Re: mám to doma

ahoj, když jsem si přečetla článek, vhání se mi slzy do očí. Přesně tohle mám doma 24 hodin denně se synem. kubík bude mít v říjnu čtyři roky. Už v osmi měsících nás naše pediatrička posílala na EEG vyšetření s podezřením na hyperaktivitu. Taktéž u nás v rodině hlavně u mých rodičů a tchýně se ozývají hlasy, že je Kubík úplně normální a že všechny problémy jsou hlavně dědičné - oba s manželem jsme byli vlastně podle dnešních měřítek s LMD - tedy dneska již s ADHD, a taky že mu chybí disciplína atak dále. proto jsme do doby než začal od minulého září chodit do školky nic nijak dramaticky neřešili. Avšak od září nám začalo doslova peklo. Ostatní děti, které nastupovaly s ním se tak nějak adaptovaly do jednoho měsíce, s tím že už pro ně bylo zcela normální, že tam po obědě zůstavaly spát a maminky si pro ně přicházely mezi 15 a16 hod. odpoledne. Náš Kuba však velice často, nechce se mi psát že každé ráno, ale opravdu často- ráno při mém nebo manželově odchodu ztropil takový záchvat hysterie, kdy řval doslova sebou mlátil po zemi a brečel, vytrhával se paní učitelce a úplně zoufale a beznadějně křičel jako kdyby bolestí, klidně i třičtvrtě hodiny. Potom byl zase utlumený, s nikým se prý nebavil a podle učitelky s nimi první dva měsíce vůbec nekomunikoval prý vydával pouze jakési skřeky- což zní teda otřesně. V listopadu prý došlo k rapidnímu zlepšení, ale už tenkrát začali mít ve školce podezření na nějakou formu autismu. Kuba si totiž rád staví svoje autíčka do řady. Kromě toho však nijaké jiné zvláštní příznaky neprojevoval. Já jsem samozřejmě celou dobu věděla, že Kuba je trošku jiný než ostatní děti, vím že po mě je hrozně citlivý až přecitlivělý a prý po manželovi vzteklý, já však bývám taky často vzteklá - a tak prostě nevíme...Nikdy jsme spolehlivě nedokázali určit, kde je ta hranice, kdy zlobí záměrně a kdy už to tak nějak nedokáže uřídit. To chování s propískáváním flétny, zavíráním dveří s rozběhem a žducháním a boucháním nejlépe směrem k topení - to důvěrně známe. Ve školce začal spávat až v lednu, protože to jsem si už řekla dost, někdy to začít musí . Musím říct, že od té doby školku psychicky nese lépe,protože v ní tráví víc času , více si ji vsugeruje jako samozřejmou součást života a dodržuje již předem známý řád, což je pro něj nesmírně přilehčující okolnost, protože již předem ví co bude potom. Aby ve školce začal spávat mě stálo velké úsilí a přemlouvání samotných učitelek, které se netvářily nijak nadšeně, že jim Kuba bude přidávat více práce. A vlastně tady narážím na problém, který mě v posledních týdnech nedá vydechnout, neusínám , jsem nešťastná a vyčerpaná. po nástupu do školky nám ředitelka během prvních třech dnů dala jednoznačně najevo, že Kuba není tak úplně v pořádku, že jeho adaptace neprobíhá jak by měla a že bychom měli uvažovat o nějaké jiné, speciální školce.Volali jsme tedy na školský úřad a ptali se po nějakém seznamu speciálních školek. Tam nám však řekli ať tomu ještě nějakou dobu dáme volný průběh. Načež téměř druhý den nás paní ředitelka obvinila z toho, že sjme si na ni na školském úřadě stěžovali. Paní ředitelka samu sebe jednoznačně staví do pozice odborníka na speciální pedagogiku a v zatím v žádném z rozhovorů to nezapoměla připomenout a také mi dostatečně dát najevo, že my