Re: Souhlasím,

ale...
Já bych nikoho nezatracovala, ani když tu vystartuje. Hodnoty jsou krásné, někdy nám ovšem boří naše přesvědčení okolí. Myslím si, že spousta lidí tyto hodnoty uznává, ale...
Lidé možná respektují spoustu věcí, ale zkuste se k tomu přiznat, když je vaše přiznání chápáno jako slabost, kterou někdo klidně využije proti vám. Málokdo unese neškodný výsměch, natož nějaký přímý útok. Kdo je opravdu tak silná osobnost, aby tomu čelil? Jsem tak extrémní samotář se silným zázemím v rodině, že si můžu dovolit stát tomu čelem, nikoho nepotřebuju a je mi lhostejné, jestli mě někdo má, nebo nemá rád, nic od lidí nepotřebuju. Kdo to o sobě může říct a s klidem se vyčlenit ze společnosti?
Málokdo, většina lidí musí udržovat vztahy přinejmenším kvůli zaměstnání, zázemí, nebo jen proto, aby nezůstali sami a ať už vědomě, nebo nevědomky se přizpůsobují okolí a usilovně předstírají, jací že jsou "drsňáci", je to norma.
V okamžiku, kdy se přiznám, že miluju svého partnera, vsadím cokoli, že během pár minut se někdo ozve: "Jen aby on miloval tebe." Bojíme se přiznat k vlastním hodnotám jako ke slabostem?
Je to strach, pesimismus? Nevím.
Navzájem si přehráváme, že nám na ničem vlastně nezáleží, dáváme tak okolí najevo, že nám nemůže ublížit, nebo už nepřehráváme, už jsme se vžili do své role tak, že jí sami věříme?
Zajímavý článek a určitě stojí za zamyšlení.