trosku jiny pohled

Je výchova osobním příkladem přežitek?
ja osobne si myslim ze osobni priklad uz skoro vymizel,tak treba si vzpominam,jak jsme sly po ulici a ja musela vsechny zdravit,protoze mi to mama rikala ze se to dela,ale vzapeti jsem dostala vynadano,ze jsem pozdravila tetu,se kterou se ona pohadala :-( vety jako : "prines mi ze spajzu mouku" "tuhle ne,ty jsi uplne ..." "jo tuhle jsem chtela" a kdyz jsem neco potrebovala ja,tak hned mi rekla,ze neumim ani poprosit,ze to delat musim,a pak musim i podekovat, tak jsem se to naucila..... kdyz byli vojtikovi dva roky,tak se vsichni divily jak jsme ho naucili "dekovat" a "prosit" no a my na sebe s manzelem kouknuli a rekli,ze jsme si toho ani nevsimli,ze ho to neucime..... a pak nam to doslo,kdyz varim a potrebuju neco podat ze spajzu a manzel se nachazi bliz tak mu reknu:"prosim podej mi mouku" kdyz mi ji poda,tak hned podekuju,kdyz jsem ve spechu,a on vi,ze potrebuju pomoc,tak staci rict "mouku" "dik" a takhle se naucil vojtik prosit a dekovat, tedka k tomu pridal i dekovani ridicum,ktery nas pusti pres silnici,kdyz cekame u prechodu,kdyz kamkoliv prijdeme (do kramu,k lekari,kamkoliv) tak uz tedka zdravy driv nez ja,pokud odchazime,tak se rozhouci,proste to OKOUKAL OD NAS deti jsou maly opicky a tak delaji to co delaji dospely,teda aleson doufam,ze mu dekovani vydrzi i pres pubertu i kdyz o tom dost pochybuju :-D

a nekde jsem cetla ze nejlepsi vychova je vlastnim prikladem :-D