rodiče jako laici tomu vlastně vůbec nemůžeme rozumět. Tehdy jsem toto tvrzení ještě přijala jako normálně ani jsem si tím příliš nelámala hlavu. Tak jak nám doporučila jsme prodělali v listopadu vyšetření EEG a potom jsme byli taky v pedagogickopsychologické poradně. Kuba z těchto vyšetření vyšel s diagnozou ADHD syndromu a byli jsme ještě doporučeni k dětskému psychiatrovi. Ten zatím neurčil konečnou diagnózu a odeslal nás ještě ke specialstce na autismus, tam půjdeme teprve příští týden, protože objednací lhůty jsou strašně dlouhé. Nicméně od té doby se náš vztah k pí ředitelce a učitelkám zhoršil, řekla bych až za hranice slušnosti a pod bod mrazu. Jednak k prvnímu vyšetření na PPP jsem paní ředitelku prosila o jakýsi popis Kuby, tak jak ho vidí oni ve školce, aby pohled na něho byl pro psychologa trochu komplexní. Paní ředitelka se velmi zdráhala, že prý to není standartní věc a podobně. Ale nakonec jsme se přeci jenom dočkali. To co tam však bylo napsáno, nás mimo jiné zcela odrovnalo. Už jsem psala, že tvrdily, že je Kuba zaostalý, nekomunikuje- neumí prý mluvit jen se kýve a vydává prý nějaké skřeky. Což samozřejmě není pravda. Je možné, že s nimi nechtěl komunikovat, ale mluví už od skoro jedenácti měsíců a rozhodně se nekýve a nevydává skřeky. Když jsme potom s manželem zašli za paní učitelkou a zeptali jsme se jí jestli by nám to mohla vysvětlit, tak ta se ani nedostala ke slovu, protože poblíž byla paní ředitelka bojovnice a ta nám začala velmi emotivně vysvětlovat, že vůbec můžeme být rádi, že nám tu zprávu dala, že to tedy rozhodně nemusela a s nějakým nesouvislým křičením nám ještě sdělila něco o podobnosti s cigány a skončilo to tím, že po nás křičela ze schodů a nakonec se rozbrečela, že ona je vlastně chudák, protože kvůli Kubovi nemůže doma ani usnout. Nicméně tohle jsme s manželem také ještě překousli. Sice s kroucením hlavou, ale překousli. Nicméně to co následovalo potom, to už se opravdu nedá přehlížet, natož přejít jen tak..Paní ředitelka je přece specializovaný pedagog, odborník pracující ve školství, jak sama ráda o sobě říká. U takového člověka bych čekala jistou míru tolerace, zdravého úsudku a značnou míru sebeovládání. Chtěla bych ještě předem podotkout, že doteď se Kubovi do školky nijak zvlášť nechce, ale je to normální, tak jako se nechce do školky ostatním dětem. Taky ze školky nechodí čisťoučký jak lilie, ale semtam s nějakým škrábancem nebo modřinou - to asi z venku- ale my tohle s manželem nijak zvlášť neřešíme- protože že musí vylézt a vlézt snad všude. Kolikrát když ztřeštěně utíká po rovince, zakopne a spadne. Začalo to tedy takto : Paní ředitelka svolala na 30.3. třídní schůzku. Přišla jsem jednou takhle pro Kubíka do školky a paní učitelka mi dala do ruky papírek, kde bylo napsáno : " Vážené maminky, srdečně vás zveme na třídní schůzku.... Bylo to týden před plánovaným termínem schůzky, kdy jsem dostala nějakou naléhavou práci a zkrátka jsem tam nemohla přijít. Tak jsem to alespoň sdělila paní učitelce s tím, že jestli by to nevadilo, přišel by manžel. Ta se na mě však obořila jak to že nemůžu přijít já, když to vím týden předem,ať si to v práci nějak zařídím a že manžel tedy za mě jít nemůže, protože to je jenom pro maminky. Ve skutečnosti jsem však něco již tušila a nechtěla jsem tam jít sama