Je výchova osobním příkladem přežitek?

Nový školní rok, první školní týden. Jídelna. U kantorského stolu už zase probíhají „malé pedagogické rady“. Tentokrát jsou na přetřesu milostné aféry a manželská nevěra našich předních politiků.

„Myslím, že jako reprezentanti státu by měli jít příkladem,“ zkusila jsem vstoupit do rozjeté konverzace.

„Je to jejich věc, jejich soukromí,“ oponoval mi kolega.

„Dobře, ale sami si vybrali tuhle veřejnou funkci,“ nedala jsem se. „Je těžké dětem ve třídě vysvětlovat, že věrnost a manželství jsou pořád důležité hodnoty, když to politické špičky našeho státu nerespektují.“

„Tak se podívej na nás,“ vložila se do rozhovoru kolegyně. „Jsme všichni tři rozvedení… A jsme učitelé. Taky máme veřejnou funkci.“

„Jo, ať si každý dělá, co chce, je to jeho věc,“ uzavřel debatu kolega. Došla mi slova, argumenty. Je to pravda. Jsem rozvedená už osmnáct let a mám kázat dětem o morálce. A to učím rodinnou výchovu. Přesto stále cítím, že mi něco na té rozmluvě nesedí. Vlastně všechno.

CO MOHU OSOBNĚ UPŘÍMNĚ ŘÍCI?

Ano, učím rodinnou výchovu. A vnímám, že v tomto národě to jde s rodinou z kopce.

„Kdo z vás přemýšlí o svém budoucím manželství?“ Tradiční otázka v sedmé třídě. Přihlásilo se asi šest žáků. Dívky mlčí, hlavy skloněné. „Je lepší žít spolu a nebrat se.“ „Jo, aspoň jde z toho snadněji vycouvat, když to neklape.“ „Manželství není žádná jistota.“ Tuto třídu jsem neměla ještě ani měsíc. Postupně jsem zjistila, že tři čtvrtiny žáků měly rozvedené rodiče. Snažím se děti přesvědčit, že i když to jejich rodičům nevyšlo, je na nich, co všechno jednou vloží do manželství ony, s čím do něj budou vstupovat, jaké hodnoty budou vyznávat… Je to přece lepší, když jsou na život dva. Zvláštní je, že ti sedmáci, osmáci a deváťáci stále spojují lásku s věrností. Že v tom cítí něco důležitého. Že po ní touží. Jen jim ta láska nejde dohromady s tím, jak to vypadá doma a ve společnosti.

Ano, ztroskotalo mi manželství. A uvědomuji si, že kdybych v tom nebyla ke svým žákům upřímná, nebrali by nic z toho, co jim říkám, vážně. Lekci mi dala v deváté třídě moje třídní učitelka. Při občance nás přesvědčovala o škodlivosti kouření a pak na výletě za autobusem tajně kouřila. Její slova ztratila tenkrát pro mě cenu. Kdyby bývala řekla: „Podívejte, děcka, já kouřím a nemůžu přestat, je to nezdravé, leze to do peněz, tak to nedělejte, moc dobře vím, o čem mluvím,“ nic by nezkazila. A tak svým žákům říkám dříve, než společně začneme odkrývat pravé hodnoty a hloubky manželské lásky, že mně se to hned na začátku nějak nepovedlo. Pak už je snadné upřímně si s nimi popovídat, co od lásky očekávají, jaké chyby může člověk udělat a jak se jich raději nedopustit.

Ano, mám veřejnou funkci. A opravdu se snažím vychovávat své žáky příkladem. Když selžu, přiznám to. Snažím se nemlžit, jednat na rovinu. Je-li třeba, omluvím se. Jenže se občas setkávám i s tím, že to někteří mí žáci považují za slabinu. Taková je doba? Přemýšlím, že snad horší než nevěra před celým národem bylo asi to, jak se k ní pan premiér Topolánek postavil. Vlastně se nic neobvyklého nestalo, všechno je pořádku. A mladí lidé o tom přemýšlejí.

„To je jedno, je to jeho věc.“ (Jako bych slyšela svého kolegu.) „Stejně to dělají všichni.“ „Clinton kvůli tomu málem přišel o prezidentské křeslo. U nás je to každýmu jedno.“

SVĚDOMÍ NAŠICH POLITICKÝCH ŠPIČEK

Začínají mě znepokojovat ty věty: „Je to jedno, je to každého věc…“ Vzpomínám na nedávnou bulvární aféru s našimi fotbalisty, kteří si po jednom kvalifikačním zápasu na ME zahýřili. Jak se k tomu postavili? Přiznali chybu? Uvědomili si, že mnozí kluci k nim vzhlížejí? A co Dominátor, který surově napadl a zranil mladého in-line hokejistu (ta kauza je už zaprášená časem a dalšími úspěchy našeho skvělého brankáře, přesto mě to stále nějak mrzí)… Omluvil se, přiznal, že to nezvládl? A pan premiér, když se omluvil-neomluvil za své vulgární výrazy ve sněmovně? Všichni děláme chyby, všichni se občas spleteme, selžeme. Důležité je, jak s tím pak naložíme. Nebo je to jedno? Nezáleží na svědomí, na morálce, na odpovědnosti, na tom, zda se k problému postavím čelem?

„Spravedlnost zvyšuje národ, ale hřích je záhuba lidí.“ (Bible, Přísloví 14/34)

Pánům politikům by mělo jít o to, aby se zvyšovala spravedlnost národa, učitelům o zvyšování spravedlnosti žactva, rodičům o zvyšování spravedlnosti svých dětí. Každý dospělý za někoho zodpovídá. A záleží-li mu na tom vztahu, ve kterém je autoritou, měl by vychovávat. A nejspolehlivější výchovnou metodou je osobní příklad. Nebo je to už přežitek? Má si každý dělat, co chce? Abychom nedopadli jako antická společnost, která sama sebe zahubila svou nemorálností.

Nemůžu mířit moc vysoko. Proto oslovuji své kolegy kantory a rodiče (neboť i já jsem rodičem): „Buďme dětem dobrým příkladem. Ony se na nás dívají a přemýšlí o všem, co děláme!“ Pánům politikům, fotbalistům a jiným hvězdám jen dávám ke zvážení, zda by nám v tom nechtěli pomoci.

Autorka vyučuje rodinnou výchovu na základní škole v Písku.