosti.
Jakékoliv otázky zdraví vašeho nebo vašich dětí je nutné vždy řešit s vaším lékařem.

Publikační systém WebToDate.