ale pro jistotu s můžem. Nesnáším totiž hádky a emotivní hysterické chování a můj manžel jednoznačnými argumenty dokáže zkrotit i toho nejafektovanějšího jedince - znám z vlastní zkušenosti. Dopadlo to nakonec zcela jinak. Den před schůzkami jsem skončila s mladší dcerou v nemocnici s otřesem mozku. Přesto jsem si na dobu konání údajné třídní schůzky vzala propustku z nemocnice a šla jsem tam. Cestou jsem si namlouvala, že paní ředitelka je přece rozumný člověk atak dále... Ve školce jsem potkala maminku jednoho z Kubových kamarádů, která o konané akci vůbec nic nevěděla a spokojeně šli se synem domů. To už mi začalo být podezřelé ještě více. Usadili si mne do ředitelny, která je ve dvojpatrové školce až v podkroví. Přišla jsem první a hned po mně maminka Pepy. To už jsem věděla, která bije. Pepa je totiž kluk, který soustavně Kubovi nadává, uráží ho a zesměšňuje. Když jsem to kdysi po delší době jeho matce vytkla, ta se se mnou na chodbě odmítala bavit a ihned to šla řešit s paní učitelkou a stylizovala se do role oběti. Poté přišli ještě dvě další maminky a oba rodiče jedné holčičky. V ředitlně jsme se sešli ještě s paní ředitelkou a Kubovýma dvěma učitelkama. Bylo jich tam na mě tedy osm. Paní ředitelka začala hovor s tím, že jsme se tady sešli, abychom vyřešili jeden problém, který mají v Kubově třídě. Přitom se mi nedokázala podívat ani do očí. Předala slovo rodičům, kteří přišli společně. Ti si stěžovali, že jejich Kačenka přišla před nedávnem domů s modřinou pod okem a že jí to udělal Kuba. Tenkrát když se to stalo mi paní učitelka řekla že se spolu prali o nějakou hračku, ta že jim vypadla z ruky a odřela kačenku pod okem. Maminka prý se moc zlobila a prohlásila, že to tak nenenechá. Potom si vzala slovo maminka Pepy.Ta přišla prý proto, že si dlouho myslela, že když pepa Kubovi nadává, že to není správné, ale když Pepa doma prohlásil, že nechce jít do školky, protože tam bude zase Kuba, tak si uvědomila, že to bude asi Kubova vina. Třetí maminka nejprve prohlásila, že ona je specialní pedagožka a učí na zvláštní škole- tudíž je odborník na slovo vzatý. Ta mi vyčetla, že Kuba jejího Jáchyma strčil na umyvadlo.Což ho bolelo, protože on je na sebe moc opatrný. Byl totiž v listopadu na operaci slepého střeva, ale i když je to už dlouho, tak ho to bolelo. Čtvrtá matka se už ani nedostala ke slovu, takže jsem se ani nedozvěděla s jakou, pro mne běžnou banalitou dětství, přišla ona. Ta maminka, co se představila jako učitelka na zvláštní škole totiž nepřerušila třičtvrtě hodiny tok svých myšlenek. Nejdříve začala zvolna a konejšivě, jsetli prý jsme absolvovali nějaká vyšetření a že se nemůsíme bát, takových dětí s ADHD je dnes mnoho a že se to časem lepší, že to není nic zvláštního ona to ví, protože kdybychom viděli jak se v první třídě na zvláštní škole mluví sprostě a vulgárně a že jsou ty děti přezto všechno moc chytré - kolik toho vědí třeba o sexu a otevřeně o tom mluví, a kdybychom potom jenom měli možnost vidět, jak jsou na tom dobře ve třetí třídě.apod. No hrůza a děs.Znamenalo to snad to, že Kuba patří do zvláštní školy? Celou dobu jsem však neřekla ani slovo.Již předem jsem se totiž raději obrnila velkou zdí a snažila jsem se to nebrat osobně.Měla jsem zato, že mě chtějí stejně jenom vyprovokovat a proto jsem schválně nehnula ani brvou. Zdálo se že je to opravdu vyvádí z míry, a když jsem se po půl hodině konečně dostala ke slovu,snažila jsem se jim říct, že Kuba je odmalička dítě, které není nadáno dobrou vyjadřovací schopností, doteď zadrhává a bude nás čekat jistě ještě mnoho návštěv logopeda. Zato však je přespříliš až nadprůměrně pohybově nadaný a proto někdy, když mu tečou myšlenky v hlavě rychleji než slova, stane se že je pro něho přijatelnější se vyjádřit pohybem. Nechce li čekat ve frontě, než by se dohodl, předběhne se a odstrčí a podobně. Na toto jsem vyslechla spousty námitek, ani si je nepamatuji protože jsem se snažila jedním uchem poslouchat a druhým radši pouštět ven. Po všech urážkách a invektivech na můj účet jsem si uvědomila nesmyslnost celé diskuze a taky její nehoráznost a pohřivenost v tom, že nebyla ohlášena předem a upřímně, také že tam nebyl vpuštěn manžel a narovinu jsem se zeptala: "Nechápu, proč jsme se tady sešli, všem jsem se Vám již omluvila za případné prohřešky svého syna, nevím co vy byste chtěli tady vyřešit. Nenecháme tady přece naše emoce nekontrolovaně převládnout nad situací.Vy všichni zkrátka chcete,aby Kuba přestal chodit tady do školky, že?" Na to všichni včetně ředitelky a učitelek jednoznačně odpověděli ano. Ale poté to teprve začalo, protože je zjevně popudilo, že jsem stále tak klidná. Co jsem si vyslechla urážek na svou osobu, že jsem nezodpovědná matka, že ho zanedbáváme, že mu neumožňujeme zdravý vývoj, kritiku ohledně jeho chování, nesmysly a ještě další urážky. Stále mluvila nejvíce ta matka učitelka s ředitelkou. Prý chtějí aby šel Kuba jinam, protože oni si přijali 27 dětí a jedna učitelka toto nemůže zvládnout. Přitom když Kuba nastupoval bylo jich tam necelých dvacet. Paní ředitelka věděla předem koho přijímá a přesto dál naplňovala třídu. Na osobního asistenta prý nemají nárok, že se už ptala a že Kuba má přesně diagnózu pro speciální školky. A kolik že dětí by tam rádo chodilo a nedostanou se tam. Že oni prý pro Kubu udělali všechno co mohli a dokonce prý poslední dva měsíce chodí druhá učitelka do školky dříve o dvě hodiny, aby se mohla věnovat Kubovi. - tedy podle toho jak vnímám běžný chod školky - pro Kubu rozhodně neudělali nic zvláštního a ty učitelky tam předem nechodí kvůli němu, ale kvůli tomu, že tam mají 27 dětí v jedné třídě. Vymlouvat se na Kubu - vědomě lhát a znovu překroutit skutečnost, to je opakovaná nehoráznost do nebe volající. Zvedla jsem se a sdělila jsem jim, že toto je nekonstuktivní debata, která nikam nevede, a že nevidím důvod se nechat urážet a nechat po sobě ječet. Snažili se mi dokonce v odchodu zabránit fyzicky. Matka učitelka se přede mne postavila a bránila mi v odchodu, ředitelka nejdříve vyhrožovala že jestli odejdu tak se mnou už nepromluví a vše to dá do jakéhosi zápisu. "Napište si to kam chcete!" sdělila jsem jí a pokračovala v odchodu. Když jsem scházela ze schodů, postavila se do dveří ředitelny a přez dvě patra po mně ukrutně řvala, že to udá na sociálce a že podle mně si oni pořád jenom vymýšlí a lžou ale že lhářka jsem já, protože prý jsme byli objednaní znova na poradnu a nebyli jsme tam, že ona tam volala atak dále. No scéna jako z pavlače. Já ji na to neodpovídala, jenom jsem rychle odešla, abych už konečně byla pryč. Jenom si dovolím namítnout, že když jsem si toto její tvrzení u naší psycholožky ověřovala, tak jsem se dověděla, že paní ředitelka opravdu do poradny volala a že jí bylo sděleno že již vyšetření u nich skončilo a že jsme se domluvili na tom, že jim příjdeme říct výsledek vyšetření u psychiatra až bude dokončeno. Ještě však dokončeno nebylo. Takže si tuto informaci opětovně překroutila ke svému obrazu a použila ji přede všemi lživě proti mně. Což ostatně nebylo poprvé, jednou jsem přišla pro Kubu do školky a Kuba ležel na zemi a usilovně plakal. Ředitelka stála před třídou s někým se bavila a zjevně si ho nevšímala. Když mě uviděla, tak se lekla. Na můj dotaz co se stalo mi řekla, že už takto řve 15 minut kvůli tomu, že ho chytla za ruku a někam ho odtahovala či mu něco zakazovala. Bůh ví jak to doopravdy bylo. Poté mi řekla informaci, kterou lituji, že jsem si neověřila. Prý telefonovala nějaké psycholožce od nich ze školky - o které vůbec nevím, že a jestli vůbec existuje, a ta jí poradila, aby ho tam nechala, že ho to přejde. Zkrátka celá vzniklá situace je jedním slovem peklo. Ze začátku jsem si říkala, že určitě školku změníme, sehnala jsem dokonce speciální logopedickou, za kterou se ani neplatí, ve které je místo a ve třídě mají maximálně 10 dětí. Ale s přihlédnutím k tomu jak velmi těžko si náš Kubík zvyká na změny, když už si stačil najít i kamarády - otevřít se někomu je pro něj problém, když tam přeci jenom jedna ze tří učitelek ho má vcelku ráda - alespoň se to tak jeví, protože se mu věnuje a nikdy ho neodsuzuje. Ta nová školka je až hodinu od našeho bydliště,a my máme často problémy s autem. Navíc není ani tak pěkná a vybavená. Chodí tam děti s různými vadami -proč by Kuba nemohl vyrůstat mezi normálními dětmi? Proč jich ředitelka přijala 27 na jednu učitelku? Proč mu nijak nevyšli vstříc, nezavedli třeba jak ve vašem článku popisujete, systém hodnocení a udělování řádu za dobré chování? Proč mu nevyhradili své jedno a neměnné místo v jídelně s neměnnými sousedy? Proč když se mu nechce něco jíst oni ho nutí a pak se diví že se vzteká ? - prý se jednou i válel po zemi. Proč ho nutí spát, když se mu nechce a nedají mu nějakou práci nebo ho nenechají třeba v tělocvičně vybíjet energii? Proč překrucují skutečnosti a nejednají na rovinu ? Protože by to snad chtělo nadstandartní přístup? Je tohle vůbec nadstandart ? Čím déle si toto přemýlám v hlavě stále dokolečka - vzdát se a odejít ,- vždyť tam by mohly být také problémy ? Dospěla jsem k názoru - líbilo by se mi víc kdyby zůstal. Jenže u nás je možná jen jedna varianta. Buď půjde Kuba nebo paní ředitelka. Nic mezi tím. A vlastně kdo je zodpovědný za organizaci školky ? Kdo přijal 27 ddětí ? Kdo stresuje učitelky a také rodiče ? - nejsem totiž jediná... A přeci stěžovat si a přidávat vodu do mlýna paní ředitelce přišli jen čtyři z 27 rodičů. A z jejich chování, které bylo velmi emotivní, místy až hysterické bych si troufla tvrdit, že bych si tím asi přeci jen tolik hlavu lámat neměla. Ale lámu, jinak to už asi nebude. Vím že příspěvek je přespříliš dlouhý a stéjně nevystihne všechno co bych mohla ještě popsat a tak dále, ale přesto, jestli jste dočetli až sem nakonec, byla bych Vám moc vděčná za jakýkoliv příspěvek nestranného člověka, který by mi pomohl se rozhodnout správně. Pro Kubu, pro nás. Děkuji Hanka